O životě

I moje oči krvácely hrůzou při pohledu na hořící chrám, když Kumáni divoce hodovali na náměstí před hřbitovní zídkou, zatím co šílený zvoník Jan zvonil, a malý Petr vystrkoval svou narůžovělou zadničku a – hlavu zabořenou do kupky sena ve věži – plakal a plakal … I já chodil s duší bílou jak alabastrová váza, když s vozatajem lidu Páně překládali jsme do češtiny Slovo Boží. Hádal jsem se s habány, přátelil se s pány z Lipé, domlouval panu Jindřichovi, že zanedbává Zuzanu a hladě dogu, hladí vlastně svůj sen, sedával s panem Janem u bohatých stolů krumlovských, prohýbajících se pod bohatými krměmi a nazlátlými poháry, při čemž zmocňoval jsem se jejich duší a rozhaloval jejich nitra, nahlížeje do nich, nahých a rozevřených do všech koutků a záhybů, jako opilec hltající zrakem svlékající se nevěstku. To já našeptal panu Janovi, aby hájil člověka Esroma Rüdingera až do těch statků a hrdel i proti samotnému císaři! Pak, nasycen těžkou vůní stolů, odcházel jsem do města, abych se seznamova