Přeskočit na hlavní obsah

IMANUELITÉ


Jan Dvorský, známý jako mesiáš Parsifal Imanuel, vůdce sekty imanuelitů

Po roce 1989 si Jan Dvorský uvědomil, že je reinkarnovaný mesiáš Parsifal Imanuel. V roce 1993 vydal knihu Syn člověka, podle které je každý člověk muž ženou a žena mužem. Založil hned několik komunit, jejichž členové přerušili styky s rodinami a děti neposílali do škol. Strádali, pracovali, postupně byli ve zbědovaném stavu vylučováni, snažili se zemřít hladem, protože v případě sebevraždy by se nedostali do Tisícileté říše. Často končili na psychiatrii.

Jan Dvorský, známý jako mesiáš Parsifal Imanuel, vůdce sekty imanuelitů, se musel léta skrývat i před policií, neboť na něj soud vydal zatykač. Dvorský a několik jeho členů bylo odsouzeno za ohrožení mravní výchovy dětí.

V roce 1993 Parsifal Imanuel v jednom rozhovoru říkal: "Víte, sekty jsou fakt nebezpečné. A měli byste s tím něco dělat. Ale my přece nejsme žádná sekta!"

V tomtéž roce se imanuelité dostali do nebezpečné situace. Lidé, které mesiáš Parsifal Imanuel, vlastním jménem Jan Dvorský, zavrhl, byli natolik přesvědčeni o své neschopnosti vstoupit do blažené Tisícileté říše ve svém těle, že se pokoušeli zemřít hladem. Umírali v lese a jedna manželská dvojice si dokonce vykopala vlastní hrob v přesvědčení, že rychle zemřou, převtělí se do nového těla a dosáhnou Tisícileté říše.

Mesiáš Parsifal Imanuel alias Jan Dvorský je v podvědomí lidí spojený s herečkou Milenou Dvorskou, jejíž dceru Lucii si vzal za manželku. Měli 8 dětí. Milena Dvorská se s dcerou a jednou z vnuček viděla snad jen jednou a členství v sektě její dcery Lucie a manželství dcery s Janem Dvorským jí podlomilo zdraví.

Stoupenců bylo v dobách největší slávy u nás kolem 40, podle religionisty Zdeňka Vojtíška, který se zabývá studiem sekt, kultů a nových náboženských hnutí.

Článek byl sepsán za účelem doplnění, spíše ukázání fotografie Parsifala Imanuela (z archivu MAFRA, ČTK, Profimedia.cz), jak jsem slíbila v komentáři k článku Jana Turoně (janturon.blog.cz) nazvaném Imanuel Parsival.

Zdroje:
Lukáš Kašpar, Zdeněk Vojtíšek: TÉMA 13/2019
Wikipedia: Imanuelité
Úprava a zpracování: Mirijam

Komentáře

  1. [1]: Já děkuji za komentář. Myslím, že většinu z toho víš a máš v komentářích. Já jen že jsem v souvislosti s tvým článkem náhodou zrovna objevila jeho fotky v časopise TÉMA.

    OdpovědětVymazat
  2. No, stejně si myslím, že to není normální.

    OdpovědětVymazat
  3. [3]: Takovéto sekty a ještě když hazardují s lidskými životy jsou úděsné. Stejně jako jakýkoliv jiní fanatici.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...

Hrdlička

Byli manželé. Manžel našel na ulici zbědovalé ptáče, hrdličku. Nebyla úplně jako holubi, tak ji vyhodili z hnízda. Ležela, ještě neuměla létat, srdéčko ji poplašeně tlouklo. Manžel přišel domů. V náručí malé stvoření: „Já ji naučím létat!“ jásal ve dveřích. „Jak to uděláš? Ty jsi se zbláznil. To nemyslíš vážně,“ odvětila manželka, v očích otázku. „Zůstane tu pták s námi, nebo ho manžel uloží někde do křoví, aby nepřišel k úrazu?“ „Napřed ji musíme nakrmit, aby se postavila na nožičky.“ Krmení vzal doslovně, když nechtěla z lahve, použil metodu z úst do úst. „Tebe už nikdy nebudu líbat! Víš kolik má bacilů a co za nemoci všechno přenáší?“ osopila se na něho manželka.   „Vždyť je to ještě miminko. Podívej, jaké má nádherné peří!“ rozplýval se manžel. Hrdlička po několika dnech dospěla do stavu, že byla schopna učit se létání. „Tady po bytě tedy ne. Jestli jí to chceš názorně předvést, otevři okno ve druhém poschodí, roztáhni křídla, tedy ruce a ...