O životě

"Výrazný americký fenomén": Studie ukazuje, že naše pracovní síla umírá rychleji než v kterékoli jiné bohaté zemi - hlásá titulek z článku, zveřejněném v USA TODAY 26. listopadu 2019. Motor, který pohání nejúčinnější ekonomiku světa, umírá znepokojivým tempem, hovoří se o "výrazném americkém fenoménu". Nelze snadno rozpoznat příčiny nebo najít jednoduché řešení. To jsou některé závěry z obsáhlé nové studie vědců Commonwealth University z Virginie, která ukazuje, že úmrtnost dospělých ve věku 25 - 64 let v USA nadále roste, což snižuje celkovou délku života populace po dobu nejméně tří po sobě následujících let. Zpráva "Očekávaná délka života a úmrtnost ve Spojených státech, 1959-2017", byla zveřejněna v úterý v časopise Journal of American Medical Association. Studie zobrazuje chmurný obraz pracovní síly sužované předávkováním drogami, sebevraždami a chorobami orgánů, přičemž se potýká s ekonomickým stresem. "Vypadá to jako vynikající dokument - přesn...

Ono se lehce píše o obezitě člověku, který s ní nezápasí. Ale řekla bych, že mnohem důležitější je, jak se člověk staví ke svému tělu a svému vlastnímu já. Časy, kdy nás uchvacovala Twiggy, nebo tak nám ji aspoň za vzor dokonalosti předhazovala média, jsou již dávno pryč. Jistě jsou povolání modelling, balet, sport, kde si člověk musí hlídat svou váhu, aby ve svém povolání nebo sportu obstál. A že pro mnohé modelky, baletky, sportovce je to kolikrát nadlidské úsilí. Trvale nesmět něco sladkého, když zrovna na ně mám chuť, nesmím jíst tohle nebo tamto, protože bych přibrala, teď se nesmím najíst, protože bych se nevešel/la do váhové kategorie. Nedávno jsem shlédla film Černá labuť, kde Nina chtěla hrát primabalerínu v Labutím jezeru. Podřídí celý svůj život tomu, aby byla obsazena do hlavní role. Film končí tragicky. Zmiňuji ho proto, že disciplína jejího života se týkala i jídla. Mnoho mladých slečen chce být dokonalých, tak jako Nina, a nejsou schopny se na sebe dívat střízlivýma očim...

Nalezla jsem na facebooku - pro milovníky zvířat. Abychom domácím mazlíčkům lépe rozuměli.

Každá z nich řekla: "Já nic." "Já nic." "Já nic." Hledali nahoře a dole, ve vaně, na vaně, všude, ale marně, nemohli jej nalézt. Hledání diamantu trvalo dlouho, bez jakéhokoli úspěchu. Madam se cítila velmi nespokojená, protože byl ostudně ztracen a navíc v jejím pokoji. Milostivý Pán jí ho dal v den svatby, a proto si ho o to více považovala. Člověk nevěděl, proti komu má vznést podezření, koho by se měl zeptat. Dům se naplnil velkým smutkem. Potom jednu z žen něco napadlo a řekla: "Nikdo sem nepřišel, jen my a mlynář. Bylo by dobré, kdybys ho mechala předvést." Poslali pro něj a on přišel. Madam, navýsost ustaraná a smutná, se zeptala mlynáře, jestli neviděl její diamant. A protože lhal stejně dobře jako kdokoli jiný dokázal říct pravdu, prohlásil hlasitě: "Ne," a dokonce měl odvahu se zeptat madam, zda ho považuje za zloděje. "Určitě ne, mlynáři," odpověděla přátelsky, "vždyť to by nebyla krádež, kdybys mi vzal diamant...

