Přeskočit na hlavní obsah

SLUŠNÁ ŽENA II.

Nikdy nevěděla, proč jsou její myšlenky nebo její záměry tak zmatené. Nevyrozuměla z nich nic jiného, než se ujistila v pocitu, že je nutné ráno opustit svůj domov.

Paní Baroda zaslechla ve štěrku kroky; ale ve tmě rozeznala jen blížící se červený bod zapáleného doutníku. Věděla, že to je Gouvernail, protože její manžel nekouřil. Doufala, že zůstane bez povšimnutí, ale její bílé šaty ji odhalily. Odhodil doutník a posadil se na lavičku vedle ní; bez tušení, že by mohla proti jeho přítomnosti protestovat.

"Váš manžel mi řekl, abych vám to přinesl, paní Barodo," řekl a podal jí průsvitný, bílý šátek, kterým si občas zakrývala hlavu a ramena. Přijala od něj šátek s poděkováním a nechala jej ležet v klíně. 

Udělal nějaké běžné pozorování na zkázonosný účinek nočního vzduchu v tomto ročním období. Když se jeho pohled rozprostřel do tmy, zamumlal napůl pro sebe:

"Noc jižních větrů, noc několika velkých hvězd! Stále přikyvující noci.“

Na tuto vložku, týkající se noci neodpověděla. Na noc, která jí vlastně nebyla souzena.

Gouvernail nebyl v žádném případě ostýchavý muž, nebo alespoň si toho nebyl vědomý. Jeho období rezervovanosti nebylo trvalého rázu, ale byly výsledkem nálad. Jak tam seděl vedle paní Barody, jeho mlčení se časem rozplynulo.

Mluvil svobodně a důvěrně nízkým hlasem, váhal, což nebylo nepříjemné slyšet. Mluvil o starých kolejních dnech, kdy byli spolu s Gastonem hodně spokojení; dnů horlivých a slepých ambicí a velkých záměrů. Teď s ním zůstalo přinejmenším filosofické uznání se stávajícím řádem - jen touha, které je dovoleno existovat, s občasným nádechem opravdového života, jako nyní dýchal.

Její mysl jen vágně pochopila, co říká. Její fyzická bytost v tuto chvíli převládala. Nepřemýšlela o jeho slovech, utápěla se pouze v tónech jeho hlasu. Chtěla natáhnout ruku ve tmě a dotknout se ho citlivými špičkami prstů na tváři nebo rtech. Chtěla se k němu přiblížit a zašeptat mu do tváře. Nestarala se, jak by to mohla udělat, kdyby nebyla slušná žena.

Čím silněji impulz rostl, aby se k němu přiblížila, tím více se od něj odtahovala. Jakmile to dokázala bez zjevného náznaku hrubosti, vstala a nechala ho tam samotného.

Než se dostala do domu, zapálil si Gouvernail čerstvý doutník a ukončil jeho chválu noci.

Paní Baroda byla toho večera v pokušení oznámit svému manželovi, který byl také jejím přítelem tyto hlouposti, které ji uchvátily. Ale nepoddala se pokušení. Kromě toho, že byla slušná žena a velmi citlivá, věděla, že v životě existují bitvy, které musí lidská bytost vybojovat sama.

Když Gaston ráno vstal, jeho žena už odešla. Odjela brzkým ranním vlaem do města. Nevrátila se, dokud Gouvernail neopustil střechu jejího domu.

Během léta, které následovalo, se začalo mluvit o jeho návratu. To znamená, že Gaston si to velmi přál, ale tato touha byla v příkrém rozporu s přáním jeho ženy.

Před koncem roku však sama navrhla, aby je Gouvernail znovu navštívil. Její manžel byl překvapen a potěšen návrhem, který přednesla.

"Jsem rád, chere amie, že vím, že jsi konečně překonala svůj odpor k němu. Opravdu si to nezasloužil.“

"Ach," řekla mu se smíchem a vtiskla mu dlouhý něžný polibek na jeho rty. "Překonala jsem všechno!" uvidíš. Tentokrát k němu budu velmi milá.“




Jak ženy naletí na pár pěkných, romantických slov. To nejspíš proto, že z manželů během času veškerá romantika vyprchá a život se stává stereotypem. A jak rády by ženy pár něžných slůvek slyšely.


Zdroje:

Autor: Kate Chopin: A Respectable Woman (ze Selected Short Stories)
Překlad a doslov: Mirijam

Komentáře

  1. Všechno je to o překonávání. Tak vznikají rekordy.

    OdpovědětVymazat
  2. A překonala odpor k hostu ... 😁😀

    OdpovědětVymazat
  3. To je hezká výslednice boje rozumu s citem...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdysi jsem četla: Rozum se brání, mé srdéčko svoluje ...

      Vymazat
  4. Gouvernail touží po smilstvu! Třeba i se starší, udržovanou ženou.

    OdpovědětVymazat
  5. Proto chce být častým hostem. Alespoň třikrát týdně.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...

Dovolená v Itálii

Po několika letech jsme se zase ocitli v Itálii. Itálie je naše srdeční záležitost. Tentokrát to nebylo San Benedetto, italské městečko na pobřeží Jaderského moře, s příjemným personálem, písečnými plážemi s lehátky a slunečníkem v ceně, s vyjížďkou na kole do blízkého hnízdiště ptactva, ale Cesenatico, přímořské letovisko s 20 000 obyvateli u Jaderského moře, ležící na území regionu Emilia-Romagna. Cestovali jsme s Českým kormidlem. Řidiči snad drželi bobříka mlčení. Během cesty nám pouze oznamovali půlhodinové přestávky. Cesta trvala dvanáct hodin, ale kupodivu jsem si tak nepřišla rozlámaná jako jindy. Nejspíš to dělal větší prostor na natažení nohou. Po dvanácti hodinách jsme skončili na recepci. K našemu překvapení paní recepční nemluvila ani anglicky, ani německy, tak jsem tahala z paty lámanou italštinu. Měli nás ubytovat až ve 4 hodiny odpoledne. Do té doby jsme okukovali bar, dali si kávu, prošli se po blízkém okolí, zapsa...

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...