Přeskočit na hlavní obsah

Až se jednou Slunce promění v krystal…

Pokud v době, o které bude řeč, ještě budou existovat nějací lidé, rozhodně už nebudou moci obývat planetu Zemi. Jednoho dne dosud poklidné Slunce spotřebuje vodík ve svém nitru a poté začne spalovat hélium a další těžší prvky. Promění se v rudého obra, čímž některé ze svých planetárních dětí vymaže z vesmírné mapy. Zároveň se uvnitř hvězdy nastartují procesy, které výrazně změní její tvář.


Vědci z britské univerzity ve Warwicku dospěli k závěru, že všichni bílí trpaslíci postupem času krystalizují. Bílí trpaslíci vznikají v okamžiku, kdy se hvězda velikosti Slunce promění v rudého obra, výrazně se nafoukne a zvětší svůj objem. Vnější vrstvy jsou poté odhozeny do prostoru, a vznikne tak planetární mlhovina. Zůstane jen jádro bez vlastní energie. Astronomové hovoří o bílém trpaslíkovi. V daleké budoucnosti pak zbytek energie vyzáří a stane se černým trpaslíkem, v podstatě jen kusem beztvaré hmoty.

Pier-Emmanuel Tremblay z warwického týmu je toho názoru, že nejdříve zkrystalizuje kyslík a následně poté jej zahalí uhlík. A tak se někdy ve velmi vzdálené budoucnosti začne proměňovat v krystal i naše Slunce.

Až slunce se v krystal promění,
matičce Zemi to tvář pozmění,
nebude nás už zajímat okamžik,
ani bílý, červený či černý trpaslík.

Zářit-li rudě Slunce bude,
z lidského pokolení nic nezbude,
máme zpívat Slunci písně chval?
Zdroji života? - Ano, Slunce pal!

Internetový zdroj: 21stoleti.cz/2019/07/30/az-se-jednou-slunce-promeni-v-krystal
Upravila a o báseň doplnila: Mirijam

Komentáře

  1. Básnička k textu je fakt povedená...:)

    OdpovědětVymazat
  2. zahradacihelna13. srpna 2019 v 5:49

    Zajímavé, navíc jsem ráda, že mě z toho nemusí tzv. bolet hlava )

    OdpovědětVymazat
  3. [1]: Díky, Míšo. Dovolila jsem si dvojsmyslnost. Nezapřu v sobě vojenskou minulost. Slunce bude pálit, ať chceme nebo nechceme. I těch současných 33 stupňů je mazec.

    OdpovědětVymazat
  4. [2]: Hlava u žen bolí z něčeho jiného.
    Současná vlna veder je na bolehlav, ale voda to řeší (koupaliště, rybník, přehrada). Čistá voděnka, ta rozum nekalí a hlava po ní nebolí.

    OdpovědětVymazat
  5. Bolí tě hlava při pomyšlení, že se brzy vrátí manžel z práce a bude požadovat plnění povinností!

    OdpovědětVymazat
  6. Až budou z trpaslíků krystaly,
    kdo se postará o Sněhurku?

    OdpovědětVymazat
  7. [5]: To by mně hlava přestala bolet a házela bych ručník do ringu!

    OdpovědětVymazat
  8. [6]: Aha. Sněhurka, pokud se nerozpustí a bude slunci odolná, bude muset založit novou kulturu. Ale s kým? S umělohmotným sněhulákem. A bude mít o zábavu postaráno.

    OdpovědětVymazat
  9. pribehynaivniblondyny14. srpna 2019 v 8:09

    Proto co?!... žijme plnými doušky, dokud to jde!

    OdpovědětVymazat
  10. [9]: Jsme jen jednou na světě a nevíme dne, ani okamžiku.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...

Hrdlička

Byli manželé. Manžel našel na ulici zbědovalé ptáče, hrdličku. Nebyla úplně jako holubi, tak ji vyhodili z hnízda. Ležela, ještě neuměla létat, srdéčko ji poplašeně tlouklo. Manžel přišel domů. V náručí malé stvoření: „Já ji naučím létat!“ jásal ve dveřích. „Jak to uděláš? Ty jsi se zbláznil. To nemyslíš vážně,“ odvětila manželka, v očích otázku. „Zůstane tu pták s námi, nebo ho manžel uloží někde do křoví, aby nepřišel k úrazu?“ „Napřed ji musíme nakrmit, aby se postavila na nožičky.“ Krmení vzal doslovně, když nechtěla z lahve, použil metodu z úst do úst. „Tebe už nikdy nebudu líbat! Víš kolik má bacilů a co za nemoci všechno přenáší?“ osopila se na něho manželka.   „Vždyť je to ještě miminko. Podívej, jaké má nádherné peří!“ rozplýval se manžel. Hrdlička po několika dnech dospěla do stavu, že byla schopna učit se létání. „Tady po bytě tedy ne. Jestli jí to chceš názorně předvést, otevři okno ve druhém poschodí, roztáhni křídla, tedy ruce a ...