V Burgundském vévodství nedávno žil hezký rytíř, jehož jméno skrývá tento příběh, který byl ženatý s krásnou hezkou dámou. A docela blízko hradu, kde rytíř žil, žil mlynář, který byl také ženatý s krásnou, hezkou, mladou ženou. Jednou se stalo, že rytíř, když se z dlouhé chvíle a potěšení procházel kolem svého domu, ležícího podél řeky, u domu a mlýna mlynáře, který v té době nebyl doma, ale v Dijonu nebo Beaune, všiml si mlynářovy ženy. Nesla dva džbány a vracela se od řeky, ze které nabrala vodu. Šel ji vstříc a laskavě ji pozdravil; a ona, moudrá a vzdělaná, mu prokázala náležitou čest a úctu. Když náš rytíř viděl tuto krásnou a impozantní mlynářku, poněkud jednoduššího rozumu, napadla ho dobrá myšlenka a řekl jí: "Jistě, drahá přítelkyně, jste, jak jsem vypozoroval, nemocná a ve velkém nebezpečí." Při těch slovech k němu mlynářka přistoupila a odpověděla: "Ach, můj pane, co mi chybí?" "Opravdu, drahá přítelkyně, dobře jsem si všiml, že kráčíte vstříc, vaším...

NDR nebyla bezpečná klec, jak ji dne někdo může vidět: autorka Ines Geipel se rozepisuje o klimatu strachu o vlastní rodinu. Tehdejší bezmocnost dnes ožívá - prostřednictvím regresivní politiky obětí. V NDR vládl strach. Silný strach: Scéna z ulice v Drážďanech v březnu 1986. Foto: Harald Hauswald, Ostkreuz WOZ: Ines Geipel, vaši poslední knihu "Sporná zóna", jste zasvětila vašemu mladšímu bratrovi, který na začátku roku 2018 zemřel na mozkový nádor. Popisujete v ní, jak jste ho navštívila krátce před jeho smrtí v nemocnici, a řekl vám: "Masíruj mou ruku. Je to moje nacistická ruka. Co je to "nacistická ruka?" Ines Geipel: Ano, to bylo znervozňující. Můj bratr se narodil v roce 1967. V těch letech by člověka okamžitě nenapadlo uvažovat o nacistické historii a válce. Nakonec však zjevně chtěl jít do války. Pravou rukou, kterou natáhl, byla pravděpodobně vnitřní identifikace, jakýsi školní příběh. To, co v sobě nejhlouběji skrýval, příběh dědů a otců, vyplulo nak...

Archeologové našli 3 000 let starý megalitický chrám, který byl používán při "pohanských rituálech uctívání vodou" ve starém Peru. Tým peruánských archeologů objevil v Peru 3 000 let starý megalitický chrám "kultu vody" používaný pro rituály plodnosti. Náboženská památka je dlouhá 131 stop a nachází se v pramenech řeky Zaña, asi 500 kilometrů od Limy, moderního hlavního města Peru. Uvnitř chrámu archeologové našli čtverec s oltářem, který byl pravděpodobně používán k nabízení důležitých rituálů plodnosti za použití vody, odebrané z řeky Zaña. Foto: AFP via Getty Images Náboženská památka, jak je vidět na obrázku, je dlouhá 131 stop a zahrnuje zbytky velkých kamenných bloků a centrální schodiště. Megalitická struktura byla nalezena v místě Huaca El Toro v peruánském regionu Lambayeque týmem vedeným archeologem Walterem Alvou, který v roce 1987 objevil hrob Pána Sipana. V chrámu se stále nacházejí zbytky velkých kamenných bloků a dlouhé schodiště. "Tento objev je...

Ve čtvrtek jsme byli s přítelem na divadelním představení Noc bláznů. Tato divadelní inscenace vznikla na základě díla jednoho z nejslavnějších australských autorů Louis Nowra. Děj se odehrává v blázinci. Foto: NdB Lewis, začínající režisér, má jako svoji prvotinu nastudovat hru s herci psychiatrické léčebny v rámci jejich terapie. Souhlasí, že budou hrát Mozartovu operu Così fan tutte, kterou prosadí Roy, jeden z pacientů. Nikdo z nich neumí zpívat, ani italsky. Herci tvoří nesourodou skupinu. Jsou v ní pyroman, autistka, koktající právník, schizofrenik, mladá Julie - závislá na drogách, Ruth s obscedantně kompulzivní poruchou, mladý muzikant Zac. Herci postupně začnou vtahovat režiséra do svých životů. Velmi zdařilá komedie a skvělé herecké výkony, které předvedli brněnští herci. Foto: NdB

