Přeskočit na hlavní obsah

Příběh slepice II.

Nedovede si vůbec představit, nač myslím, řekl si pro sebe dobrý muž, kterému se nelíbilo, že jako muž a jako manžel byl v některých věcech slabší než jeho žena. Seděli před ohněm, jak již bylo řečeno, nahřívali si kolena a mluvili takhle, když najednou viděli, jak se jejich slepice blíží. Zvedla se v tuto neobvyklou hodinu a odrážela se v plameni. Její peří vysílalo záblesky a fosforeskující zlato a pyrop[1], anebo to bylo tak, že to chudí starouškové viděli skrz slzy, nebo to bylo jinak, zdálo se jim, že jim přistála z nebe, není-li to právě ten kohout, který přeměnil Svatého Petra.

Sir Paolino nevěřil vlastním očím a pod záminkou vyšel ven. Také chudá žena vyšla krátce nato, šli zaklepat na dveře vdovce a hledali radu. Angiolino del Trapano, jejich starý přítel, rozvážný a téměř gramotný muž, manažer politických novin, který obhajoval svatou věc, Angiolino naslouchal s velkou vášní svému příteli a společně pracovali na tom, jak objasnit tuto obtížnou situaci.

Následující ráno, přesně na Štědrý den, přišel Angiolino ho navštívit domů a potřásl si rukama se signorou Brigidou. Oblékl si tmavý oblek a držel cylindr, jak to dělal při slavnostních příležitostech nebo ve zkouškách proti svaté příčině. Mluvil o zlém obratu věcí v Evropě, o časech, které se staly velkými, malé víře, lidstvu, kterého je na světě málo; a chystal se otevřít ústa na to téma, kvůli kterému vlastně přišel (Paolino už byl jako by stál na špendlících), když vstoupila vdova s ​​rudýma očima jako v den, kdy zjistila, že se její papoušek zaklesl mezi dvěma mřížemi v kleci. Všichni se posadili, jeden zmatenější než druhý, zatímco slepice, šťastnější než všichni, šla tiše a klovala a kvokala, téměř jako by svět neměl velké ani malé potíže.


Nastal okamžik ticha.

Pak Angiolino del Trapano, hladící si rukávem vlasy z jeho klobouku, s očima upnutýma na slepici: "Naštěstí slepicím," řekl, "tyto obavy unikají! Stále mají tu jednoduchost, kterou muži, kteří sami ze sebe udělali tyrany, vydali se na cestu a běželi, jako šakali, a sledovali jen svůj vlastní zájem. A za to také zaplatili, byla to vůle Boží.




Blahoslavené jsou časy patriarchů, když se lidé spokojili s talířem čočky, ani nepotřebovali, jak je vidět v těchto dnech, zkrvavit si ruce při zabíjení tolika stvoření, která jsou čistými stvořeními Božími! O kolik krásnější a svatější by bylo, zejména při těchto příležitostech, ukázat dobrotu naší duše, poskytnout odpočinek a úlevu i živým a mrtvým zvířatům, která byla vytvořena nikoli pro lidskou chamtivost, ale aby byla příroda šťastnější díky harmonické písni, nádheře jejich peří," lehce mrknul okem, "rychlému a štíhlému putování po vodách řek. Slavík se svou noční písní ..." pokračoval Angiolino del Trapano; ale jemné slzy přerušily dojemnou řeč. Paolino potřásl Brigidě rukou a přidržel ji ve své ruce, usmál se pod rouškou slz a zvolal: "Nebudeme tak špatní; bude se také jíst z našich talířů."

Tito drazí lidé souhlasili s tím, že budou na Štědrý den společně obědvat, aby byla radost ze svátku lidstva. Signora Brigida připravila malý oběd, sestávající z vajec, berlingozzi[2], salátu a rýžového koláče a jak se časy staly tak smutnými, že už člověk neví, co kupuje a co jí u stolu, dodala s ohledem na hosty, že také slepici obvykle kupují na trhu, ráno ve tmě, aniž by se hádala ve svém srdci, si byla jista, že to alespoň nebyla slepice.

Dojímavý příběh chudých, starých lidí, kteří s těžkým srdcem zvažovali, zda mají na Štědrý den pozřít milovaného tvora - slepici.

