Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety.
Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně.
„Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drobné potíže v práci, ale to se srovná. Máte dobrý kořínek a jste člověk pro práci v týmu. Čeká vás skvělá budoucnost. Ať se vám daří.“ Otočila se a odcházela. Nechtěla jsem za ní řvát jak na lesy. Dýchej, počítej do deseti, dýchej zhluboka, říkala jsem si. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Jak jsem stará, tak jsem hloupá. A odcházela jsem domů o 200,- Kč chudší. Ani jsem se doma nepochlubila, jak mi bylo trapně.
Není dobré na ulici vytahovat peněženku a dávat peníze těm, co o ně žádají nebo žebrají. Často se stává, že tito lidé vám peněženku ukradnou. Pokud nemáte volné peníze v kapse, raději nedávejte nic. Stejně většina lidí dnes platí kartou a hotovost u sebe nemá.
S bezdomovci je potíž. Pokud dostanou peníze, tak je většinou propijí. Lepší je jim poskytnout jídlo, oblečení, deku na zimu. Existují Armáda spásy, azylové domy a další charitativní organizace, které poskytují pomoc v nouzi.
Komentáře
Okomentovat