Mezitím jsem neztratil z dohledu Grolaseccovu zvonici. Můj velmi dobrý strýček poté, co držel ruku markýze v jeho vlastní, rozložil mapu provincie na stůl, kde poručík pokračoval ve své lekci a seděl vedle Elisy. Byl okamžik, kdy sklopila hlavu, aby se lépe orientovala, i poručík ji sklopil, rty mu přejížděly po vlasech mé drahé sestřenice. Bitva pro mě byla opravdu katastrofální. I když se zdálo, že obě armády si chtěly trochu odpočinout, výstřely začaly znovu v mém srdci: a jsou zastřeleni ti, kteří vytvářejí rány, není žádná zeď, kterou by bylo možné držet! Můj strýc, který si oběma rukama udělal hledí, hledal nepřítele nahoru po Sesto Calente a křičel: "Už jich je méně," zatímco poručík šeptal topografická slova do Elisiných uší. "Pane poručíku!" vykřikl jsem a najednou skočil na malou terasu. Moje krásná sestřenice se otřásla strachem, ale poznala mě a křičela: "Ty, Pierino." "To jsi ty, můj synovče?" vykřikl můj strýc s trochou nadšení. ...

Dokonce i naše divize, která již dvacet dní tábořila v Oleggiu, obdržela rozkaz připojit se k armádě, která se přesunula z tábora Somma, aby se společně spojila s divizí generála Incaglie pověřeného bránit Ticino. Byli jsme Bílí, to znamená s bílými podšívkami na čepici a základna Černých měla představovat nepřátelskou armádu šedesáti tisíc mužů, připravených ustoupit přes Varese; bylo nám přikázáno vyhrát a získat slávu, střílet prázdnými zbraněmi, štěstí, které se vždy neukáže ani v zesměšňovaných bitvách, i když ve světě je mnohdy vidět, že to zajímá jen málokoho. Není divu, že v předvečer manévru tlouklo mnoho srdcí pro skutečnou bitvu: srdce však často bije pro nic. Ve tři ráno bylo pole již v pohybu. Hvězdy stále zářily i nejkrásnější měsíc, který vyšel z rukou Stvořitele. Trubka vydávala signály a po dlouhém plížení se temnotou po zemi jsme se vydali v tichosti, plně naloženi do bílých a potemnělých ulic v době Arony. Monte Rosa se na pustých kopcích Cagnaga a Cumignaga před úsv...

V sobotu jsme s kamarádkou po dlouhé době vyrazily trochu za kulturou. Obě jsme přijely tak nějak na čas, protože asi 200 metrů před kulturním domem byla automobilová nehoda. Byli tam hasiči a záchranka, dvě auta v sobě, jedno na střeše, ale zdálo se, že nikomu se nic nestalo, protože řidiči a spolujezdci postávali opodál. Diváci to pravděpodobně nebyli, protože tam není moc dobře, jak se dostat. Spěchali, až dospěchali. Přijela jsem před představením hodinu a půl z mého rodného města, kde jsem předávala a upravovala byt k pronájmu. Přítel tapetoval, já natírala futra dveří a čistila sporák. Z bytu mi odešla podnájemnice s přítelem a dvěma dětmi, dvěma kočkami, dvěma kobrami a několika pavouky. Vypadá to, že číslo dva je její oblíbené číslo. Snad teď budu mít podnájemníky, kteří nebudou tak s hygienou na štíru, nezdemolují všechno a nebudou narušovat sousedský klid. Zpět k muzikálu. Slavné světové muzikály představila Musica Festiva di Praga. V sopránu zpívala Ladislava Šťastná, Pavel ...

