Přeskočit na hlavní obsah

KDYBYCHOM MĚLI KŘÍDLA

Kdybychom měli křídla, mohli bychom létat. Touha létat provází lidstvo od pradávna. Je známa pověst o Daidalovi a Ikarovi. Daidalos se chtěl vrátit do své země, tak pro sebe a Ikara sestrojil křídla podobná křídlům ptáků, která umožňovala létat. Svého syna Ikara varoval: "Neleť ke slunci. Křídla by se ti mohla roztavit. A nelétej ani příliš nízko, moře by ti křídla namočila, byl bys těžký a vlny by tě smetly." Ikarus, radostí, že může létat, letěl ke slunci, křídla se roztavila a Ikarus se zřítil do moře. Když ho moře vyvrhlo na břeh ostrova, zdrcený Daidalos ho pohřbil. Ten ostrov se jmenuje Ikaria.

Nevím, jak by to osobně zamávalo s námi, kdybychom mohli létat pomocí křídel, představuji si, že pomocí rukou. Také bychom určitě chtěli vzlétnout až do nebes. Zatím nám k létání slouží letadlo, dříve balon nebo vzducholoď. Francouzský spisovatel Jules Verne napsal knihu Ukradená vzducholoď. Na motivy tohoto románu natočil režisér Karel Zeman v roce 1967 vědeckofantastický film. Už Jules Verne měl představu, že lidstvo bude létat. Stalo se.

Když jsem byla malá, snila jsem, že létat umím. Neměla jsem sice křídla, ale na ruce náramek, který jeho zapnutím mi umožňoval, abych se odpoutala od země a vyletěla jakkoliv vysoko a kamkoliv. K dýchání ve vesmíru mi sloužila ampulka, jejímž vstříknutím jsem mohla dýchat i v jiných galaxiích. Tak jsem létala po celém světě. Ruce jsem měla vystrčené vpřed, podobně jako Spiderman a používala jsem je jako při plavání. Rychlost byla větší než rychlost světla, protože jsem se přemístila jen pomyšlením.

A k čemu mi létání sloužilo? Ani k tomu, abych měla pěkný rozhled, viděla hezké a cizí krajiny, věděla, co můj milý dělá, ale k tomu, abych se mohla pozdravit a svobodně zazpívat mezi ptáky a mohla zabránit veškeré nespravedlnosti tohoto světa. Byla jsem takový bojovník za lidská práva. Proletěla jsem oknem, roztrhla útočníky, agresora vyhodila ven, spíše snesla na zem, aby bídně nezahynul. Pohybovala jsem se po stropě, po stěnách, vzduchem. Prošla jsem jakýmkoliv povrchem - střechou, zdí, betonem. Zjevila jsem se, jak slovo boží. Po urovnání jakýchkoliv konfliktů jsem zase odletěla. Kde se dělo nějaké příkoří, přiletěla jsem já, krabička poslední záchrany.


Komentáře

  1. pribehynaivniblondyny19. listopadu 2019 v 0:24

    V mých očích jsi hrdinkou i dnes,ač křídla máš hlavně ve svém psaní 😉 Krásný článek 👍🏻

    OdpovědětVymazat
  2. [1]: Jé. Děkuji za pěkný komentář.

    OdpovědětVymazat
  3. Všichni jsem chtěli létat, ale u mě většinou sny úzkostné, letěla jsem moc nízko nebo to nešlo...:)

    OdpovědětVymazat
  4. Pěkné! BTW: Jedna křídla (i s andělem) máme právě v naší Velké bublinové soutěži.

    OdpovědětVymazat
  5. Je to letadlo, je to pták. Ne, superman!

    OdpovědětVymazat
  6. [3]: Já jsem snila i ve dne s otevřenýma očima.

    OdpovědětVymazat
  7. [5]: Superman bez slušivého oblečku. Žádný plášť. Trenýrky a tričko.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dovolená v Itálii

Po několika letech jsme se zase ocitli v Itálii. Itálie je naše srdeční záležitost. Tentokrát to nebylo San Benedetto, italské městečko na pobřeží Jaderského moře, s příjemným personálem, písečnými plážemi s lehátky a slunečníkem v ceně, s vyjížďkou na kole do blízkého hnízdiště ptactva, ale Cesenatico, přímořské letovisko s 20 000 obyvateli u Jaderského moře, ležící na území regionu Emilia-Romagna. Cestovali jsme s Českým kormidlem. Řidiči snad drželi bobříka mlčení. Během cesty nám pouze oznamovali půlhodinové přestávky. Cesta trvala dvanáct hodin, ale kupodivu jsem si tak nepřišla rozlámaná jako jindy. Nejspíš to dělal větší prostor na natažení nohou. Po dvanácti hodinách jsme skončili na recepci. K našemu překvapení paní recepční nemluvila ani anglicky, ani německy, tak jsem tahala z paty lámanou italštinu. Měli nás ubytovat až ve 4 hodiny odpoledne. Do té doby jsme okukovali bar, dali si kávu, prošli se po blízkém okolí, zapsa...

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...