MOJE VÁNOCE V ZOO

Nikdy bych si to nedokázala představit, nikdy by se mi o tom ani nesnilo.

Jít do zoo se svým velkým bratrem, jak už tolikrát, byl program před Štědrým večerem. Když se vláčíte od klece ke kleci až do soumraku, vlastně při tom jen nervózně přemýšlíte, zda jste chytře prohlédli jeho přání a jak si ještě dnes můžete vyzkoušet některé hry.

Bratr se vždy uklidnil příliš rychle, takže jsem cítila, jak jeho předčasná radost mizí.

Papoušci, nosorožci, želvy, ryby, hadi - cestou necestou k velkým kočkám, opicím a neustále kolem dovádějících tuleňů. Stálo nás to hodně námahy protlačit se stovkami lidí, kteří také byli vysláni z domu na odpoledne, aby si prohlédli některá zvířata.

Pak jsme šli nahoru pomalu k ukřičeným jelenům, gazelám a kozorožcům.

Dokonce i tam byla tlačenice.

Z šedivé oblohy brzy vzrostl líný soumrak a přes slabou mlhu bylo vidět zářící kandelábry, jak se sklání obloukovitě dolů.

Vzrušené děti klábosily hlasitěji a hlasitěji a stále divočeji dorážely na dospělé: "Pojďme už rychle domů!" Stála jsem na okraji jámy na staveništi, která se měla stát ohradou pro zvířata. Rozhlédla jsem se - najednou jsem byla v tomto odlehlém rohu sama. Žádný bratr a také nikdo jiný.

Opřela jsem se o úzká prkna ochranného plotu a viděla, jak se tam ve městě naproti rozsvěcují světla. Každých několik sekund další okno.

S dlouhým, bolestí naplněným oslím výkřikem jsem ucítila hrubý náraz. Vklouzla jsem pod prkna, o několik metrů vedle byl opřen žebřík, který vedl do téměř úplné tmy. Sestupovala jsem dolů.

"Anno!" slyšela jsem, jak nahoře řve bratr Gerhard. "Anno, kde se skrýváš?" Jeho hlas zněl už docela zoufale.

Pak přišlo téměř okamžitě hlasité oznámení, že zoo bude za pár minut zavírat.

"Veselé Vánoce," ozvalo se z amplionu a "ahoj". To nebyla žádná porucha.

Přikrčila jsem se ve své malé jeskyni a shora jsem slyšela rostoucí rezignaci: "Ta hloupá sestra - co jsem komu udělal, že budu potrestán takovou potvorou. Anno! Anno!!!" Skutečně jsem se schovala úmyslně? Chtěla jsem ho vůbec rozlobit?

Nyní by bylo usmíření snadné.

Ale ne, nechtěla jsem.

Naklonil se přes desky a zakřičel tak hlasitě, jak jen dokázal. Pak se vzdal: hloupá holka! Jeho kroky se vzdálily.

Pomalu a opatrně jsem vylezla, protože hlasatel zopakoval přání pěkného Štědrého vánočního dne již silně znějícím hlasem: "Poslední závěrečná výzva. Za pět minut se zavírá."

Když jsem se podívala přes okraj jámy, rychle jsem se musela vrátit. Hlídač šel za roh a brblal: "Je tam ještě někdo? Na okamžik se zastavil a šel zase ve směru, odkud přišel.

Čekala jsem a každým nádechem jsem si více uvědomovala, co jsem teď: uvězněná mezi samými uvězněnými. A to na Štědrý večer ...

Šplhala jsem se gazelí a jelení stezkou nahoru, protože odtud máte nejlepší výhled na celou zoo. A už jsem nechtěla nic riskovat.

Moje smysly byly bdělé, mohla jsem udělat teď pouze jednu chybu: radovat se příliš brzy.

Tam nahoře jsem musela chvíli vyčkat a popátrat po administrativní budově, kde by se hlídači pravděpodobně shromáždili k firemní party. Pak to znamenalo počkat, až odejde poslední, a pak budu sama ve velké zoo - sama se všemi zvířaty.

Když jsem se vyšplhala nahoru, cítila jsem, jak do mne stoupá odvaha, jako by všechno už bylo za mnou.

Výpary mého dechu směřovaly k lucerně. Z mého místa nahoře jsem mohla ještě lépe přehlédnout město. Nepotřebovala jsem si představovat, co se to tam děje, sama to zažívám již několik let. Také jsem nechtěla myslet na situaci doma.

---

Pro zvířata to byl večer jako všechny ostatní - také do této noci se ozývalo řvaní, bečení, mečení, bučení, pískání.

Světla ve městě byla pro mě brzy podivným světem, odděleným. Já jsem dnes z něho byla vyloučena.

Mlha se zvedla a na druhé straně stál bledý měsíc.

Sotva jsem si všimla, že každá druhá lucerna zhasla, a tak jsem se s maximální opatrností vplížila k správcovskému domu a proklínala štěrk pod nohama, protože musel skřípat při každém kroku.

Páv se nafoukl, stín zubra padl na kaluži vody, ve které si hráli vrabci. Ve velkém rybníku si už většina labutí a kachen schovala hlavu v peří.

