NEOVLADATELNÉ II.

Kapitola 6

"Proč tu sedím? Nemám žádné problémy, mohou říkat, co chtějí!" vyjela jsem na svou terapeutku. Ty její řeči mi šly opravdu pořádně na nervy. Vždy mluvila pomalu a s klidem, který by každého přivedl k šílenství. Opravdu jsem nerozuměla tomu, co tam hledám, měla jsem přece všechno pod kontrolou. Vždycky jsem mohla jednat tak, jak jsem chtěla, ale zdálo se, že to psychoterapeutka nechápe. Místo toho do mne klavírovala celé hodiny, takže jsem se později cítila rozzlobenější než před sezením. Moje matka za to hodně zaplatila a já jsem ji prostě nemohla přesvědčit, že to byly zbytečně vyhozené peníze. A tak jsem týden co týden seděla na pohodlném koženém křesle a měla jsem povídat o všech svých bolístkách. Jediné, co jsem tam dělala, bylo, že jsem sledovala hodiny a byla šťastna, když čas uběhl. Pak jsem pocítila takovou úlevu, že bych mohla stromy vytrhnout i s kořeny.

Dnes tomu bylo zrovna tak a když jsem se vydala domů, stěží jsem věřila svým očím. Všude byli lidé, kteří byli u věci a šklebili se na mě. Co se to jen dělo? Projel mnou pořádný záblesk hněvu a já jsem se chtěla vrátit k sezení. Cítila jsem, jak mi brní v ramenou. Měla jsem to pokaždé, když ve mně vzrostl vztek. Bylo to, jako by chtěl ovládat mé ruce a všechny mé svaly se napjaly.

Běžela jsem rychleji, ale pořád jsem cítila pohledy v týlu, nejraději bych na ně na všechny zakřičela, aby mě nechali na pokoji. Rychle jsem utíkala domů. Dorazila jsem tam, zabouchla za sebou dveře a rozběhla se po schodech do svého pokoje.

Kapitola 7

Věděla jsem, co bych měla dělat. Musím ho najít a mluvit s ním. Takhle to již nemůže jít dál…

Už jsem nemohla spát, musela jsem lhát přátelům a matce a všichni členové sekty se na mě šklebili. Oblékla jsem si bundu a chtěla jsem jít ven, když ke mně soused přišel a dal mi balíček. Zajímalo by mě, co v něm bylo, ale necítila jsem se dobře. Vzala jsem ho do svého pokoje a pomalu jsem jej otevřela. "Ách!" křičela jsem. V balíčku byla kost, pravděpodobně lidská. Kromě toho jsem našla malou písemnou poznámku: "Malé memento pro tebe. Dokončili jsme to, co jsi začala. Samozřejmě jsem věděla, co tím myslí, a věděla jsem, že ho teď musím najít, a tak jsem vyrazila.

Šla jsem městem, stále sužována všemi podobami, které jsem si pravděpodobně představovala. Pořád jsem nemohal pochopit, proč jsem se toho všeho zúčastnila. Bylo to nechutné ... mrtvé tělo nebo těžké znesvěcení a to všechno jsem udělala jen proto, abych se na něj podívala. Znesvěcení ... to je ono! Musela jsem jít na hřbitov a pak bych ho tam pravděpodobně potkala.

Byl vůdcem "gotických andělů", tak se nazývali. Původně jsem si myslela, že je to jen neškodná skupina, která ráda nosí černé šaty, ale jak se ukázalo, bylo to víc než to. Byl to druh sekty, pro kterou byli členové ochotni zemřít nebo zradit kohokoli nebo cokoli. Připojila jsem se k nim, protože jsem si nemyslela, že jsou nebezpeční, a protože jsem si myslela, že bych tam mohl zapadnout se svými výbuchy vzteku, ale jak jsem si uvědomovala, úplně jsem se v tom mýlila.

