Přeskočit na hlavní obsah

UŽ ŽÁDNÉ VÝKŘIKY

Přestaňte křičet,
budíte mrtvé ve spánku,
přestaňte křičet,
věřit na pohádku,
přestaňte křičet.

Doufáte,
že vás hrob mine,
chcete je slyšet,
není to jiné,
přestaňte křičet.

Poslouchají
šepot trávy
a její růst
šepot zaniklé slávy
přestaňte křičet.

Přestaňte křičet,
toť mrtvých věk,
už žádné výkřiky.
Žádný člověk
štěstí nezíská,
spíš se ustýská.
 


Zdroj:
https://allpoetry.com/Giuseppe-Ungaretti
Volný překlad z angličtiny: Mirijam
Štítky:

Komentáře

  1. stuprum11. září 2020 v 18:41

    V osmnácti letech, tedy před patnácti lety, když jsem znal nazpaměť Carducciho Od pramenů Clitumna, narazil jsem čirou náhodou na procítěné výkřiky krásného básníka Ungarettiho!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mirijam12. září 2020 v 11:24

      Ungaretti má hloubku. A ještě k tomu voják - dobrovolník. O válce má i verše.

      Vymazat
  2. Čerf12. září 2020 v 0:23

    Ve světě postaveném na hlavu se mrtví budí hrůzou z živých ;-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mirijam12. září 2020 v 11:26

      Mrtví nechtějí být buzeni. Živí chtějí povídat a mrtví chtějí svůj klid.

      Vymazat
  3. Tlustjoch12. září 2020 v 6:07

    I já jsem nevrlý, jsem-li křikem buzen.

    OdpovědětVymazat
  4. zahradacihelna12. září 2020 v 10:48

    Nejsem expert na poezii, ale ta fotka... tak ta je nádherná, plná energie, možná jsou mrtví opravdu naštvaní z toho, co se děje ve světě živých.😎

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mirijam12. září 2020 v 11:30

      Svět je, jaký je. Živí řvou, obviňují, někam se derou, jsou agresivní a mrtví chtějí ticho. K rozumnému dialogu nedojde.

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dovolená v Itálii

Po několika letech jsme se zase ocitli v Itálii. Itálie je naše srdeční záležitost. Tentokrát to nebylo San Benedetto, italské městečko na pobřeží Jaderského moře, s příjemným personálem, písečnými plážemi s lehátky a slunečníkem v ceně, s vyjížďkou na kole do blízkého hnízdiště ptactva, ale Cesenatico, přímořské letovisko s 20 000 obyvateli u Jaderského moře, ležící na území regionu Emilia-Romagna. Cestovali jsme s Českým kormidlem. Řidiči snad drželi bobříka mlčení. Během cesty nám pouze oznamovali půlhodinové přestávky. Cesta trvala dvanáct hodin, ale kupodivu jsem si tak nepřišla rozlámaná jako jindy. Nejspíš to dělal větší prostor na natažení nohou. Po dvanácti hodinách jsme skončili na recepci. K našemu překvapení paní recepční nemluvila ani anglicky, ani německy, tak jsem tahala z paty lámanou italštinu. Měli nás ubytovat až ve 4 hodiny odpoledne. Do té doby jsme okukovali bar, dali si kávu, prošli se po blízkém okolí, zapsa...
11 komentářů
Další informace

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...
23 komentářů
Další informace

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...
15 komentářů
Další informace