Přeskočit na hlavní obsah

Podivuhodné ženy – HRDINKY ZE SKUTEČNÉHO ŽIVOTA II.

Nejnovější superhrdinka a ženy - hrdinky, které jí předcházely

ŽENA TISÍCE TVÁŘÍ

Stejně jako Marvelův Chameleon a Everyman, i špionážní vůdkyně 19. století Sarah Emma Edmondsová měnila svůj vzhled, identitu a dokonce i pohlaví ke každému poslání.

Edmondsová utekla z domova ve věku 15 let, aby unikla vnucovanému manželství. Nebylo snadné cestovat jako žena sama, takže se sama začala maskovat za muže. Když vypukla občanská válka mezi severními Spojenými státy (Unií) a jižní otrokářskou konfederací (Konfederací), okamžitě se připojila k armádě Unie jako zdravotní bratr.

Pak se ve stejné době staly dvě věci: její blízký přítel byl zabit a Konfederace chytila ​​špiona Unie a popravila ho. Edmondsová, plná touhy pomstít smrt svého přítele, požádala o neobsazenou pozici špiona. Stala se vojákem, bojovala v bitvách a prováděla tajné mise, aby se dozvěděla o plánech nepřítele.

Jednou se stala černochem jménem Cuff. Jindy byla irskou ženou jménem Bridger O'Shea, která prodávala vojákům jablka a mýdlo. Když pracovala jako černá otrokyně - pradlena, ukradla oficiální dokumenty od důstojníka Konfederace. V Kentucky na sebe vzala identitu detektiva Charlese Mayburyho, aby odhalila identitu agenta Konfederace.

Bohužel chytila ​​malárii a musela opustit armádu, aby lékaři její tajemství nezjistili. Vzhledem k tomu, že opustit armádu bylo nezákonné, musela znovu změnit svou identitu. Na závěr svého života žila pod svým vlastním jménem.



BÍLÁ MYŠ



Tajný agent, bojový vůdce, zabiják. Ne, nemluvíme o Marvelově Černé vdově. Tohle je Nancy Wakeová.

Rodiče Nancy Wakeové z Nového Zélandu si představovali, že se jejich dcera stane dobrou hospodyní, a když se přestěhovali do Austrálie, poslali ji do Umělecké školy pro domácnost v Sydney. Nelíbilo se jí to: utekla ve věku 16 let, aby se stala zdravotní sestrou a poté novinářkou.

Když Hitler napadl Francii, žila v této zemi a připojila se k odboji. V roce 1943 byla nejžádanější osobou gestapa ve Francii. Dokázala, že je velice těžké ji chytit. Proto ji gestapo nazývalo "bílá myš".

Utekla do Británie a připojila se k Special Operations Executive, česky nazývané Oddělení pro zvláštní operace, britské tajné agentuře přezdívané "ministerstvo nedžentlmenského válčení". Tam se naplno věnovala bojovým uměním, střelbě a špionáži. Padákem seskočila zpět do Francie a stala se vůdcem Maquisards, partyzánských bojovníků ve francouzském odboji.

Jeden útok, kterého se zúčastnila, zničil velitelství gestapa ve francouzském městě Montluçon. V jiném zabila německého strážce jedním úderem směrovaným na hrdlo. Při jiné příležitosti ujela na kole přes 600 km nacisty obsazeným územím za méně než 72 hodin, aby se dostala k sadě tajných rádiových kódů.

Po válce byla vyznamenána medailemi z Francie, Británie a USA. Všechny je prodala a řekla: "Nemá žádný smysl je držet. Pravděpodobně půjdu do pekla a stejně se roztaví."

Zdroj:
Autor: Paul Farrington-Douglas (VB), Bridge 7/2019
Překlad: Mirijam

Komentáře

  1. pribehynaivniblondyny30. června 2019 v 2:16

    Krásný článek. Zapomněla si však hlavně napsat o super ženě Mirijam, alias paní Úžasňáková. Valí jeden článek za druhým a je sama sebou! 😉

    OdpovědětVymazat
  2. [1]: Kdysi jsem chtěla porazit nespravedlnost celého světa. Teď už jsem sama sebou, ale bojovnost se vytratila. Zato jsem mnohé pochopila, prý!?

    OdpovědětVymazat
  3. Zaujímavé osobnosti, minimálne výnimočnú odvahu a odhodlanie im nemožno odoprieť.

    OdpovědětVymazat
  4. [4]: Mne to posunulo v myšlení. Dospěla jsem k názoru, že v současné době vlastenectví není v módě.
    A odvahu máme jenom k prosazování sebe sama, a to mnohdy za každou cenu. Jó, individualismus ...

    OdpovědětVymazat
  5. [7]: Krásné. Jdou tvrdě za ušlechtilou věcí!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dovolená v Itálii

Po několika letech jsme se zase ocitli v Itálii. Itálie je naše srdeční záležitost. Tentokrát to nebylo San Benedetto, italské městečko na pobřeží Jaderského moře, s příjemným personálem, písečnými plážemi s lehátky a slunečníkem v ceně, s vyjížďkou na kole do blízkého hnízdiště ptactva, ale Cesenatico, přímořské letovisko s 20 000 obyvateli u Jaderského moře, ležící na území regionu Emilia-Romagna. Cestovali jsme s Českým kormidlem. Řidiči snad drželi bobříka mlčení. Během cesty nám pouze oznamovali půlhodinové přestávky. Cesta trvala dvanáct hodin, ale kupodivu jsem si tak nepřišla rozlámaná jako jindy. Nejspíš to dělal větší prostor na natažení nohou. Po dvanácti hodinách jsme skončili na recepci. K našemu překvapení paní recepční nemluvila ani anglicky, ani německy, tak jsem tahala z paty lámanou italštinu. Měli nás ubytovat až ve 4 hodiny odpoledne. Do té doby jsme okukovali bar, dali si kávu, prošli se po blízkém okolí, zapsa...

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...