Nikdy nevěděla, proč jsou její myšlenky nebo její záměry tak zmatené. Nevyrozuměla z nich nic jiného, než se ujistila v pocitu, že je nutné ráno opustit svůj domov.
Paní Baroda zaslechla ve štěrku kroky; ale ve tmě rozeznala jen blížící se červený bod zapáleného doutníku. Věděla, že to je Gouvernail, protože její manžel nekouřil. Doufala, že zůstane bez povšimnutí, ale její bílé šaty ji odhalily. Odhodil doutník a posadil se na lavičku vedle ní; bez tušení, že by mohla proti jeho přítomnosti protestovat.
"Váš manžel mi řekl, abych vám to přinesl, paní Barodo," řekl a podal jí průsvitný, bílý šátek, kterým si občas zakrývala hlavu a ramena. Přijala od něj šátek s poděkováním a nechala jej ležet v klíně.
Udělal nějaké běžné pozorování na zkázonosný účinek nočního vzduchu v tomto ročním období. Když se jeho pohled rozprostřel do tmy, zamumlal napůl pro sebe:
"Noc jižních větrů, noc několika velkých hvězd! Stále přikyvující noci.“
Na tuto vložku, týkající se noci neodpověděla. Na noc, která jí vlastně nebyla souzena.
Gouvernail nebyl v žádném případě ostýchavý muž, nebo alespoň si toho nebyl vědomý. Jeho období rezervovanosti nebylo trvalého rázu, ale byly výsledkem nálad. Jak tam seděl vedle paní Barody, jeho mlčení se časem rozplynulo.
Mluvil svobodně a důvěrně nízkým hlasem, váhal, což nebylo nepříjemné slyšet. Mluvil o starých kolejních dnech, kdy byli spolu s Gastonem hodně spokojení; dnů horlivých a slepých ambicí a velkých záměrů. Teď s ním zůstalo přinejmenším filosofické uznání se stávajícím řádem - jen touha, které je dovoleno existovat, s občasným nádechem opravdového života, jako nyní dýchal.
Její mysl jen vágně pochopila, co říká. Její fyzická bytost v tuto chvíli převládala. Nepřemýšlela o jeho slovech, utápěla se pouze v tónech jeho hlasu. Chtěla natáhnout ruku ve tmě a dotknout se ho citlivými špičkami prstů na tváři nebo rtech. Chtěla se k němu přiblížit a zašeptat mu do tváře. Nestarala se, jak by to mohla udělat, kdyby nebyla slušná žena.
Čím silněji impulz rostl, aby se k němu přiblížila, tím více se od něj odtahovala. Jakmile to dokázala bez zjevného náznaku hrubosti, vstala a nechala ho tam samotného.
Než se dostala do domu, zapálil si Gouvernail čerstvý doutník a ukončil jeho chválu noci.
Paní Baroda byla toho večera v pokušení oznámit svému manželovi, který byl také jejím přítelem tyto hlouposti, které ji uchvátily. Ale nepoddala se pokušení. Kromě toho, že byla slušná žena a velmi citlivá, věděla, že v životě existují bitvy, které musí lidská bytost vybojovat sama.
Když Gaston ráno vstal, jeho žena už odešla. Odjela brzkým ranním vlaem do města. Nevrátila se, dokud Gouvernail neopustil střechu jejího domu.
Během léta, které následovalo, se začalo mluvit o jeho návratu. To znamená, že Gaston si to velmi přál, ale tato touha byla v příkrém rozporu s přáním jeho ženy.
Před koncem roku však sama navrhla, aby je Gouvernail znovu navštívil. Její manžel byl překvapen a potěšen návrhem, který přednesla.
"Jsem rád, chere amie, že vím, že jsi konečně překonala svůj odpor k němu. Opravdu si to nezasloužil.“
"Ach," řekla mu se smíchem a vtiskla mu dlouhý něžný polibek na jeho rty. "Překonala jsem všechno!" uvidíš. Tentokrát k němu budu velmi milá.“
Jak ženy naletí na pár pěkných, romantických slov. To nejspíš proto, že z manželů během času veškerá romantika vyprchá a život se stává stereotypem. A jak rády by ženy pár něžných slůvek slyšely.
Zdroje:
Autor: Kate Chopin: A Respectable Woman (ze Selected Short Stories)
Paní Baroda zaslechla ve štěrku kroky; ale ve tmě rozeznala jen blížící se červený bod zapáleného doutníku. Věděla, že to je Gouvernail, protože její manžel nekouřil. Doufala, že zůstane bez povšimnutí, ale její bílé šaty ji odhalily. Odhodil doutník a posadil se na lavičku vedle ní; bez tušení, že by mohla proti jeho přítomnosti protestovat.
