MOJE POSLEDNÍ MYŠLENKA I.

Věnuji tuto knihu mé nejlepší přítelkyni Mele (Melanii)

Krev. Všude krev.

Jak může mít člověk tolik krve?

S posledními silami jsem se dovlekla do kouta.

Zemřu.

Bídně vykrvácím.

Můj pohled se rozmazal.

Už necítím žádnou bolest.

Teď už je všechno pryč.

Všechno zčernalo.

Omdlela jsem.

Z mého spánku mě probral nepříjemný hluk. O kterém jsem si myslela, že bude trvat věčně.

Pomalu jsem otevřela víčka.

Všechno vím. V pokoji bylo všechno bílé.

"Jak to, že jsem v nemocnici?" byla moje první myšlenka.

Otočila jsem hlavou lehce doprava, abych mohla lépe vidět.

Okamžitě jsem toho litovala. Pichlavá bolest projela mým krkem.

Když jsem chtěl vést ruku tam, odkud přichází bolest, všimla jsem si, že mi v paži trčí podkožní jehla.

Krátší rukou jsem ji vytrhla. Zaznělo hlasitější pípnutí než předtím.

O několik sekund později přišly dvě sestry. Těžce dýchaly.

Blondýna a jedna s červenými vlasy.

Oba se na mě rozzlobeně podívaly. Když zpozorovali, že nejsem mrtvá.

"Kde jsem a co se stalo?" chtěla jsem vědět.

"To také nevíme. Ztratila jste hodně krve. Kdyby vás sem nepřivezli, vykrvácela byste," řekla malá rusovláska.

Krev. Všude krev. Bolest. Útočník se zasmál a bodl mne ještě jednou. výkřik protrhl ticho. Můj výkřik. Zasmál se hlasitěji …

Protáhla jsem svůj obličej.

"Máte bolesti?", zeptala se rusovláska.

Právě jsem chtěla dále mluvit, ale blondýnka ji přerušila:

"Tak to jste neměla vytrhávat jehlu!"

"Ne, nemám žádné bolesti. Chtěla bych domů."

"Ještě nesmíte domů. Lékař říkal, že zde musíte zůstat ještě alespoň týden. Máte velmi těžká poranění. Byla jste pobodána."

Sestra začala být pomalu nervózní. Pokusila jsem se vstát.

Nepředstavitelná bolest mnou projela v oblasti břicha.

"Mně je jedno, co říká lékař," procedila jsem skrz zkousnuté zuby.

Myslela jsem, že mne bolest roztrhá.

"Zůstanete ležet," zatlačila mne blondýnka zase zpátky do postele.

Na to se ještě uvidí, pomyslela jsem si.

"Zítra přijde policie. Chce výpověď."

Sestry přišly ještě několikrát, aby zkontrolovaly, co se děje.

V noci, když byl všude klid, jsem pomalu vstala z postele.

Vzniklou bolest jsem zkoušela ignorovat. Sbalila jsem svoje věci a vyplížila jsem se potichu z pokoje.

Měla jsem štěstí. Na chodbách nebyl nikdo vidět. Moje srdce mi bušilo v hrudi rychle a hlasitě. Můj pokoj byl blízko výtahu.

Zmáčkla jsem ve výtahu tlačítko k chodbě. Pomalu jsem se rozhlížela kolem sebe.

Sakra. Měla jsem na sobě jen noční košili.

Prohlížela jsem svoji tašku s oblečením.

Rychle jsem si natáhla černé kalhoty a černý top. Potom jsem zpozorovala, že jsem bosa. Tak to také mělo zůstat.

"Bing", výtah jel nahoru.

Opatrně jsem vyšla a krátce se rozhlédla vlevo a vpravo, zda tam někdo je a potom ven. Bylo tam pár lidí. Ti si mě ale nevšímali.

Konečně jsem byla z nemocnice venku, připadala jsem si jako zločinec.

Kam teď půjdu? přemýšlela jsem.

Domů ne, snad k Fabienne.

Utíkala jsem a utíkala, vůbec jsem nedbala na bolest. Přišlo mi, jako bych běžela hodiny.

Ulehčeně jsem uviděla její dům. Vyčerpaně jsem se vlekla po schodech nahoru k Fabienině domu. Je moje velká sestra a současně nejlepší přítelkyně.

Právě když jsem se chystala zazvonit, otevřely se dveře.

Fabiennin přítel stál přede mnou a kriticky mě pozoroval. Ztrácel se mi před očima, najednou mě přepadla závrať.

Naklonila jsem se dopředu.

"Ó, můj bože!", slyšela jsem ještě zvolání před tím, než jsem upadla do bezvědomí.

"Diamantís, můj poklade, probuď se," brumlal někdo blízko mého ucha. Okamžitě jsem otevřela oči.

"Má malá, co se děje? Povíš mi to?", nervózně urovnala své nádherné zlaté blonďaté vlasy dozadu.

"Já to nevím přesně. Někdo do mne vrazil nůž. Potom jsem se probudila v nemocnici. Odtud jsem se vyplížila, jak vidíš."

Polekaně zadržela vzduch.

"Uf, do tebe někdo …," vzdychala a nedokončila větu, neboť se jí zlomil hlas.

"Ano, pobodal mne," chtěla jsem vytáhnout top, aby viděla obvaz.

Studenou ruku položila na moji. Dívala jsem se na ni. Potřásla lehce hlavou.

"Kdo to udělal. Kdo? Řekni mi, prosím, kdo bodnul 17letou dívku," zvolala nahněvaně.

Moje tělo se třáslo. Nyní bych to měla říci. Věděla jsem to celou dobu, ale přesto jsem to celou tu dobu potlačovala.

"Otec, byl to náš otec," mumlala jsem nezřetelně.

Ale na Fabienně výrazu obličeje jsem viděla, že to slyšela.

"Můj miláčku, co tam teď ještě venku děláš?", zeptal se můj otec káravě. "Víš přece, že zde kolem běhají kriminálníci."

"Vím, co jsi udělal, ty jsi zabil moji mámu," volala jsem rozčileně.

"No, no, no, tak se mluví se svým otcem," a pěstí mě uhodil do obličeje.

Bez dechu jsem dopadla na podlahu.

"Jedna otázka. Proč? Proč jsi ji zabil?", řekla jsem ještě sípavě a plivala krev, která se nashromáždila v mých ústech, na podlahu. Viděla jsem, jak se něco zalesklo.

"Tvoje matka byla děvka. Podvedla mne. A přitom jsi vznikla ty. Ty jsi nemanželské dítě," nyní bodl nožem poprvé.

Přímo jsem slyšela, jak nůž projel mým oblečením a masem. Bolest byla strašná. Zkusila jsem nekřičet. Marně. Můj otec se při této podívané smál. Podruhé vrazil nůž, ale potom ve mně uvízl.