Příběh slepice II.

Nedovede si vůbec představit, nač myslím, řekl si pro sebe dobrý muž, kterému se nelíbilo, že jako muž a jako manžel byl v některých věcech slabší než jeho žena. Seděli před ohněm, jak již bylo řečeno, nahřívali si kolena a mluvili takhle, když najednou viděli, jak se jejich slepice blíží. Zvedla se v tuto neobvyklou hodinu a odrážela se v plameni. Její peří vysílalo záblesky a fosforeskující zlato a pyrop[1], anebo to bylo tak, že to chudí starouškové viděli skrz slzy, nebo to bylo jinak, zdálo se jim, že jim přistála z nebe, není-li to právě ten kohout, který přeměnil Svatého Petra.

Sir Paolino nevěřil vlastním očím a pod záminkou vyšel ven. Také chudá žena vyšla krátce nato, šli zaklepat na dveře vdovce a hledali radu. Angiolino del Trapano, jejich starý přítel, rozvážný a téměř gramotný muž, manažer politických novin, který obhajoval svatou věc, Angiolino naslouchal s velkou vášní svému příteli a společně pracovali na tom, jak objasnit tuto obtížnou situaci.

Následující ráno, přesně na Štědrý den, přišel Angiolino ho navštívit domů a potřásl si rukama se signorou Brigidou. Oblékl si tmavý oblek a držel cylindr, jak to dělal při slavnostních příležitostech nebo ve zkouškách proti svaté příčině. Mluvil o zlém obratu věcí v Evropě, o časech, které se staly velkými, malé víře, lidstvu, kterého je na světě málo; a chystal se otevřít ústa na to téma, kvůli kterému vlastně přišel (Paolino už byl jako by stál na špendlících), když vstoupila vdova s ​​rudýma očima jako v den, kdy zjistila, že se její papoušek zaklesl mezi dvěma mřížemi v kleci. Všichni se posadili, jeden zmatenější než druhý, zatímco slepice, šťastnější než všichni, šla tiše a klovala a kvokala, téměř jako by svět neměl velké ani malé potíže.

Nastal okamžik ticha.

Pak Angiolino del Trapano, hladící si rukávem vlasy z jeho klobouku, s očima upnutýma na slepici: "Naštěstí slepicím," řekl, "tyto obavy unikají! Stále mají tu jednoduchost, kterou muži, kteří sami ze sebe udělali tyrany, vydali se na cestu a běželi, jako šakali, a sledovali jen svůj vlastní zájem. A za to také zaplatili, byla to vůle Boží.

---

Blahoslavené jsou časy patriarchů, když se lidé spokojili s talířem čočky, ani nepotřebovali, jak je vidět v těchto dnech, zkrvavit si ruce při zabíjení tolika stvoření, která jsou čistými stvořeními Božími! O kolik krásnější a svatější by bylo, zejména při těchto příležitostech, ukázat dobrotu naší duše, poskytnout odpočinek a úlevu i živým a mrtvým zvířatům, která byla vytvořena nikoli pro lidskou chamtivost, ale aby byla příroda šťastnější díky harmonické písni, nádheře jejich peří," lehce mrknul okem, "rychlému a štíhlému putování po vodách řek. Slavík se svou noční písní ..." pokračoval Angiolino del Trapano; ale jemné slzy přerušily dojemnou řeč. Paolino potřásl Brigidě rukou a přidržel ji ve své ruce, usmál se pod rouškou slz a zvolal: "Nebudeme tak špatní; bude se také jíst z našich talířů."

Tito drazí lidé souhlasili s tím, že budou na Štědrý den společně obědvat, aby byla radost ze svátku lidstva. Signora Brigida připravila malý oběd, sestávající z vajec, berlingozzi[2], salátu a rýžového koláče a jak se časy staly tak smutnými, že už člověk neví, co kupuje a co jí u stolu, dodala s ohledem na hosty, že také slepici obvykle kupují na trhu, ráno ve tmě, aniž by se hádala ve svém srdci, si byla jista, že to alespoň nebyla slepice.

Dojímavý příběh chudých, starých lidí, kteří s těžkým srdcem zvažovali, zda mají na Štědrý den pozřít milovaného tvora - slepici.

Zdroj:

Emilio de Marchi: Storia di una gallina (z Vecchie Storie)

Překlad: Mirijam

---

[1] Pyrop: krychlový minerál ze skupiny granátu, barvou se podobá ohni. V Čechách se označuje jako český granát

[2]Berlingozzo je dort ve tvaru koblihy, používaný všude v Toskánsku. Někteří používají vanilku, někteří anýz, jiní kandovanou citrusovou kůru. Díky svému tvaru bývá použit jako dar pro svatby.