V LESE I.

Kdo nezná vysoké lesy Milánska, zvané lesy Saronno, Mombello, Limbiate, dokáže si představit pás lesů na nerovném terénu, kdysi nekultivovaného a dnes osázeného skotskými borovicemi a dubem, což je to, co Země, plná vřesu a housenek, nám může dávat. Tyto plantáže nejsou příliš staré, a proto nejsou příliš známé. Většina našich otců se pamatuje na to, že viděli první výhonky, když ten holý trakt země nebyl ještě nic jiného než holý sodík. Dnes je les vyspělý, nebudu říkat pro zloděje, kteří již nežijí v lese, ale pro všechny ty, kteří milují smutnou samotu a vždy sní o tom, že jsou dnes zde, zítra jinde.

Tyto lesy mi připomínají například určité samoty starověké Kaledonie: a nejkrásnější je, že v Kaledonii jsem nikdy nebyl. Ale tucet románů Waltera Scotta, kdy jsem seděl ve stínu starodávného dubu nebo dokonce jen na schodišti, nebylo ve dvanácti letech zbytečně čteno. Pokud to není jako ve Skotsku, existují lesy v Limbiate, které by mohly být přepraveny do Skandinávie, a pak je to ještě krásnější pro ty, kteří rádi chodí pěšky.

Tisíce rostlin trvalých tmavě zelených, tenkých a rovných stonků, které otevírají své peří květů nebo deštník, jsou promíseny v téměř symetrickém uspořádání v délce pěti nebo šest mil: cesty, které lemují tyto armády rostlin a protahují se, klesají do zeleně, pokud oko vidí: rokle obrostlé velmi vysokými travami, tenkými jako nit, kam psi nevstoupí: žlutá země, zvrásnělá obrovskými trhlinami, kde bije slunce: měkká, bahnitá, kluzká jako mýdlo, kde voda zůstává stát. Dešťová voda odteče a tvoří louže, bažiny, rybníky a trvalá jezírka obklopená jehličnany s vlnkami a malými bouřkami, které jsou světu neznámé, jako ty ze skromných duší: a pak přidejte hluboké ticho, které ani nenaruší obvyklé šustění listů (borovice je tichá) a světélkující nebeská a mystická brána nad tolik zelenými lesy, z jejichž štěrbin je vidět putující plameny západu slunce .... vše, co chci říci, mě často přeneslo mimo sebe do oblasti, kde mám pocit, že jsem kdysi žil, možná před deseti tisíci lety.

Ach, poezie, přátelé, to je milá věc! Jednoho podzimního rána, knihu, dejme tomu od Alearda Aleardiho, zasuneme do kapsy lovecké brašny, s puškou na zádech, se psem skákajícím kolem vás, se otočíte za domy, otočíte se ke starému hřbitovu, podíváte se na ty ubohé mrtvé a ten bílý kříž, kde mrtvá hraběnka spí padesát let ... Ne, ne, to není poezie.

Zamiloval jsem se v šestnácti do této hraběnky a je to příběh, který jsem slíbil někdy vyprávět. Sledoval jsem ji ve stínu lesa, šťastnější, když listopadové mlhy vstoupily do rostlin, aby s jejím nádechem zahalily obrysy lesa.

Jednoho rána, hned začátkem listopadu, když jsem běžel před snídaní borovicovým lesem a přemýšlel o své budoucí básni o Vzkříšení mrtvých, jsem byl najednou zajatcem plamene, který prošlehoval z pozadí, a který stěží dokázal zlomit bílý závoj a zmrzlinu z mlhy. Dokonce i Pill, můj lovecký pes, se zastavil na čtyřech nohou, s nosem a malým ocáskem nahoru plný úžasu. Cherubina mi řekla, než jsem odešel z domu, že by připravila snídani na jedenáctou, později než obvykle, protože čekala mého bratra s příbuznými nevěsty.

Dva dny jsme pracovali v kuchyni a připravovali tuto snídani, která měla být slavnostním banketem po italské opeře Sardanapalo, s trochou zábavy a trochou jídla. Vypadalo to, že banket může být radostnou událostí. Důležitost domu se pozná podle stolu a můj otec chtěl, jak řekl, zapůsobit na některé trochu zámožné lidi ... Ale to jsou věci, které nemají nic společného s tím plamenem, který, jak jsem řekl, se pohyboval na pozadí lesa a téměř se snažil rozbít silný závoj mlhy.

Podivný oheň v našich lesích! Když jsem se blížil, plamen se stával výraznějším a už v červené záři ohně bylo vidět, jak se některé postavy shromáždily v kruhu jako smutné spiknutí nekromantů.

Osamělost a divočina místa, které bylo propleteno do jakéhosi druhu křižovatky: ty houpající se stíny na stonku rostlin v pohyblivém a jasném odrazu kouřového a pryskyřičného plamene, by vás mohly přesvědčit o úmluvě zločinců, i když po několika krocích jsem nepoznal dlouhé a tenké nohy městského tajemníka a vedle něj také squatovou postavu konzula a dvě nebo tři polní stráže.

Konzul seděl u uctívání ohně na kládě. Battistino, jeden z polních strážců s jedním kolenem na zemi, se pokusil vyhodit do povětří hořící uhlí dírou v trubce, zatímco tajemník pana Boltracchiho si zahříval méně slušné části svého těla. Otočen zády ke krbu a s rozevřenýma nohama tvořil kompas. Dobří lidé byli v lesích už několik hodin a v chladném listopadu a mokré trávě od rosy cítili radost a výhodu chráněného místa před zlým počasím.