Kdybychom měli křídla, mohli bychom létat. Touha létat provází lidstvo od pradávna. Je známa pověst o Daidalovi a Ikarovi. Daidalos se chtěl vrátit do své země, tak pro sebe a Ikara sestrojil křídla podobná křídlům ptáků, která umožňovala létat. Svého syna Ikara varoval: "Neleť ke slunci. Křídla by se ti mohla roztavit. A nelétej ani příliš nízko, moře by ti křídla namočila, byl bys těžký a vlny by tě smetly." Ikarus, radostí, že může létat, letěl ke slunci, křídla se roztavila a Ikarus se zřítil do moře. Když ho moře vyvrhlo na břeh ostrova, zdrcený Daidalos ho pohřbil. Ten ostrov se jmenuje Ikaria. Nevím, jak by to osobně zamávalo s námi, kdybychom mohli létat pomocí křídel, představuji si, že pomocí rukou. Také bychom určitě chtěli vzlétnout až do nebes. Zatím nám k létání slouží letadlo, dříve balon nebo vzducholoď. Francouzský spisovatel Jules Verne napsal knihu Ukradená vzducholoď. Na motivy tohoto románu natočil režisér Karel Zeman v roce 1967 vědeckofantastický film. ...

A ještě vybraná fota z křesťanského kalendáře pro předvánoční čas

Něco pro předvánoční náladu: Foto: z křesťanského kalendáře

Výbuchy sopek, ničivá zemětřesení, záplavy a další neštěstí se objevují ve světě běžně. Některé katastrofy se však zapsaly do lidské paměti a za následek měnily změnu fungování společnosti od základu. Zmíním se zde o třech takovýchto katastrofách. První a největší z nich je ČERNÁ SMRT. Morová epidemie, která vypukla roku 1347 a při níž zahynulo přes 200 miliónů lidí. Následkem byl zásadní pokles populace, změny na pracovním trhu. Ti, kdo přežili, si však náhle uvědomili svou cenu. Rostla i nenávist k Židům, protože jim se přisuzoval největší podíl viny za morové rány. Propukaly vůči nim násilnosti, které se nikdo nepokoušel zastavit. Dodnes se přesně neví, kde a hlavně kdy mor původně vypukl. Za morovou epidemií mohly bakterie Yersinia pestis, které žijí v zažívacím ústrojí blech parazitujících na hlodavcích. Pravděpodobně se k nám dostal z Asie, kterou zdevastovala válečná tažení Mongolů a klimatické změny. Hladomor a celkově bídné podmínky oslabily obranyschopnost tamních lidí, hloda...

Není cesty zpět. Co se stalo, nelze odestát. To krásné, co člověk prožil, nelze prožít znova, to, co člověk vyřknul, nelze vzít zpět, k tomu špatnému, co člověk prožil nebo vykonal, se také nelze vrátit - pouze v naší mysli. Z chyb a omylů se můžete poučit do přítomnosti a budoucnosti, ale vzít je zpět nemůžete. Pořád je to ta stejná písnička, vrátit se v čase, kdyby … I to příjemné, krásné, stejně jako nepříjemné, zlé, nelze vrátit zpět. To koluje jen v našich myšlenkách. Vrátíte-li se do míst, kde jste něco zažili, vytane vám to v mysli znovu. Takže v mysli se můžete ocitnout kdekoliv a kdykoliv. To ale není skutečnost. Existuje-li však něco, co vás váže, spojuje, limituje i v tomto okamžiku, je možno situaci přehodnotit. Jsou-li to nějaké chyby, kterých jste se dopustili, je možno se nad nimi zamyslet a začít problém řešit od začátku. V tom případě jste se vrátili, ale už jste v současných podmínkách. I to krásné již jste si užili a nejde to zopakovat, ale můžete si to připomenout. ...

Dětství, jak ho známe dnes, existuje jenom čtyři století. Co způsobilo takovou razantní změnu od malých dospělých k nesvéprávným bytostem? K zásadní změně došlo v průběhu 17. století. Na dětství se začalo pohlížet jako na zvláštní období. Na děti se začalo nahlížet jako na bezbranné bytosti, o které je nutno pečovat, ochraňovat je a vychovávat, aby se staly platnými plnohodnotnými členy společnosti. Až do pozdního středověku neexistoval pojem "dětství" a děti se prakticky neodlišovaly od ostatních lidí. Od chvíle, kdy se jedinec naučil chodit a mluvit, se považoval za "malého dospělého", jen s menšími silami, jiným způsobem uvažování a omezenějším vnímáním. Děti musely od útlého věku pracovat a rodiče na ně pohlíželi jako na další pracovní sílu v rodině. Na druhé straně nebylo výjimečné, že se dospělí účastnili dětských her. I dnes se najdou tatínci, co mají schovánu autodráhu, vláčky pod postelí a čekají na svůj čas, až se k nim spolu se synem, vnukem budou moci vr...

