NDR nebyla bezpečná klec, jak ji dne někdo může vidět: autorka Ines Geipel se rozepisuje o klimatu strachu o vlastní rodinu. Tehdejší bezmocnost dnes ožívá - prostřednictvím regresivní politiky obětí.
V NDR vládl strach. Silný strach: Scéna z ulice v Drážďanech v březnu 1986.
Foto: Harald Hauswald, Ostkreuz
WOZ: Ines Geipel, vaši poslední knihu "Sporná zóna", jste zasvětila vašemu mladšímu bratrovi, který na začátku roku 2018 zemřel na mozkový nádor. Popisujete v ní, jak jste ho navštívila krátce před jeho smrtí v nemocnici, a řekl vám: "Masíruj mou ruku. Je to moje nacistická ruka. Co je to "nacistická ruka?"
Ines Geipel: Ano, to bylo znervozňující. Můj bratr se narodil v roce 1967. V těch letech by člověka okamžitě nenapadlo uvažovat o nacistické historii a válce. Nakonec však zjevně chtěl jít do války. Pravou rukou, kterou natáhl, byla pravděpodobně vnitřní identifikace, jakýsi školní příběh. To, co v sobě nejhlouběji skrýval, příběh dědů a otců, vyplulo nakonec na povrch.
Bezradně si člověk přečte poznámku psanou rukou: Aha, bratr se stal neonacistou ...
Ne, vždyť to je v mé knize objasněno: Bratr byl angažovaný antipegidista[1]. Jako učitel založil první Montessori školu v Drážďanech, se svými třídami jezdil do Berlína k památníku holocaustu, ale zcela ignoroval historii NDR. Nemohl vstoupit do této místnosti, nemohl. Generace dětí války, tj. generace našich rodičů, internalizovala vnitřní myšlenkové vzorce a vzorce Hitlerovy éry tak, že ve východním Německu se dědové a otcové stali formátem času. Něco se pevně spojilo.
Ve vaší knize "Zeď generace" a nyní také ve "Sporné zóně" je přesně jedno místo, kde se říká: Teď to musí jít ven. Pak zmiňujete brutalitu vašeho otce. Jsou to velmi dojemné, ale také extrémně krátké, téměř snové pasáže. Člověk opravdu neví, co se tam přesně přihodilo.
Jazyk vede k místu, je tvořen a je také velmi jasné, co se řekne a co ne. Společnost se skládá ze spousty násilí. Jednoduché realistické vyprávění by toto zakrývalo. Ale mělo by se to otevřít. Samozřejmě potřebuji slova, co nejpřesnější slova, možná velmi málo slov na takovém místě. Něco se chce jimi vyjádřit. Kdybych odtud něco odebrala, bylo by to jako zhasnout světlo a už nic by nedávalo smysl. Existuje také pocit studu v psaní a pocit, že říkám něco zbytečného.
Jako čtenářka jsem se stále ptala: "Co přesně udělal Váš otec? Byl opilý, divoce tloukl kolem sebe?"
Text zní: "A Robby, který ležel v chodbě na druhé straně. Ten sténal. Nemohl zvednout hlavu, protože jeho malé tělo narazilo do zdi. Znovu a znovu." Kdo zná systematickou sílu těchto vyškolených Stasi lidí, je jasné, že se nejedná o facky. Je to tak a musí tam být, co tam musí být. Nic víc a nic míň.
Z vašeho materiálu by se dal udělat skvělý příběh zjevení, drama, se kterým člověk sympatizuje a pláče. Ale to jste nechtěli...
Ne, to mě nezajímá, voyeurismus mě nezajímá. Rodina vypráví, aby prozkoumala i to politické. A právě současná kniha potřebovala úzké vedení intimními částmi a historickým prostorem, aby se pokusila prorazit svatyni. Které nezveřejňované mýty jsou stále uloženy v generacích a jednoduše nemohou najít žádný jazyk, žádnou společnou interakci? Otázka je zásadní: Proč je nyní generace válečných vnuků stěžejní volebním jádrem AfD[2]? Co je uklouznutí, co je zapálení a proč? Chtěla jsem se přesunout k tomuto německému tabu, s rizikem, že přes něj neprojdu. Bylo také jasné, že to nebude nic katarzního, očisťujícího. Mnoho násilí zanechává mnoho nepokojů. Tak to je.
