IVANČICE II.

I moje oči krvácely hrůzou při pohledu na hořící chrám, když Kumáni divoce hodovali na náměstí před hřbitovní zídkou, zatím co šílený zvoník Jan zvonil, a malý Petr vystrkoval svou narůžovělou zadničku a – hlavu zabořenou do kupky sena ve věži – plakal a plakal … I já chodil s duší bílou jak alabastrová váza, když s vozatajem lidu Páně překládali jsme do češtiny Slovo Boží. Hádal jsem se s habány, přátelil se s pány z Lipé, domlouval panu Jindřichovi, že zanedbává Zuzanu a hladě dogu, hladí vlastně svůj sen, sedával s panem Janem u bohatých stolů krumlovských, prohýbajících se pod bohatými krměmi a nazlátlými poháry, při čemž zmocňoval jsem se jejich duší a rozhaloval jejich nitra, nahlížeje do nich, nahých a rozevřených do všech koutků a záhybů, jako opilec hltající zrakem svlékající se nevěstku. To já našeptal panu Janovi, aby hájil člověka Esroma Rüdingera až do těch statků a hrdel i proti samotnému císaři! Pak, nasycen těžkou vůní stolů, odcházel jsem do města, abych se seznamoval s lidem, jako krocan pýchou se nadýmal o slavnostech pod barevnými cechovními praporci a korouhvemi, bratřil se s hrnčíři, kožišníky, mydláři a pernikáři, se studenty prováděl neplechy v nočních ulicích, tancoval s městskými pannami, procházel se po jarmarcích a prolézal vozy komediantů, usínal, zmožen do němoty, když po skončeném trhu nahlédali jsme s měštěniny hluboko do hubatek – ale když odcházel pan Pertolt Bohobud do vyhnanství, opustil jsem vše a odcházel jsem s ním, neboť i má duše byla k zoufání smutná. Ba, teprve po dlouhé době vrátil jsem se do Evančic zpět, to bylo tehdy, kdy jsem byl hostem nobila benátského a kupce evančického oné bouřlivé noci, kdy očekávali jsme kámen, který nám ztělesňoval nekonečnou lásku k vlasti …

Pak jsem tu nebyl celá staletí …

Až dnes …

Kroniky pročítám, žluté pergameny s červenými koláči pečetí, slyším šumot křídel, to historie letí nad lomenicemi, horce a prudce, teď pomaleji, ještě pomaleji, ba zdá se, že vidí ve vzduchu nehybně jako v prostoru zavěšený pták. To historie letí a zašlá písmenka odkrývají léta přeplněná událostmi jako přetékající hrnce mléka – to historie se zastavuje a zašlá písmenka odkrývají tišinu bez dějů, ale také bez tragédií, jednotvárnou idylu, krásnou a průzračnou jako mihotající se stín růže ve vodě.

Historie města?

Ne historie lidí, neboť stojí-li psáno: … vyhořelo na Hlinkách pět domů … znamená to pláč a utrpení těch živých, kteří prchali z vražednéé výhně. Stojí-li psáno: … v těch letech bylo město bohaté …, znamená to, že ti živí v jeho zdech byli bezstarostní a šuměli smíchem, ti živí , lidé z masa a kostí, kteří žili před staletími stejně jako dnes a jako budou žít v budoucnu – rychle ve štěstí a pomalu v utrpení, ve štěstí a utrpení stále se střídajícím, měnícím a otáčejícím jako obruče kola. Pochváleno buď Štěstí, ale požehnána buď i Bolest, jeho životní doplněk, jeho sestra, která není úpadkem, nýbrž bodem obratu, začátkem vzdoru, z kterého vykvétá vzrůst, přibližování se k Bohu.

Umírají lidé a znovu se rodí, aby město mohlo žít a zachycovat a uschovávat odlesky všech utrpení a všech radostí, napájeno jsouc znovu a znovu prací, smíchem, krví a potem živých.

Tak prožívá Město trýzeň věčného oplodňování, světélkuje pro vidoucího dávnými příběhy a vytrubuje pro slyšícího koncerty andělů, nadýmá se a fanfaronsky vykřikuje: „Já žiji, já žiji …“, zapomínajíc, že je pouze jmelím na dubu lidského života …

Z knihy Mirka Elpla Tři zlaté poháry

Záběry z Ivančic ve 21. století

Obr. 1: Dům pánů z Lipé - Radnice, neboli Pírkův dům byl postaven v gotickém slohu jako královská tvrz. Šlo o zeměpanský hrad, jehož západní zdi byly součástí městských hradeb. Dnešní městský úřad.

 

Obr. 2: Dnešní muzeum známého secesního malíře Alfonse Muchy a herce Vladimíra Menšíka a KIC centrum. Konají se zde příležitostné výstavy.

Obr. 3: Interiér kapličky u Velkého nádraží

Obr. 4: Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie

Obr. 5: Řeka Jihlavka, která se stéká s Oslavkou a Rokytnou u splavu.

 

Obr. 6: Pomník u Hlavního nádraží

Obr. 7: Informační tabule o městě Ivančice

Obr. 8: Interiér kapličky u Malého nádraží

 

Obr. 9: Kaplička ve vile Panowských

Obr. 10: Kostel Nanebevzetí Panny Marie

 

Obr. 11: Kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl r. 1304 vypálen Kumány. V jeho útrobách zemřel mimo dalších zvoník Jan se svou ženou Martou, malý Petřík i s šedým králíkem, kteří se propadli do praskající výhně.

Obr. 12: Jedna z motorek připravená na závody

 

Obr. 13: Motorky připravené k závodům, které se ale kvůli špatnému počasí nekonaly.

Obr. 14: Pamětní muzeum A. Muchy a Vladimíra Menšíka

Obr. 15: Orlovna

Obr. 16: Pomník padlým u hřbitova

Obr. 17: Stejnojmenná socha jako kopec Réna

Obr. 18: Splav u ivančického parku

 

Obr. 19: Kostel sv. Jakub

Kaple byla postavena v letech 1852-1858 z podnětu buditele Tomáše Procházky. Poslední týden v červenci se kojí na Jakuba pravidelné pouti. V letech  1861-1863 byla vybudována při cestě ke kapli Křížová cesta.

 

Obr. 20: úspěšná tenistka Barbora Krejčíková, která se významnou měrou zapsala do srdcí rodáků. A nejen do jejich, ale i všech příznivců tenisu.

Obr. 21: vila Panowských

Obr. 22: obrazy z výstavy Jana Blahoslava, prvního biskupa Jednoty bratrské

Zemřel ve 48 letech na během vizitační cesty do Moravského Krumlova.

Byl literát, vzdělanec, pedagog. V roce 1562 založil v Ivančicích tiskárnu. Byla zde překládána i Bible kralická.  Z významných děl: Filipika proti misomusům, Ivančický kancionál, Gramatika česká.