O životě

Z Londýna do Paříže, do Stockholmu, do Lotyšska a Irska, strašidelná místa ... a noci ve vězení londýnský autobus duchů Mladí i staří odpočítávají vzdálenost, kdy dosáhnou Ponte di Ognissanti. Pro mnohé to znamená také blízké setkání s čarodějnicemi, duchy, kostlivci a se vším, co dělá Halloween. Pokud se vám podaří ušetřit několik dní volna (například začátek ve čtvrtek 31. října a návrat v neděli 3. listopadu), můžete se zaměřit na evropské destinace a hledat strašidelná místa k návštěvě a originální způsoby, jak oslavit toto výročí. Včetně spaní ve starověkých věznicích, obývaných rušivými elementy dneška. Londýn, v autobusu duchů Dokonce i v nádherném Londýně se skrývají temná místa, která mají být objevena strašidelným výletem s prohlídkou s londýnským turistickým autobusem duchů. Nebo se vydejte na prohlídku opuštěné věže Londýna. Nebo se vydejte pěšky po stopě notoricky známého vraha Jacka Rippera s Jackem Ripper Ghost Walks nebo autobusem Jacka Ripper Tour s prohlídkou míst, kd...

Můj otec znovu rozehrál svoji hru o peníze. O něco starší dáma vzala jednu vývěsku, vzrušeně zadala číslo do mobilního telefonu a zavolala. "Ahoj, tady je Mary, našla jsem její dceru, je v ulici plné obchodů. "S vysokou ženou," řekla prokouřeným hlasem. Daphne vzala moji ruku a rychle se rozběhla. Běžely jsme dlouho. Věřila jsem, že přes půl města. Nevěděla jsem, proč jsme tak dlouho utíkaly, až do té doby, než jsem se ohlédla dozadu. Sakra. Policie nám byla v patách. "Nechte dítě jít," zaznělo z ampliónu. Zatraceně, nejsem už dítě!, pomyslela jsem si. "Ne," křičela jsem. "Její otec ji zneužíval, běžte zase domů," zahrál na soucit. Cožpak nechápou, že to je to, co nechci. Náhle jsme ostře zatočili doleva. Téměř jsem se uhodila o tvrdou zem. Daphne se ke mně otočila a omluvně se na mne podívala. Slepá ulička. Skvělé. Policista se opatrně přiblížil. Držel megafon. "Nechte děvče jít a váš trest bude mírnější." Celé mé tělo se třáslo. ...

"Ne, neeee, neee," křičela jsem. Mělo by to přestat, nechci si na to pamatovat. "Co je Diamantís? Musíš bezpodmínečně zpět do nemocnice," řekla ustaraně. "Ne, prosím, ne. Otec chce ještě dokončit své dílo. V nemocnici mne lehce najde," řekla jsem vážně. Lehce kývla. "Přijdu hned, musím ještě rychle vyřídit jeden telefon," a už byla pryč. Fabienne Po třetím zazvonění zvedl sluchátko Dean. "Ano, zlato, co se stalo, je něco s Diamantís?" Vypadal trochu nervózně. "Ano a ne, vím, co se stalo, můžeš požádat Kylu, tvého bratra, aby dal na Diamantís pozor? Musí se co nejdříve dostat z města a nemůžu mít ještě podezření s jinak stvořeným otcem," zašeptala jsem. "Ehm, ano, chtěla bych Kyla, prosím." "Když to půjde ještě dnes, prosím. Miluji tě, poklade." Přerušila jsem telefonát. Diamantís Nyní sedím s Kylem, bratrem Deana v autě na cestě do New Yorku. Je to nějak komické. Kyle se mnou nemluví. Byl vždy duchem nepřít...