Jakou roli pro vás hraje autobiografie?
Především autobiografie znamená klást otázky. Obzvláště u knihy na počest bratra to bylo o zážitku, který jsme oba museli v dětství skrývat. Tuto zkušenost jsme se pokusili sdílet s ostatními. To skrývá určité potíže.
Kvůli smrti vašeho bratra ten druhý tu již není. Mluvila jste s ním o násilí?
Bylo to jakési hloupé poznání. Vždy mu bylo jasné, že se to všechno stalo, ale nemohl o tom mluvit sám. Nechtěl se vrátit na toto místo. Hlavním účelem tohoto textu bylo pro mě politicky číst toto "místo". A co síla zážitku východu? Kde se o něm mluví, kde se o něm jedná? Kde jsme s tím vším?
Nevěděla jste, jaké má Váš otec zaměstnání?
Ne. Oficiálně byl ředitelem školy, později ředitelem Pionýrského paláce v Drážďanech. Když jsme se po něm ptali, říkalo se: "Učí." A vždy byl pryč, ve večerních hodinách často přednášel nebo navštěvoval nějaká zasedání. Především jsme ho zažili, když pozdě v noci procházel dveřmi. Pak si musel člověk dávat pekelný pozor. Byl to muž, který naháněl strach.
Měly excesy násilí něco společného s jeho činností ve Stasi?
Ano, jistě, roky teroristického agenta v něm vyvolaly síly, jen jsme to tehdy nemohli přiřadit. Otce už mohu číst v tom, čím se stal: velmi brzy musel převzít velkou zodpovědnost. Jeho otec ve válce zmizel a v poválečném období na východě to byla ideologická rozbuška. Udělal kariéru a v roce 1972 dostal nabídku stát se agentem Stasi. V mém čtení byl tento vojenský výcvik pokusem najít vlastního ztraceného otce ve válce. A úplně ho to pohltilo. Byl velmi muzikální, muž, který dokázal hrát na jakýkoli nástroj, ale nakonec měl k umění jen cynický vztah. Měl něco neomezeného, nebyl kontrolovatelný a toto také vložil dovnitř do života rodiny.
A kde byla Vaše matka?
Tam, kde jsou matky v takovém destruktivním prostředí: žijí v tichosti a obětují se pro své děti. Pokud někdo vydrží déle než padesát let mlčet, je to také forma násilí.
Na Západě je také rodinné násilí. Co bylo na tomto násilí na Východě specifické?
Zařazení, doba trvání, rozměr tabuizace. Znám dost příběhů o násilí ze západních rodin. Ale na východě je toto téma stále u ledu, také proto, že strukturální a rodinné násilí jsou tak spjaty. Protože násilí je vždy konkrétní, nepochybné. A protože se bolest odděluje. Východ je jedna velká vyhledávací stanice, ale jeho zkušenosti s bezmocností jsou snadno znovu oživeny. Právě k tomuto novému nadechnutí kniha směřuje - k národně socialistickému základu, k Chemnitzu 2018, k východoněmeckému volebnímu roku 2019, ke všemu, co přijde.
Německé rozdělení, jak přibližujete ve své knize, byla cesta, jak se vypořádat s nacionálním socialismem: vina se mohla posunout právě tehdy do druhého Německa.
Toto tvrzení pochází od Gerda Koenena. Jen říkám, že o syndromu rozdělení se v současné době znovu mluví. Západ si vybírá Zelené a zlobí: Ano, ty moje dobroto, ti na východě nemohou konečně dospět k státnímu převratu? Východ si volí Modré, je naštvaný, chce se vrátit, řídí své oběti, se kterými se ztotožňuje a ušklíbá se, jak se Západ otáčí pod pravým křídlem populismu. Nehledáme spojení a nedíváme se na to, že naším šťastným kapitálem je revoluce roku 1989.