Tříletému chlapci se na ulici udělalo špatně a odpoledne zemřel v Gaslini v Janově. Jak uvádějí místní média, dítě, které v posledních dnech mělo horečku, odešlo se svou matkou doprovázet bratry do školy. Sanitka ho dopravila na pohotovost ve velmi vážném stavu. Státní zastupitelství zahájilo stíhání pro zabití proti neznámým osobám a bude provedeno lékařské vyšetření, aby se objasnily příčiny smrti. Nejenom u nás, ale i v Itálii se potýkají podle mne s nedostatkem péče o nezletilé děti nebo s týráním svěřené osoby, v tomto případě 3letého chlapce. Pro mne je celkem zarážející zpráva, že matka s 3letým dítětem v horečkách šla doprovázet syny do školy. Pokud chodí do školy, mohou chodit již sami, anebo jet autobusem nebo školním autobusem. Pokud horečka nepoleví do 24 hodin, je nabíledni, že by rodiče měli vyhledat lékařskou pomoc. Pokud se tomu tak nestalo, je zcela pochopitelné, že soudy zahajují řízení pro zabití proti neznámým osobám a k objasnění příčiny smrti bude provedena pitva ...

Kapitola 12 Vykradla jsem se, vyzbrojená kbelíkem, lopatou a rýčem na hřbitov. Řekla jsem matce, že zůstanu s přítelem. Běhala jsem kolem dokola a hledala hrob. Zastavila jsem se před náhrobkem a přečetla jsem jméno "James Carter". To byl hrob, který jsem hledala. Proč tento konkrétní hrob? Zcela jednoduše, měl široko daleko nejmenší náhrobek. Položila jsem své věci a uklidila květiny z hrobu. Hlas ve mně řekl, že to bylo špatně, co jsem udělala, ale tento hlas byl tak měkký, že byl jednoduše přehlušen nekontrolovatelným pocitem hněvu, a tak jsem poprvé zaryla do země. Ujistila jsem se, že nikdo nejde, ale měla jsem štěstí, protože tento hřbitov téměř nikdy nikdo nenavštěvuje. Stále jsem kopala, dokud rýč nezasáhl něco pevného, rakev. Klekla jsem si a pokračovala v práci s lopatou, dokud nebyla rakev odkryta. Litovala jsem, že jsem si nevzala žádné pití, protože jsem se potila jako v pekle, ale bylo mi to jedno. Zatahala jsem za víko rakve a měla jsem štěstí, protože se dalo ...

Kapitola 6 "Proč tu sedím? Nemám žádné problémy, mohou říkat, co chtějí!" vyjela jsem na svou terapeutku. Ty její řeči mi šly opravdu pořádně na nervy. Vždy mluvila pomalu a s klidem, který by každého přivedl k šílenství. Opravdu jsem nerozuměla tomu, co tam hledám, měla jsem přece všechno pod kontrolou. Vždycky jsem mohla jednat tak, jak jsem chtěla, ale zdálo se, že to psychoterapeutka nechápe. Místo toho do mne klavírovala celé hodiny, takže jsem se později cítila rozzlobenější než před sezením. Moje matka za to hodně zaplatila a já jsem ji prostě nemohla přesvědčit, že to byly zbytečně vyhozené peníze. A tak jsem týden co týden seděla na pohodlném koženém křesle a měla jsem povídat o všech svých bolístkách. Jediné, co jsem tam dělala, bylo, že jsem sledovala hodiny a byla šťastna, když čas uběhl. Pak jsem pocítila takovou úlevu, že bych mohla stromy vytrhnout i s kořeny. Dnes tomu bylo zrovna tak a když jsem se vydala domů, stěží jsem věřila svým očím. Všude byli lidé, kt...