Věnuji tuto knihu mé nejlepší přítelkyni Mele (Melanii) Krev. Všude krev. Jak může mít člověk tolik krve? S posledními silami jsem se dovlekla do kouta. Zemřu. Bídně vykrvácím. Můj pohled se rozmazal. Už necítím žádnou bolest. Teď už je všechno pryč. Všechno zčernalo. Omdlela jsem. Z mého spánku mě probral nepříjemný hluk. O kterém jsem si myslela, že bude trvat věčně. Pomalu jsem otevřela víčka. Všechno vím. V pokoji bylo všechno bílé. "Jak to, že jsem v nemocnici?" byla moje první myšlenka. Otočila jsem hlavou lehce doprava, abych mohla lépe vidět. Okamžitě jsem toho litovala. Pichlavá bolest projela mým krkem. Když jsem chtěl vést ruku tam, odkud přichází bolest, všimla jsem si, že mi v paži trčí podkožní jehla. Krátší rukou jsem ji vytrhla. Zaznělo hlasitější pípnutí než předtím. O několik sekund později přišly dvě sestry. Těžce dýchaly. Blondýna a jedna s červenými vlasy. Oba se na mě rozzlobeně podívaly. Když zpozorovali, že nejsem mrtvá. "Kde jsem a co se stalo?...

"Přijdete sem, abyste viděli nekropoli, ale místo toho cítíte věčný život," říká historička Ludmila Ruslanovna Gaboeva. "Příběhy o tomto tajemném místě lze slyšet od počátku 20. století." BBC Reel navštívilo jedno z nejzáhadnějších a nejoblíbenějších míst v Rusku, nekropoli Dargavs, známou také jako "město smrti". https://www.bbc.com/reel/video/p07hqt5x/the-eternal-city-of-death Video: Ana González Ruská vesnice Dargavs leží hluboko v pohoří Kavkaz. Jeho sousední hřbitov má tajemnou historii. Byl vytvořen v roce 1395 během invaze mongolských Tatarů. Mnoho lidí se schovávalo v horách, což vedlo k nedostatku zemědělské půdy. V jedné kryptě se umístí přes 100 těl. Pohřbít tato těla do země by si vyžádalo obrovské množství půdy. Od dávných dob bylo toto území používáno jako pohřebiště. Od 14. do 16. století se zde začínají objevovat nadzemní krypty. Krypty s různými typy střech, jako je sedlová střecha, valbová střecha a pyramidová střecha. Teorie vysvětluje, ...

Nedovede si vůbec představit, nač myslím, řekl si pro sebe dobrý muž, kterému se nelíbilo, že jako muž a jako manžel byl v některých věcech slabší než jeho žena. Seděli před ohněm, jak již bylo řečeno, nahřívali si kolena a mluvili takhle, když najednou viděli, jak se jejich slepice blíží. Zvedla se v tuto neobvyklou hodinu a odrážela se v plameni. Její peří vysílalo záblesky a fosforeskující zlato a pyrop [1] , anebo to bylo tak, že to chudí starouškové viděli skrz slzy, nebo to bylo jinak, zdálo se jim, že jim přistála z nebe, není-li to právě ten kohout, který přeměnil Svatého Petra. Sir Paolino nevěřil vlastním očím a pod záminkou vyšel ven. Také chudá žena vyšla krátce nato, šli zaklepat na dveře vdovce a hledali radu. Angiolino del Trapano, jejich starý přítel, rozvážný a téměř gramotný muž, manažer politických novin, který obhajoval svatou věc, Angiolino naslouchal s velkou vášní svému příteli a společně pracovali na tom, jak objasnit tuto obtížnou situaci. Následující ráno, pře...

Kdysi žili dva staří manželé. Nevolal se Taddeo, ale Paolino a ona, signora Brigida, obě dobré duše. Sir Paolino vyráběl košíky a jeho manželka spravovala punčochy. Po třiceti letech se milovali jako první den sňatku, ale jak stárli, milovali se čím dál více, jako víno v uzavřených sudech. Kdyby mi Nebe dalo tolik dobrého času, že bych mohl den co den mluvit o životě sira Paolina a signoře Brigidě, věřím, že budu mít větší užitek z mé knihy o mých spoluobčanech mnohem více než o pojednání o nebeské mechanice: proč, protože láska a laskavost jsou pivotem, na kterém se kolo světa otáčí bez skřípění. Ale vzhledem k tomu, že mi tato útěcha není dána okolnostmi, alespoň při této příležitosti svatých Vánoc povím epizodu z jejich života, díky které všechny citlivé duše věřím, že budou plakat. Blahoslavený, kdo pláče, a slza, říká čínská kniha, je větší než moře. Po zkušenostech z minulých let a vždy když nešlo něco, jak by mělo, oba staroušci dospěli k názoru, že v domě budou chovat slepici, ...

