JAK ČLOVĚK POZNAL SVOJI VLASTNÍ NEDOKONALOST

Slyšela jsem a myslím i četla prohlášení: "Nikdo není dokonalý. Ani jeden." Stejně tak dobře by se dalo prohlásit: "Člověk je dokonalý." Pokusím se to trochu rozvést.

To, co je nedokonalé pro jiné lidi, může být pro osobu blízkou naprostá dokonalost. Může říci: "Ty nemáš jediné chybičky." Z čehož vyplývá, že jsem dokonalá. Ale z praxe víme, že i toto prohlášení může kolísat dle nálady a schopnosti vyhovět, ztotožnit se se závěry mého partnera nebo zastávat jiný názor. Pak už nebude hledat to dokonalé ve mně, ale chybičky, které bude cítit potřebu vyzvednout.

Všichni známe biblický příběh o stvoření.

Na počátku stvořil Bůh nebe a pustou a prázdnou zemi. Pak tam bylo něco, čemu nerozumím. Nějaká díra, možná černá díra, propast, tůně a nad ní byla tma. Ale nad vodami si poletoval, vznášel se duch Boží, což je jenom imaginace Boha. Ale vizionářskou vizi Boha vytvořil Bůh slovem. Protože všechno tvořil slovem:

"Budiž světlo, budiž tma, budiž klenba, která bude oddělovat vodu od nebe, budiž večer, budiž ráno. To byl základ. Poté Bůh ulehl na kutě a další den byl výřečnější. Druhý den nashromáždil velké množství vody v moři, zbytek byla země.

Bohovi se líbila zelená barva, pomyslel si a vyřkl slova: "Ať se to tu zelená." A bylo to dobré, samolibě, spokojeně usnul.

Třetí den se mu v hlavě rozbřesklo a začal mudrovat o čase, dnech, letech, hvězdách. To proto, aby věděl, jak dlouho má makat a kdy už může jít zase spát. Dobrá.

Čtvrtého dne se nevyspal nijak do růžova. Šel pustou krajinou, naklonil se nad vodu, aby se opláchl, byl čistý jako slovo boží a pookřál. Sehnul svůj hřbet a nikde nic. Pomyslel si: "Kéž něco malého se hemží ve vodě. Nebo raději něco velkého?" A ve vodě začal být život. Malé rybky se mihotaly a třpytily ve vodě, velké ryby a další havěť důstojně plula v mořích. A jako dozorce se nad nimi vznášeli dinosauři, okřídlení létavci, drobní zpěvaví ptáčci a majestátní dravci. Ta mořská a nebeská krása ho natolik uchvátila, že zmožen klesnul ke spánku za zpěvu ptactva.

Když procitnul pátého dne, vydal se po cestě vykonat svůj ranní rituál. Cesta byla dlouhá. Cestou necestou, polem, nepolem, že zhotoví malotraktor, to sice věděl, ale teď se mu o tom nechtělo mluvit. Dál si vykračoval lesy, pouštěmi i pustinami. Nikde ani živáčka. Jen nad hlavou mu píseň ptáci pěli. "To je ale nuda," pomyslel si Bůh a vztekle dupl svojí božskou nožkou do země a zvolal: "Země, vydej rozmanité druhy živočichů, dobytka, plazů a všelikou jinou zvěř!" Ejhle, a stalo se. "To je dobrý," pomyslel si ve své samolibosti Bůh. Mohl být samolibý, nikdo jiný tam nebyl. Samolibý v podstatě znamená, že se já, skutek, čin nebo něco líbí mně samotnému. Znáte pohádku Dorotka a papoušek? Ten také pořád vykřikoval: "To já, to já!" a přitom se naparoval. Dorotka ho měla ráda, hladila ho po hlavičce a říkala: "No jistě, ty můj malý papoušku," i když papoušek ve své nemotornosti natropil tolik škod a způsobil tolik pádů. Přesto ho Dorotka milovala, jeho vychloubačnost, jeho řeči, jeho bytí.

Bohovi nejspíše chybělo to hlazení po hlavičce, proto šestého dne vymyslel tvora všech tvorů - dokonalého člověka v očích Boha (bohužel často i v našich očích) a nemělo to chybu. "To je dobrý," liboval si.

Bůh přecenil své dílo a požehnal ho slovy: "Tebe tvořím k obrazu svému. Ty vládni a panuj všemu, co zde jsem vytvořil a co zde jest." Tak Bůh vložil do člověka samolibost. Odpoledne, poté, co byl unaven ostrým sluncem, si na chvíli zdřímnul. To víte, muž v letech. Probral se a ještě rozespalý přehlédl své dílo. Asi se mu zdálo dosti vemlouvavě nějaké "péčko", protože s tajemnou jiskrou v oku začal roztrubovat do celého světa: "Adame, Evo, lidé! Milujte se a množte se. Zaplavte tuto zemi svými potomky. Já už chci na odpočinek. Těším se na důchod. Pak už jen po celý svůj věčný život nohy hore a s láskou, dozorem, žárlivostí, všemohoucností, milosrdností, spasitelností budu obhlížet mé nesmrtelné dílo."

Rodon - Autor: Vasněcov Viktor Michaljovič

Zdali bylo záměrem Boha stvořit Satana, padlého anděla, hada a nechat ho usídlit v rajské a pozemské zahradě, to vám dnes nepovím. Jisté je, že hraje kostky, jak jsem psala v jedné ze svých povídek a já osobně si myslím, že i poker. Nasadí si černé sluneční brýle a všem rozdá karty. A blafuje. Stejně jako s tím hadem. A ty, člověče, poper se s tím.

Převlečený had, polobůh, padlý anděl, satan, šiřitel polopravd, který byl stvořen Bohem, zláká dokonalé lidi. "Váš Otec zasadil tento jedinečný strom s jablky. Chce vás vystavit pokušení, hrozí vám smrtí. Já vám pravím, že když z něho pojíte, nezemřete. Nebudete žít v klamu, že jste dokonalí, otevřou se vám oči a rozeznáte dobré i zlé."

A tak člověk poznal svoji vlastní nedokonalost.