Zdroj:
Emilio de Marchi: Storia di una gallina (z Vecchie Storie)
Překlad: Mirijam


[1] Pyrop: krychlový minerál ze skupiny granátu, barvou se podobá ohni. V Čechách se označuje jako český granát
[2]Berlingozzo je dort ve tvaru koblihy, používaný všude v Toskánsku. Někteří používají vanilku, někteří anýz, jiní kandovanou citrusovou kůru. Díky svému tvaru bývá použit jako dar pro svatby.

Komentáře

  1. Off šem takový slepičí bujón.
    Ten vlastně i léčí.

    OdpovědětVymazat
  2. [1]: Léčí, ale Pohlreich bujóny (možná i kujóny) zavrhuje.

    OdpovědětVymazat
  3. [2]:
    U nás se vaří podle Dobromily...

    OdpovědětVymazat
  4. [3]: Rettichová? Vraž do toho 10 vajec ... na to mi chybí ty slípky ...

    OdpovědětVymazat
  5. [5]: To byla jedna z jejich vražedných gulinářských specialit?

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

SILVESTROVSKÁ PROCHÁZKA ROKU 2023

K poslední dlouhé noci jsme vykonali krátkou 1,5 hodinovou túru přes Kraví horu a Wilsonův les.   Vyhlídka na Brno z bývalé sjezdovky v Žabovřeskách. Počasí bylo teplé, kolem 5 o C. Slunce se ale schovalo. Oblíbené graffiti   Studánka ve Wilsonově lese   Všem a nejen těm, co zavítáte na můj blog, přeji krásný Nový rok 2024 a všechno dobré. Velice si vážím vaší věrnosti a doufám, že se zde budeme setkávat i nadále. V srdci chovám naději, že naše zemička bude vzkvétat. Vždyť je zde tolik dobrých a schopných lidiček.  Převzato z Pinterestu V Novém roce 2024 vítá Mirijam  

VÝSTAVA ALFONS MUCHA

Nedávno jsem navštívila výstavu v mém rodném městě v Ivančicích, kde se narodil 24. července 1860 i malíř světového jména Alfons Mucha. Žil v období secese, a to ovlivnilo i jeho tvorbu. Jeho práce zobrazují především ženskou krásu. Jeho otec Ondřej byl vyučený krejčí, pocházel z vinařské rodiny a v pozdějším věku působil jako soudní úředník v zadním traktu budovy v Ivančicích. V bývalé budově soudu se nyní konají výstavy významných osobností města Ivančic. Nejznámější jsou Alfons Mucha a český herec Vladimír Menšík. Ondřej poslal syna Alfonse na Slovanské gymnázium do Brna. Pražská akademie mu byla zprvu odmítnuta z důvodu nedokončené střední školy. Školu nedokončil ne v důsledku svého zdravotního stavu, jak prohlašoval, ale pro velký počet neomluvených hodin. Dobré známky měl Mucha z kreslení a ze zpěvu. Přesto Muchovy tvorby si všimnul profesor Lhota. Po školním neúspěchu působil Alfons Mucha jako písař u soudu v Ivančicích. Jedna z jeho prvotin bylo zhotovení divadelní dekorace pro

PŘEKVAPENÍ K NAROZENINÁM

Dcera se narodila krátce před novým rokem, ale za to vlastně může švagrová. Přišla k nám na návštěvu a říkala, že pokud už mám porodní indicie čtrnáct dní, neměla bych váhat a zajít za svou gynekoložkou, neboť se miminko pravděpodobně chystá na boží svět. Sice takhle už se chystalo dva týdny, nicméně dala jsem se přesvědčit a nechala nedovařený oběd nudle na sladko s tvarohem a vypravili jsme se s manželem za mojí doktorkou. Lékařka provedla testy a hned mne odeslala do porodnice. Chtěla jsem rodit v rodném městě, tak nás čekala ještě 30 minutová jízda. Naložili jsme syna a vydali se na cestu. Bylo nasněženo, námraza a první větší kopec nebyl schopen manžel vyjet. „Uklidni se, neblázni, žádné bolesti nemám, nespěchej,“ konejšila jsem ho. Dorazili jsme do města, ale moje máma, která měla pohlídat syna po tu dobu, než mne manžel doprovodí do porodnice, nebyla doma. „Je u kadeřnice,“ sdělila nám sousedka. Našli jsme ji pod sušákem. „Nemohu hlídat, musím si nechat upravit vlasy.“ „Neblbn