Kapitola 8

"James Carter," četla jsem na jednom z náhrobních kamenů. Rozhlédla jsem se kolem a přepadl mě nepříjemný, ale poněkud depresivní pocit. Rozhlédla jsem se kolem. Všude hroby, před kterými příbuzní umísťovali květiny a svíčky. Hřbitov byl prázdný a vládlo tam mrtvé ticho. "Jak bych mohla ...," pomyslela jsem si, "jak bych se mohla pokusit vykopat mrtvého muže ... jak bych jen mohla ...?!" Vzrůstal ve mně pocit nevolnosti a znechucení. Byla jsem znechucena sama sebou a co je horší, myslela jsem, že to dokončili. Použila jsem lopatu a odkryla rakev, ale nic víc.

I když už tak to bylo za hranou a bylo považováno za těžké znesvěcení. Takže skutečně vytáhli osobu z hrobu a poslali mi z ní kost... nechutný!

"No, ty malý zbabělče, couvni sem zpět!" slyšela jsem, jak za mnou zazněl hlas. Rychle jsem se otočila a uviděla jsem ho. S jeho rozcuchanými vlasy, dlouhým černým koženým kabátem, s jeho náramky, piercingem na horním rtu, silně namalovanýma očima a prázdným, chladným pohledem. Jak jsem mohla chtít patřit k nim?! Podívala jsem se na něj a všechno, co jsem až dosud cítila jako hněv, se zdálo být jen předchůdcem toho, co jsem cítila teď. Cítila jsem, jak mi v žilách pulzuje a vaří se krev, a jak by ho nejraději moje ruce uškrtily, ale snažila jsem se ovládnout. Jediná věc, která mi prošla hlavou, bylo to, že jsem chtěla, aby tato osoba trpěla. Tento muž, který vedl sektu a vedl ji do záhuby, tento muž, který mne nazýval zbabělcem. Pak jsem řekla: "Ano, prostě jsem se sem musela vrátit. Kost, kterou jsi mi poslal ... je nádherná. Dokážu porozumět tomu, co pro vás vypadá tak úžasné ... chci si to znovu dokázat. Prosím, dej mi ještě jednu šanci." "Je to pravda?" zeptal se, "nejdřív si to musím rozmyslet, ale dám ti vědět." Chtěl už jít, ale zeptala jsem se ho na jeho jméno a on odpověděl: "Draco Obscuro, to ti musí stačit." Potom opustil hřbitov a já jsem se za ním dívala.

---

Kapitola 9

Bylo to, jako by tento muž přinesl přetékající sud, protože vztek ve mně vzkypěl s takovým náporem, že jsem ho téměř nemohla ovládat a ještě hůř, už nezmizel. Existoval už jen vztek - vztek zde na hřbitově - vztek na ulici - a vztek doma - bez ohledu na to, kde jsem byla, nic jej nemohlo zkrotit a vůbec jsem to nechtěla.

Dokonce jsem si ten pocit částečně užívala, protože jsem se nějak cítila neporazitelně.

Jedna věc byla jistá: chtěla jsem se pomstít. Ale ne nějak, mělo to být nějak zvláštně, něco, co mi dodá odvahu a neřekne, že jsem zbabělec, a já jsem už v rozhovoru s ním položila první kámen.

Měla jsem plán a chtěla jsem ho za každou cenu prosadit a tak učinila první krok k mé plánované pomstě, ale pak jsem si uvědomila, že nemám s sebou dost peněz, a tak jsem musela nejdříve domů.

Když jsem přišla do svého pokoje, uvědomila jsem si, že mé prasátko také zeje prázdnotou, a nevěděla jsem, co mám dělat. Pak mne napadla ložnice mé matky. Dlouho šetřila peníze, protože chtěla koupit nové auto a já jsem náhodou věděla, kde si ty peníze uchovává. Ale měla bych si opravdu dovolit ukrást její peníze? Stálo to za to? Ano, rozhodla jsem se, stojí to za to. Koneckonců, už jsem se nikdy nechtěla nechat takto urážet.