"Váš manžel mi řekl, abych vám to přinesl, paní Barodo," řekl a podal jí průsvitný, bílý šátek, kterým si občas zakrývala hlavu a ramena. Přijala od něj šátek s poděkováním a nechala jej ležet v klíně.
Udělal nějaké běžné pozorování na zkázonosný účinek nočního vzduchu v tomto ročním období. Když se jeho pohled rozprostřel do tmy, zamumlal napůl pro sebe:
"Noc jižních větrů, noc několika velkých hvězd! Stále přikyvující noci.“
Na tuto vložku, týkající se noci neodpověděla. Na noc, která jí vlastně nebyla souzena.
Gouvernail nebyl v žádném případě ostýchavý muž, nebo alespoň si toho nebyl vědomý. Jeho období rezervovanosti nebylo trvalého rázu, ale byly výsledkem nálad. Jak tam seděl vedle paní Barody, jeho mlčení se časem rozplynulo.
Mluvil svobodně a důvěrně nízkým hlasem, váhal, což nebylo nepříjemné slyšet. Mluvil o starých kolejních dnech, kdy byli spolu s Gastonem hodně spokojení; dnů horlivých a slepých ambicí a velkých záměrů. Teď s ním zůstalo přinejmenším filosofické uznání se stávajícím řádem - jen touha, které je dovoleno existovat, s občasným nádechem opravdového života, jako nyní dýchal.
Její mysl jen vágně pochopila, co říká. Její fyzická bytost v tuto chvíli převládala. Nepřemýšlela o jeho slovech, utápěla se pouze v tónech jeho hlasu. Chtěla natáhnout ruku ve tmě a dotknout se ho citlivými špičkami prstů na tváři nebo rtech. Chtěla se k němu přiblížit a zašeptat mu do tváře. Nestarala se, jak by to mohla udělat, kdyby nebyla slušná žena.
Čím silněji impulz rostl, aby se k němu přiblížila, tím více se od něj odtahovala. Jakmile to dokázala bez zjevného náznaku hrubosti, vstala a nechala ho tam samotného.
Než se dostala do domu, zapálil si Gouvernail čerstvý doutník a ukončil jeho chválu noci.
Paní Baroda byla toho večera v pokušení oznámit svému manželovi, který byl také jejím přítelem tyto hlouposti, které ji uchvátily. Ale nepoddala se pokušení. Kromě toho, že byla slušná žena a velmi citlivá, věděla, že v životě existují bitvy, které musí lidská bytost vybojovat sama.
Když Gaston ráno vstal, jeho žena už odešla. Odjela brzkým ranním vlaem do města. Nevrátila se, dokud Gouvernail neopustil střechu jejího domu.
Během léta, které následovalo, se začalo mluvit o jeho návratu. To znamená, že Gaston si to velmi přál, ale tato touha byla v příkrém rozporu s přáním jeho ženy.
Před koncem roku však sama navrhla, aby je Gouvernail znovu navštívil. Její manžel byl překvapen a potěšen návrhem, který přednesla.
"Jsem rád, chere amie, že vím, že jsi konečně překonala svůj odpor k němu. Opravdu si to nezasloužil.“
"Ach," řekla mu se smíchem a vtiskla mu dlouhý něžný polibek na jeho rty. "Překonala jsem všechno!" uvidíš. Tentokrát k němu budu velmi milá.“
Jak ženy naletí na pár pěkných, romantických slov. To nejspíš proto, že z manželů během času veškerá romantika vyprchá a život se stává stereotypem. A jak rády by ženy pár něžných slůvek slyšely.
Zdroje:
Autor: Kate Chopin: A Respectable Woman (ze Selected Short Stories)
Překlad a doslov: Mirijam
Všechno je to o překonávání. Tak vznikají rekordy.
OdpovědětVymazatA překonala odpor k hostu ... 😁😀
OdpovědětVymazatTo je hezká výslednice boje rozumu s citem...
OdpovědětVymazatKdysi jsem četla: Rozum se brání, mé srdéčko svoluje ...
VymazatGouvernail touží po smilstvu! Třeba i se starší, udržovanou ženou.
OdpovědětVymazatProto chce být častým hostem. Alespoň třikrát týdně.
OdpovědětVymazat