Pod lampou administrativní budovy bylo slyšet ještě hlasité rozloučení.

Pak jsme byli sami, zvířata a já.

Bylo to děsivé nebo to byla radost, když jsem ze svého úkrytu zahvízdala polohlasitě "Tichá noc, Svatá noc" ...? Pravděpodobně obojí.

Začala jsem chodit kolem a mluvit ke všem tvorům, kteří tu zůstali kvůli mně. Všechno vládlo porozumění. Jen na Měsíci jsem četla, že stále existuje něco jako plynutí času. To mě trochu rozlobilo.

Někdy jsem se na sebe opravdu zlobila, když hrozilo, že usnu na zábradlí některé z klecí.

Zrovna v takovouto noc se musel hlásit spánek! Jako bych už neměla dost naspáno a mohla bych ještě dospat ...

Silueta velblouda majestátně zářila proti ke mně. Pak jsem si řekla: "Nenechám se zahanbit."

Už toho všeho bylo dost! Vylezla jsem po železných tyčích a skočila dolů na druhou stranu. Velké zvíře se rezolutně naklonilo ke straně a gestem mě vedlo ke své stáji.

Stejně jako hostitel svého hosta.

V dřevěném domě ležel další velbloud na slámě a dřímal. Položila jsem hlavu na jeho břicho a první spadl přes jeho přední končetiny tak, že mě napůl zalehl svým tělem. Opatrně jsem se ujistila, že nejsem moc zavalena.

Z města tam venku - z jiného světa - zazvonilo mnoho zvonů současně, když jsem usnula lehkým spánkem mezi dvěma měkkými, probublávajícími břichy místních obyvatel.

Teď na cestě domů vidím, jak všichni stojí proti mně - nemotorné děti v neobvyklých šatech na tvrdých podrážkách. Pak mě to nedá a zase se otočím a ohlédnu zpět ke kovanému plotu mé zoologické zahrady.

Sněží velmi tiše a já si poskakuji.

Najednou ze mě vyskočí - moje vánoce! Jaké jsem si nedokázala ani představit, ani vysnít.

Moje tváře hoří - a jsou docela mokré.

Příběh pro děti. Nevím, jak vy trávíte předvánoční čas. Já osobně bych děti samotné na Štědrý den nepustila. U nás to znamenalo, že si byly hrát venku, nebo se dívaly na štědrovečerní program v televizi - na filmy a pohádky. Pokud napadl sníh, vyjel s nimi manžel do blízkého okolí sáňkovat nebo lyžovat.

Na jeden vánoční příběh si vzpomínám. Celkem také nezapomenutelný. Tak jako v mnoha jiných domácnostech i u nás se podával na Štědrý večer kapr.

Jednou jsme ho koupili dva nebo tři dny předem. Plaval ve vaně, děti si s ním hrály. Pojmenovali jsme ho Pepík. A i pro něho nastala hodina H. Já kapra nezabiji, nevykuchám. Kdyby to záviselo jenom na mně, podávali bychom filé, lososa, řízek, nebo jinou rybu jako polotovar ze supermarketu. Takže tohoto poslání se zhostil poprvé a naposled manžel.

Přijdu domů z práce, manžel leží na posteli, mokrý velký kapesník přes hlavu. "Je ti něco?" ptám se s úděsem. "Mám horečku." "A to tak, zničeho nic?" "Zabíjel jsem kapra. Musíš ho jít dorazit." "To neudělám."

Ve zlé předtuše jsem běžela do koupelny a naskytla se mi nepředstavitelná podívaná. Kapr hlavu omotanou hadrem, v zátylku měl zaraženu sekeru, zmítal sebou ve zbytku vody, všechno zacákané. "Musíš dílo zkázy dokončit!" vrátila jsem se z koupelny a po dvou acylpyrinech jsem přesvědčovala manžela, že to je to to nejlepší, co může udělat. Jinak se kapr utrápí a všechno rozmlátí. Nějakým způsobem se mu to podařilo. Vyždímal ze sebe poslední zbytky sil.

Děti se vrátily ze školy, hned pádily do koupelny, že si budou hrát s kapříkem. Když viděly, že vana je prázdná, vrhly na nás tázavé pohledy. Přiznali jsme, že kapr je připraven na Štědrý večer. Děti začaly křičet, že kapra Pepíka, vlastního kamaráda, jíst nebudou; že tatínek je vrah a proč jsme ho raději nepustili. A to nevěděli, jakým způsobem přišel kapr o život.

Manžel se znovu roztřásl, spolkl další prášek a zařekl se, že už nikdy živého kapra nekoupí. A přitom zůstalo.

Tak nějak štědrovečerní náladu v tom roce zvedly až dárky.

Vánoce jsou ještě daleko, ale možná už pomalu nastává čas, myslet na vánoční dárky, nemyslíte? Lepší než nechávat všechno na poslední chvíli. Většinu dárků obstarám v listopadu, ale pravidelně se mi stává, že některé objednávám a také dojdou těsně před vánocemi.

Zdroj:

Heinz Körber: Weihnacht springt aus mir Kraus

Překlad a doslov: Mirijam