Tak jsem se vkradla do jejího pokoje, šla do skříně se spodním prádlem a rozhlédla se kolem. Nakonec jsem našla to, co jsem hledala, celý svazek plný bankovek. Vzala jsem si tolik, kolik jsem potřebovala, a zbytek strčila zpátky. Rozhodla jsem se později šetřit své kapesné a vrátit je zpět, ale nejdřív jsem musela provést svůj plán.

Kapitola 10

"Ahoj člověče, co to má znamenat!" zařvala jsem hnaná svou zuřivostí a vyhodila chlapce, který stál přede mnou, z vlaku. To mě rozladilo a pak se má zlost pokoušela, abych se cítila hloupě. Ale to se nepodaří, už ne. Můj hněv mi dovolil všechno a především ostatním ukázat, že nejsem zbabělec. Ostatní lidé ve vlaku na mě nedůvěřivě hleděli, ale bylo mi to jedno. Nevěděli, jak se cítím.

Když jsem dorazila na zastávku, vystoupila jsem a vydala se na cestu. Cestou jsem dál malovala svůj plán a líbilo se mi to čím dál více. Ukázala bych jim, co to znamená být stateční, a pak se mně už nikdo nebude smát. Najednou mi zazvonil telefon a já jsem viděla, že mi volá má přítelkyně. Dotazovala se na mé zdraví a zeptala se, jestli by nemohla někdy přijít, jak bude mít cestu okolo. "Samozřejmě," řekla jsem okamžitě, ale pouze abych ukončila hovor co nejrychleji.

To mi tak ještě chybělo. Teď přijde návštěva a právě v tuto chvíli. To pro mě znamenalo, že můj plán má nyní časový limit, protože moje přítelkyně si toho nesmí všimnout, protože by mi jistě nemohla rozumět. Vlastně mi bylo teď všechno jedno.

Pocit zlosti, hněvu a nenávisti se ve mně rozšířil a pronikl do každé buňky mého těla. Slovo "pomsta" jsem měla vytetováno v srdci a můj mozek na tom právě pracoval.

Kapitola 11

"Draco Obscuro?" zeptal se mě muž v obchodě. "Ano?", potvrdila jsem mu. "Ale prosím, pospěšte si." Muž řekl, že to není problém a objednávka bude hotová za pár dní. Poděkovala jsem mu a opustila obchod. To už je vyřízeno. Zůstalo jen to nejdůležitější, ale musel jsem mít strpení až do večera.

Takže jsem se rozhodla jít na zmrzlinu, abych zahnala nějak čas. Netušila jsem, že se tam setkám s někým, kdo způsobí, že celá moje nálada bude zase na bodu mrazu. Byl to Draco. Seděla jsem u stolu, když mě míjel a posadil se vedle mě. Byla jsem rozpálena hněvem a on se mě zeptal, když se usadil, jestli nejsem nemocná. "Ne," odpověděla jsem. "V tvé přítomnosti se vždy cítím příjemněji ... pokud víš, co tím myslím." Hodila jsem na něho svůdný pohled a zdálo se, že to pochopil, protože se na mě škodolibě zašklebil a řekl: "Věř mi, je jich mnoho, ale s tebou je to pro mě vážnější. Mimochodem, dám ti ještě další šanci a pozítří v noci na hřbitově. A pokud chceš, můžeš zubaté ještě trochu nabrousit kosu."

Při poslední větě měl na tváři tak dlouhotrvající úšklebek, že se ve mně opět zvedla nevolnost, takže jsem se na něj mohla jen usmát a lehce přikývnout. Zdálo se, že mu to stačilo, a tak opět odešel od mého stolu. Zhluboka jsem se nadechla a objednala další zmrzlinu, protože moje už byla napůl rozpuštěná. Když jsem dojedla, nenapadlo mne nic lepšího, než jít domů a vykonat všechny přípravy.