Přeskočit na hlavní obsah

Vyškovská minizoo

V rámci narozenin jsme se vypravili na procházku do Minizoo ve Vyškově. Počasí bylo pěkné a oslavenec spokojen.

Přikládám pár fotografií. Nijak jsem nepředpokládala, že se někam vypravíme, takže jsem měla u sebe pouze mobil. Zobrazené fotografie jsou mixem mého mobilu a přítelova fotoaparátu.


Malý oslík. Bylo tam celkem dost lidí. Dostala jsem se blízko a ten oslíkův smutný výraz. Všechny děti si ho chtěly pohladit.


A jeden z jeho rodičů v bílém provedení


Býk


Kovový kůň


Skupinka lemurů


Opalující se lemur. Ti byli nesmrtelní.


Opice. Nejsem si jista, jestli je to makak.


Papoušci


Skupinka nutrií


Nutrie


Velbloud dvouhrbý nazývaný drabař


Detail ovce


Klokan


Detail pštrosa


A dřevěná včelka ze skanzenu. Na tabulích bylo možno si přečíst něco málo o včelařství. K zapůjčení byly i včelařské obleky.


Ze skanzenu

Jen tak pro potěchu oka.


Mirijam


Komentáře

  1. pribehynaivniblondyny13. května 2019 v 13:56

    Také jsme byli, již několikrát. Kovový kůň je taky mezi mými foty😂😂😉🐎

    OdpovědětVymazat
  2. Kovový kůň je trochu rarita. Jinak vyškovská zoo patří k těm menším. Hezčí jsou na sv. Kopečku u Olomouce, ve Dvoře Králové, v Brně, Jihlavě, Praze.

    OdpovědětVymazat
  3. pribehynaivniblondyny14. května 2019 v 1:43

    [2]:Ve Dvoře Králové jsem byla naposled jako malá a v Praze hooodně dávno. Olomouc, Brno, Jihlava krásné...

    OdpovědětVymazat
  4. [3]: Ještě je prý pěkná ve Zlíně, ale tam jsem nedostala pozvánku.

    OdpovědětVymazat
  5. Do Zoo jsem taky hodně chodila se svými dětmi. Nyní je mi těch zvířat líto.

    OdpovědětVymazat
  6. [5]: Do Zoo chodí člověk hlavně kvůli dětem. I když do jihlavské zoo jsem se nechala pozvat od kamarádky.
    Líto. Takhle jsem nad tím nepřemýšlela. Žijí v nesvobodě. Snažíme se jim vytvořit, co nejpřijatelnější podmínky. Ale volnost pohybu a lovu v přírodě nemají. Zda nějaká zvířata chovem a rozmnožováním v zoo zachraňujeme, protože by jinak vyhynula, tím si nejsem jista. Zoologické zahrady existují a nějaký účel plní, jinak by zanikly.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dovolená v Itálii

Po několika letech jsme se zase ocitli v Itálii. Itálie je naše srdeční záležitost. Tentokrát to nebylo San Benedetto, italské městečko na pobřeží Jaderského moře, s příjemným personálem, písečnými plážemi s lehátky a slunečníkem v ceně, s vyjížďkou na kole do blízkého hnízdiště ptactva, ale Cesenatico, přímořské letovisko s 20 000 obyvateli u Jaderského moře, ležící na území regionu Emilia-Romagna. Cestovali jsme s Českým kormidlem. Řidiči snad drželi bobříka mlčení. Během cesty nám pouze oznamovali půlhodinové přestávky. Cesta trvala dvanáct hodin, ale kupodivu jsem si tak nepřišla rozlámaná jako jindy. Nejspíš to dělal větší prostor na natažení nohou. Po dvanácti hodinách jsme skončili na recepci. K našemu překvapení paní recepční nemluvila ani anglicky, ani německy, tak jsem tahala z paty lámanou italštinu. Měli nás ubytovat až ve 4 hodiny odpoledne. Do té doby jsme okukovali bar, dali si kávu, prošli se po blízkém okolí, zapsa...

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...