Příběh slepice I.

Kdysi žili dva staří manželé. Nevolal se Taddeo, ale Paolino a ona, signora Brigida, obě dobré duše. Sir Paolino vyráběl košíky a jeho manželka spravovala punčochy. Po třiceti letech se milovali jako první den sňatku, ale jak stárli, milovali se čím dál více, jako víno v uzavřených sudech. Kdyby mi Nebe dalo tolik dobrého času, že bych mohl den co den mluvit o životě sira Paolina a signoře Brigidě, věřím, že budu mít větší užitek z mé knihy o mých spoluobčanech mnohem více než o pojednání o nebeské mechanice: proč, protože láska a laskavost jsou pivotem, na kterém se kolo světa otáčí bez skřípění. Ale vzhledem k tomu, že mi tato útěcha není dána okolnostmi, alespoň při této příležitosti svatých Vánoc povím epizodu z jejich života, díky které všechny citlivé duše věřím, že budou plakat. Blahoslavený, kdo pláče, a slza, říká čínská kniha, je větší než moře.

Po zkušenostech z minulých let a vždy když nešlo něco, jak by mělo, oba staroušci dospěli k názoru, že v domě budou chovat slepici, aby viděli, jak roste před očima, jak se blíží tyto poslední svátky roku, čímž se odstraní nebezpečí, dnes tak běžné, že museli jíst, co dům dal, snad i odpadky. A protože jsem na toto téma, je nyní známo, že kdyby všichni zajíci, kteří jedí v hospodě, mohli mluvit, myši by je neslyšely; na druhé straně se často stává, že někdo sedí, zatímco sedí s jeho kusem hovězího masa na talíři, aby ho viděl utéct za zvuku biče. Zajíc je kočka, vůl je kůň, a tak na víně je ocet, ocet je jed; není naděje, kromě času, kdy to znamená, že se věci staly tak přirozeně nepravdivými, že ke změně se vrátí k těm dřívějším. Ale mezitím naši starouškové, kteří dorazili v šedesátých letech, museli mít svědomí, aby se chránili před falešnými věcmi a brali v úvahu své žaludky: cožpak si nezaslouží chválu, když koupili živou slepici, aby ji krmili vlastníma rukama, když se blížily svátky?

Drahá malá bytost se procházela kolem domu asi tři měsíce, škubala sebou, cukala se, pobíhala ve volném výběhu stejně jako všichni její vrstevníci. Brigida, zatímco její manžel byl v obchodě, s ní mluvila nebo řezala listy zelí, nebo je rozdrobila a přidala med a zvala ji k pití z bílé misky, která vypadala jako porcelán. Co říkal sir Paolino? Dříve než vstoupil, zastavil se za dveřmi a volal koko, koko, koko; kdyby to bylo v oblacích, chudák bestie by utekla dolů. Slepice poté se stáhla až k zemi, kde na ni zíralo obilí, chleba, sušenky. Slepice na pochutiny pohlížela božsky stejně jako blažené oči jejich pánů. Vdova, která žila poblíž a která po smrti jednoho z jejích papoušků nemohla odolat takové podívané, plakala jako dítě.

"Jaká škoda!" řekl sir Paolino jednoho rána, "jaká škoda, že ubohé zvíře nemůže ochutnat kapku mé kávy!" dnes ji vypil jen tak a zasytila ho.

Na druhou stranu signora Brigida zjistila, že je stále v cihlové kuchyni a trpí chladem; ne že by chtěla říci, že by si slepice měly obstarat ponožky, ale ujistila se, že si Paolino rozprostřel alespoň starou podložku poblíž vody. A je třeba říci, že slepice měla opravdu zásluhy, protože s ničím jiným neuděláme lepší vývar ani neprokážeme větší úctu. Ve skutečnosti měla pruhy peří na hrudi a na zádech krásné zlaté červené barvy; tenké a rychlé nohy, živé a rozpustilé oko a reagovala na argumenty pánů určitými pohyby krku, hodnými jakékoli dívky v manželství. Milovali ji nejen proto, že byla slepice, ale také proto, že se dobré duše dobrovolně připojují k dobrým věcem. Zatímco dva starouškové seděli u stolu a jedli kousek masa, které si koupili, koupili na doručení (ani nemohli chovat býka v domě jako kuřátko), slepice vyskočila, podívala se na nádobí, nyní pravým okem, zlověstně, s takovou nevinností, že dva staří lidé zapomněli, že mají na jídlo chuť.

Ale dny plynou pro všechny. Už jsme mluvili o svátcích, které se blížily: lidé přemýšleli o tom, jak dobře utratit peníze, a plstěná bota na vánoční dárky byla připravena.

Naši dva dobří staří manželé už pět nebo šest dní usilovně přemýšleli, ale jako by měli v hlavách trnitý keř; ale protože byli jak plaché, tak úctyhodné povahy, ze strachu, že by obviňovali jeden druhého, v tichosti nesli svou bolest. Společná radost, která se v těchto dnech šíří a která rozjasňuje domovy a mysli lidí, je nerozveselila, opravdu, kdyby někdo řekl: šťastné svátky, signoro Brigido, sotva by odpověděla a smutně zakroutila hlavou.

---

Dokonce i sir Paolino v obchodě byl jako vyměněný; stál nehybně s rukama opřenýma o koš, oči měl zapíchnuté k zemi a pomyslel si: Nepotřebovala by Brigida zdravé a výživné jídlo, kdo by se odvážil odtrhnout pero od toho ubohého tvora?

A signora Brigida, běhajíce s punčochou, si myslela: kdyby ten ubohý muž neměl scvrklý žaludek výchovou, kdo by měl srdce? … ale řekne, že jsou nemocné ženy posedlé něhou a bude se mi smát, tak jako si děláme legraci z našeho souseda.

Strávili tedy několik dní, aniž by se jeden nebo druhý dotkl tohoto bolavého místa.

Do Vánoc zbývaly jen tři dny a museli se z toho dostat. Oba seděli před krbem po chudém obědu s rybami, které snad nebyly ani ryby. On, sir Paolino, stavěl hromadu malých vřeten kolem polen, která živě hořela, a ona, signora Brigida, v mřížkové čepici, ruce pod zástěnou, tiše vykřikla ve stínu.

"Věříš, má lásko," začal sir Paolino, "že to byl lín, kterého jsme jedli?"

"Nemyslím si," odpověděla s obtížemi.

"Pokud byste je mohli nechat v misce na ryby, stejně jako kuřata v koši, mohli byste je vidět," dodal manžel k malé večeři.

Brigida se zavrtěla ve svém křesle a potlačila v sobě povzdech, aby nenaznačila ubohému muži jeho pošetilou slabost pro zdravé jídlo. Příliš dobře viděla, že Paolino počítá s tím, že bude moci jíst alespoň o Vánocích něco opravdu zdravého.