ONA: "Chci ti něco říct." Ticho. "Chci s tebou mluvit." Ticho. ON: "Tak ano. Promluvme si. Co máme za problém?" Polkla, ticho. "Teď ne." Ticho, které by se dalo krájet, ve vzduchu visí bouře, ticho každou chvíli vybuchne. Ticho ji ubíjí. Bere děti a zavírá za sebou dveře. ON se nevěřícně dívá. Prázdnota a ticho. ONA má v hlavě zmatek. Prázdná a zbytečná slova. Všechno je jinak než myslela. Prázdný, tichý, pronajatý byt. I děti jsou ticho. Zaražené. Čí bude stůl? Čí byt? Čí hypotéka? Čí děti? ONA: "Chtěla jsem všechno. A teď nechci nic. Jen ticho a klid." Z ticha se ozývá řešení. Ticho zařve: "Rozvod!" ON v tichu: "Já bych pro tebe udělal všechno, co si budeš přát." ONA přehluší ticho: "Pozdě. Nechci ti ubližovat, bude to tak lepší." ON mlčí. V tom tichu by bylo slyšet špendlík, kdyby spadl. Dva, kteří mlčeli, byli každý jiný, neuměli se sebou v pravý čas komunikovat. Ticho je nesblížilo. Naopak, na stole le...

V často navštěvovaném a známém hlavním městě Anglie v Londýně žil před nedávnem bohatý a mocný muž, obchodník a měšťan. Vlastnil velké cennosti a nespočet pokladů, ale největším pokladem nade všechny poklady byla jeho dcera. Měl krásnou dceru, kterou mu Bůh poslal jako velký dar k majetku, který vlastnil. Přátelskostí, krásou a šperky překonala všechny dívky, které byly starší než ona. A v době, kdy tato vábivá pověst a fáma o jejich chvályhodných kvalitách kolovaly, asi v patnáctém roce, jak Bůh ví, mnozí lidé z dobrého stavu se pokoušeli získat její přízeň a půvab všemi možnými způsoby, jak to jen láska dokáže, což velmi těšilo jejího otce a matku. A ještě více rostla rodičovská láska, kterou prokazovali své krásné milované dceři. Stalo se však z Boží vůle, nebo na žádost a rozkaz Fortuny, která krásné dívce, jejím rodičům nebo všem dohromady nepřála a záviděla, nebo v důsledku tajného důvodu a přirozené příčiny, kterou nechávám filozofům a lékařům dívka se nakazila nepříjemným a neb...

V tichu a temnotě pohroužena takhle sní a odpočívá žena vlnka s vlnkou si hraje to šplouchání uvádí do ráje Ticho raní, ticho bolí po neshodách rány hojí hlava prázdná ticho vnímá teď už budu žena jiná V tichu vítr čechrá vlasy poletím ke hvězdám asi ticho pulsuje tělem vykročím vstříc zítřku směle

Aby zotavil zneužívané oči tohoto ubohého mučedníka, měšťan nařídil posadit ho k tabuli, u které vyrostlo nové podezření, zatímco hodně pil a snědl jídlo, které zanechali ti, kteří se bavili v posteli k jeho velké škodě. Přišla hodina rozloučení. Řekl občanovi a jeho společnosti dobrou noc a velmi prosil, aby byl propuštěn z domu bránou, aby se mohl rychleji dostat do svého bytu. Občan mu však odpověděl, že v tuto hodinu nemůže najít klíč, a také prohlásil, že zámek je tak rezavý, že by se nemusel otevřít, protože branka nebývá zavřena, nebo jen velmi zřídka. Nakonec se spokojil s tím, že odešel přední branou a velkou oklikou se vydal ke svému domovu. Zatímco jej občané doprovázeli k východu a pokusili se ho zastavit mluvením, dobrá žena rychle vyskočila na nohy, rychle se oblékla a přišla k bráně, se zavázanou jednoduchou sukní, svůj živůtek v náručí. Pak se jedním skokem ocitla ve svém domě, kde čekala na svého manžela, který musel urazit dlouhou cestu; přesně věděla, co musí udělat ...