Něco málo publicistce, spisovatelce a bývalé lehké atletce Ines Geipel. Narodila se v Drážďanech roku 1960, nyní žije v Berlíně. Pracuje jako profesorka na Vysoké škole dramatického umění Ernsta Busche v Berlíně.
Ve svých dílech se především zaměřuje na oběti diktatury bývalé NDR (Německé demokratické republiky). Čerpá ze svých vlastních zkušeností. Její otec pracoval jako agent Stasi (Ministerstvo státní bezpečnosti). Stasi byla hlavní tajnou službou a rozvědkou v NDR, její děda byl aktivní ve službách SS. Její zemřelý bratr stál na opačném konci. Jezdil k památníku obětem holocaustu, ale pravděpodobně nevěděl, jak se má postavit k rozdělení Německa.
Profesorka, spisovatelka a publicistka Ines Geipel ve svém rozhovoru s Andreou Roedig, novinářkou švýcarských novin WOZ (Wochenzeitung), představuje svoji knihu "Sporná zóna" a pokouší se nám přiblížit rok 1989 z jejího pohledu.
Měla-li bych ohodnotit tento rozhovor o tom, co předcházelo událostem roku 1989 v Německu, musím říci, že mám dojem, že autorka knihy se snaží násilím vylíčit NDR jako hrůzu, bestii, kdy i malé děti se třásly hrůzou.Ano, nevím, jak fungovala Stasi v Německu. Řekla bych, že úplně stejně jako StB v Československu. Ale i výkon povolání je o mentalitě lidí. Měla jsem strýce, který v dobách komunismu musel odejít od policie pro brutalitu. Pokud byl otec Ines Geipel diktátorem i doma a děti si to dávaly do souvislosti s výkonem jeho povolání agenta - mimochodem o tom ani nevěděly - nedivím se jejímu negativnímu postoji ke svému otci. Autorčin bratr měl na to jiný názor. Matku vidí spisovatelka jako oběť doby, kdy útiskem bylo i to, že nesměla o svých poměrech v domácnosti hovořit. Ale kdo by o nespokojeném manželství hovořil.
Poválečné uspořádání, rozdělení Německa na východní a západní část separovalo jistě určité množství rodin, které se nemohly vzájemně stýkat. To byl důsledek prohrané 2. světové války. Ti, co patřili do východní části, žili pod vedoucí úlohou komunistické strany a za zdí.
Byla tam omezení, a nemalá, která všichni známe, ale žádná hrůzovláda to nebyla. Byť nejhorší z mého pohledu byla padesátá léta, ale to jsem ještě nebyla na světě. Znám z vyprávění. Při práci v uranových dolech v Litvínově, kde pracovali i političtí vězni, pokusil-li se někdo o vzpouru, objevila se v novinách zpráva - zastřelen na útěku. Pak se i komunismus v následujících letech vyvíjel a již nebyl tak striktní.
Mám-li zkritizovat knihu "Sporná zóna", je-li psána v tomto duchu jako je předložený zkrácený článek, nevystihuje správně atmosféru té doby.
Zdroj:
Zkráceno z https://www.woz.ch/1944/ines-geipel/die-brutalitaet-des-ostens-wird-immer-mehr-wegmoderiert
Překlad a doslov: Mirijam
[1] Pegidista - evropský vlastenec, zaměřený proti islamizaci západních zemí od PEGIDA (Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes ) vlastenečtí Evropané proti islamizaci západních zemí. PEGIDA je protiislámská a proti cizincům zaměřená, národní, rasistická, pravicově orientovaná organizace. Antipegidista - opak pegidisty.
[2] AfD (Alternative für Deutschland, Alternativa pro Německo) - pravicová, euroskeptická strana
To je těžko říci. Myslím, že německý smysl pro disciplínu násobil ten komunistický útlak...
OdpovědětVymazat[1]: Hm. Možná i výčitky svědomí. Ale pak nastala realita dalšího vývoje ...
OdpovědětVymazat