Přeskočit na hlavní obsah

KDYBYCHOM MĚLI KŘÍDLA

Kdybychom měli křídla, mohli bychom létat. Touha létat provází lidstvo od pradávna. Je známa pověst o Daidalovi a Ikarovi. Daidalos se chtěl vrátit do své země, tak pro sebe a Ikara sestrojil křídla podobná křídlům ptáků, která umožňovala létat. Svého syna Ikara varoval: "Neleť ke slunci. Křídla by se ti mohla roztavit. A nelétej ani příliš nízko, moře by ti křídla namočila, byl bys těžký a vlny by tě smetly." Ikarus, radostí, že může létat, letěl ke slunci, křídla se roztavila a Ikarus se zřítil do moře. Když ho moře vyvrhlo na břeh ostrova, zdrcený Daidalos ho pohřbil. Ten ostrov se jmenuje Ikaria.

Nevím, jak by to osobně zamávalo s námi, kdybychom mohli létat pomocí křídel, představuji si, že pomocí rukou. Také bychom určitě chtěli vzlétnout až do nebes. Zatím nám k létání slouží letadlo, dříve balon nebo vzducholoď. Francouzský spisovatel Jules Verne napsal knihu Ukradená vzducholoď. Na motivy tohoto románu natočil režisér Karel Zeman v roce 1967 vědeckofantastický film. Už Jules Verne měl představu, že lidstvo bude létat. Stalo se.

Když jsem byla malá, snila jsem, že létat umím. Neměla jsem sice křídla, ale na ruce náramek, který jeho zapnutím mi umožňoval, abych se odpoutala od země a vyletěla jakkoliv vysoko a kamkoliv. K dýchání ve vesmíru mi sloužila ampulka, jejímž vstříknutím jsem mohla dýchat i v jiných galaxiích. Tak jsem létala po celém světě. Ruce jsem měla vystrčené vpřed, podobně jako Spiderman a používala jsem je jako při plavání. Rychlost byla větší než rychlost světla, protože jsem se přemístila jen pomyšlením.

A k čemu mi létání sloužilo? Ani k tomu, abych měla pěkný rozhled, viděla hezké a cizí krajiny, věděla, co můj milý dělá, ale k tomu, abych se mohla pozdravit a svobodně zazpívat mezi ptáky a mohla zabránit veškeré nespravedlnosti tohoto světa. Byla jsem takový bojovník za lidská práva. Proletěla jsem oknem, roztrhla útočníky, agresora vyhodila ven, spíše snesla na zem, aby bídně nezahynul. Pohybovala jsem se po stropě, po stěnách, vzduchem. Prošla jsem jakýmkoliv povrchem - střechou, zdí, betonem. Zjevila jsem se, jak slovo boží. Po urovnání jakýchkoliv konfliktů jsem zase odletěla. Kde se dělo nějaké příkoří, přiletěla jsem já, krabička poslední záchrany.


Komentáře

  1. pribehynaivniblondyny19. listopadu 2019 v 0:24

    V mých očích jsi hrdinkou i dnes,ač křídla máš hlavně ve svém psaní 😉 Krásný článek 👍🏻

    OdpovědětVymazat
  2. [1]: Jé. Děkuji za pěkný komentář.

    OdpovědětVymazat
  3. Všichni jsem chtěli létat, ale u mě většinou sny úzkostné, letěla jsem moc nízko nebo to nešlo...:)

    OdpovědětVymazat
  4. Pěkné! BTW: Jedna křídla (i s andělem) máme právě v naší Velké bublinové soutěži.

    OdpovědětVymazat
  5. Je to letadlo, je to pták. Ne, superman!

    OdpovědětVymazat
  6. [3]: Já jsem snila i ve dne s otevřenýma očima.

    OdpovědětVymazat
  7. [5]: Superman bez slušivého oblečku. Žádný plášť. Trenýrky a tričko.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

UŽ TÉMĚŘ VÁNOCE A NOVÝ ROK 2025

Jak tak jdem tím zdejším světem, uniká nám, v čem se pletem …. spletla jsem se, že do zimy budu mít ponožky; ale ne s pomocí boží, ale s pomocí kamarádky jsem dokončila můj první pletací výtvor po 38 letech, kdy jsem definitivně odložila jehlice, těsně před vánocemi. Obr. 1: Jedna ponožka První ponožka je krpatá, jako vlnobití. Hlavně to přidávání, abych zachovala rovinu, mi činí problém. Pletařky ví. Prý mezi dva kopečky. Nevím, co mám pokládat za kopeček, tak splétám křivě. Přítelkyně mne nabádala, abych ji vypárala, ale já jsem si ji chtěla nechat jako odstrašující příklad na vzorek. Ale neodradilo mne to a pokračovala dál. Obr. 2 + 3: Dvě ponožky a tři ponožky Na obrázcích horní ponožka je ta nepovedená. Zbývající použitelné dvě se mi podařilo před vánocemi dokončit za značného přispění kamarádky, která občas se mnou ztrácela trpělivost. Občas jsme odložily jehlice, daly si panáka, ohlásila jsem, že dnes už plést nebudu. Do příště mi to opravila. Jinak bych ...

COPAK SE TO UDÁLO?

Copak se to událo bylo toho nemálo vypravil se na svět klouček kolem sebe velký hlouček.   Komu se to podobá mámě, tátovi či na oba dědovi či bábě odpoví vám hravě.   Jsem jaký jsem sobě podoben přináším vám radost, smích podoben komu? To je ve větvích.     Obr. 1: V porodnici    Obr. 2: Po třech dnech doma   Obr. 3   Obr. 4: Výbavička pro „velkého kluka“    Obr. 5: A po měsíci už si hraje     Obr. 6: Velikonoční Dostala se mi do rukou veselá velikonoční říkanka: Hody, hody, doprovody, kuřátko šlo do hospody, dalo si tam frťana, tancovalo do rána.   Obr. 7: Kuřátko   Mějte se hezky.  

John G. II.

A tak, kladením prken po celé délce, udělali průchod, kůň se pohyboval s krajní opatrností, třásl se s plným vědomím nezvyklého nebezpečí, ale vydržel. Oporou mu byla přítomnost jeho pána a přátel na obou stranách. Když se pohybovali, vichřice na ně udeřila s veškerou svou zuřivostí. Teď už bylo chladněji a déšť se změnil na dešťové srážky a zabodával se do jejich kůže malými ostrými jehličkami. Skelet mostu je držel vysoko zavěšené v samém srdci bouře. Znovu a znovu mocné poryvy, které se náhle objevily, jim přímo nabízely, aby jejich nohy ztratily rovnováhu. Přesto pomalu postupovali a neztratili své držení těla. Pak přešel další kůň. Převáděli vždy jen jednoho koně. Neodvážili se jich převést více najednou. Nakažlivá obava jednoho, reagujícího na druhého, by mohla způsobit paniku. Kůň, který by se bál postupovat vpřed nebo byl plachý, by si dozajista v nejlepším případě zlomil nohu na tomto pražcovém přechodu. Takže jeden po druhém pokračovali v přechodu přes vodní překážku a když s...