OBRÁCENÁ STRANA MINCE Foto: nakladatelství Guttenerg z publikace Sto nových novel Ve městě Valenciennes [1] , žil před nedávnem vznešený občan, v té době sběrač daní na Henegavsku [2] , který byl známý svou velkou a obezřetnou moudrostí mezi ostatními a mezi jeho chvályhodné vlastnosti byla v neposlední velkorysost, protože skrze ni získal přízeň knížat, pánů a všech ostatních stavů. A v tomto šťastném bytí ho osud držel a přijímal ho až do konce jeho dnů. Před a po smrti ho smrt osvobodila z řetězu, který ho tlačil v manželství. Byl dobrý občan, hrdina tohoto příběhu, nebyl v již zmíněném městě tak špatně zapsán, že ani žádný jiný velký pán by se necítil spokojenější a s takovým příbytkem poctěnější. A mezi vyhledávanými a chválenými budovami se tyčil jeho dům, který bylo vidět z několika ulic. A měl malou bránu, ve které naproti žil dobrý chlapík. Měl velmi krásnou, hezkou ženu, která byla zrovna v nejlepším rozkvětu. A jak je zvykem, střílela svýma očima tolik šípů a jako správný l...

Kobalt se těží v Kongu. Abychom mohli používat elektrická vozidla, umírají zde lidé. Děti přepravují rudné koše, horníci kopají za život ohrožujících podmínek: kobalt je nezbytný pro výrobu dobíjecích baterií a těžba je vysoce kontroverzní. Odborníci nyní zkontrolovali doly v Kongu. Kdo chce vyrábět baterie pro automobily, potřebuje kobalt - alespoň podle současného technologického postupu při výrobě baterií. Surovina se získává hlavně jako vedlejší produkt těžby niklu a mědi. Minerál je extrémně nerovnoměrně distribuován po celém světě: Demokratická republika Kongo, Austrálie a Kuba spolu tvoří více než 70 procent známých zásob. Kolem těžby v Kongu vždy probíhaly diskuse. Hovořilo se o dětské práci, o katastrofické bezpečnosti při práci. Experti Federálního ústavu pro geovědu a přírodní zdroje navštívili více než 50 dolů s nalezišti mědi a kobaltu v provinciích Haut-Katanga a Lualaba za účelem studia. V rozhovoru představí výsledky odborník Philip Schütte. Dr. Philip Schütte ve Spolko...

"Pille! Kde jsi? ..." a pískám, takže .... zatímco já jdu do louže za hlukem, Battistino bere dýmku levou rukou a vysílá ostrý lovecký sykot, který zaznívá v celé osamělosti. Druhý darebák, který nikdy nemluvil a kterého jsem znal jako Ruda, se usmál a tvářil se při tom jak krétská žába. Pill .... Necítím nic, jdu dolů do louže a zjistím, že ubohý křesťan se hněte ve džbánu vody jako netvor v bahně a který našel způsob, jak se utopit. Je to pelagra (červené malomocenství), která přináší do pekla žízeň. Často se stává, že se nemocní vrhají do studny. "Budete se bát, Battistino." "Není to poprvé. Minulý rok, vzpomínáte si na toho šílence z Mombella, který unikl z továrny a který se oběsil mezi dvěma rostlinami? Prvního ledna ráno jsem ho viděl. Lezl přes velmi vysokou borovici, kde připevnil lano; pak šel k jiné vyšší rostlině a zaútočil na druhý konec, a Bůh ví, jak se mohl zavěsit ve vzduchu ve výšce zvonice." Šílený má velkou sílu. Dotklo se mě, když jsem...

Slyšela jsem a myslím i četla prohlášení: "Nikdo není dokonalý. Ani jeden." Stejně tak dobře by se dalo prohlásit: "Člověk je dokonalý." Pokusím se to trochu rozvést. To, co je nedokonalé pro jiné lidi, může být pro osobu blízkou naprostá dokonalost. Může říci: "Ty nemáš jediné chybičky." Z čehož vyplývá, že jsem dokonalá. Ale z praxe víme, že i toto prohlášení může kolísat dle nálady a schopnosti vyhovět, ztotožnit se se závěry mého partnera nebo zastávat jiný názor. Pak už nebude hledat to dokonalé ve mně, ale chybičky, které bude cítit potřebu vyzvednout. Všichni známe biblický příběh o stvoření. Na počátku stvořil Bůh nebe a pustou a prázdnou zemi. Pak tam bylo něco, čemu nerozumím. Nějaká díra, možná černá díra, propast, tůně a nad ní byla tma. Ale nad vodami si poletoval, vznášel se duch Boží, což je jenom imaginace Boha. Ale vizionářskou vizi Boha vytvořil Bůh slovem. Protože všechno tvořil slovem: "Budiž světlo, budiž tma, budiž klenba, která ...

Když mě konzul uviděl, dvěma prsty se dotkl okraje svého klobouku a řekl: "Řadový právník. Je mi ctí." Dobrý člověk byl můj farmář a ve své jednoduchosti cítil velkou úctu k mé osobě. "Co to děláš, kukuřičnou kaši?" zeptal jsem se. "To je kvůli tomu Gasparinovi Velovi," odpověděl konzul táhlým jazykem, který je pro horní milánštinu typický. "Co udělal Gasparino Vela?" "Je mrtvý." "Byl nemocný?" "Měsíc, měl pelagru (červené malomocenství), ale je třeba říci, že mu to stouplo do hlavy. "Pokud jsem to neslyšel, byl v agónii." "Zemřeme i bez zvonu," přerušili jsme Battistinova přerývaná slova toho, kdo má v ústech krátkou dýmku, která mu téměř spálí víčka. Signor Boltracchi mi ukázal palcem přes rameno něco napravo. Podíval jsem se a viděl, jak můj Pill na svých čtyřech nohách téměř ztuhlý, se třásl pod kůží na celém těle. U dalšího kývnutí Boltracchiho jsem se otočil o devadesát stupňů. Podíval jsem se zp...

Kdo nezná vysoké lesy Milánska, zvané lesy Saronno, Mombello, Limbiate, dokáže si představit pás lesů na nerovném terénu, kdysi nekultivovaného a dnes osázeného skotskými borovicemi a dubem, což je to, co Země, plná vřesu a housenek, nám může dávat. Tyto plantáže nejsou příliš staré, a proto nejsou příliš známé. Většina našich otců se pamatuje na to, že viděli první výhonky, když ten holý trakt země nebyl ještě nic jiného než holý sodík. Dnes je les vyspělý, nebudu říkat pro zloděje, kteří již nežijí v lese, ale pro všechny ty, kteří milují smutnou samotu a vždy sní o tom, že jsou dnes zde, zítra jinde. Tyto lesy mi připomínají například určité samoty starověké Kaledonie: a nejkrásnější je, že v Kaledonii jsem nikdy nebyl. Ale tucet románů Waltera Scotta, kdy jsem seděl ve stínu starodávného dubu nebo dokonce jen na schodišti, nebylo ve dvanácti letech zbytečně čteno. Pokud to není jako ve Skotsku, existují lesy v Limbiate, které by mohly být přepraveny do Skandinávie, a pak je to ješt...

Nikdy bych si to nedokázala představit, nikdy by se mi o tom ani nesnilo. Jít do zoo se svým velkým bratrem, jak už tolikrát, byl program před Štědrým večerem. Když se vláčíte od klece ke kleci až do soumraku, vlastně při tom jen nervózně přemýšlíte, zda jste chytře prohlédli jeho přání a jak si ještě dnes můžete vyzkoušet některé hry. Bratr se vždy uklidnil příliš rychle, takže jsem cítila, jak jeho předčasná radost mizí. Papoušci, nosorožci, želvy, ryby, hadi - cestou necestou k velkým kočkám, opicím a neustále kolem dovádějících tuleňů. Stálo nás to hodně námahy protlačit se stovkami lidí, kteří také byli vysláni z domu na odpoledne, aby si prohlédli některá zvířata. Pak jsme šli nahoru pomalu k ukřičeným jelenům, gazelám a kozorožcům. Dokonce i tam byla tlačenice. Z šedivé oblohy brzy vzrostl líný soumrak a přes slabou mlhu bylo vidět zářící kandelábry, jak se sklání obloukovitě dolů. Vzrušené děti klábosily hlasitěji a hlasitěji a stále divočeji dorážely na dospělé: "Pojďme u...