ŠESTNÁCTILETÉ I.

Když pomyslím na Odu, moje staré srdce bude stejně sladké jako květina, kterou člověk bezmyšlenkovitě strčí mezi zuby a otáčí ji sem a tam, zatímco si pobroukává melodii, kterou si právě vymyslel, bez začátku, bez konce, kterou slyší jen on sám.

Odě je téměř šestnáct let.

Vzduch kolem Odiných očí je bez světla, nejen proto, že šestnáctileté nosí obvaz, protože si stále hrají se zavázanýma očima se životem, ale protože slunce, které má tolik milionů let, nemusí pro tento věk vycházet. Protože nemá žádné světlo, které by pro tento věk bylo dost mladé.

Především v blízkosti Ody mě přitahuje určitá přirozená, ale panenská mystická temnota, ve které je Oda sama sobě světlem. Okolo ní je jen rozptýlené světlo, ne více než okolo kuřátka ve vejci, než rozbije skořápku.

A přesto - jak Odiny oči, červené jako mák, svítí! Tvrdím, že teenageři mají oči červené jako mák. Cítím v jejích očích ruměnce a mnoho snů, sny, které může mít pouze kuřák opia.

Kdyby to Oda četla, zjistila by, že všechno to, co o ní píšu, píšu vlastně o sobě. Protože věří, že je jasná jako fotografie. To může být, souhlasím s ní. Nepopisuji Odiny oči, ale jejich účinek.

Nikdy jsem ženy neviděl, ale vždy jsem je mohl cítil. Cítím je svýma očima, cítím je svýma ušima, cítím je krví.

Milá Odo, protože se nemůžeš cítit, jako oheň nemůže cítit, že je horký a jasný, voda se sama nemůže cítit, že je mokrá a měkká, tak musíš i ty, když to o sobě budeš číst, mi věřit, jak budeš cítit mne.

Chceš se stát herečkou a chvěji se za tebe, že musíš jít cestami, které tě mohou odhodit jako kometa do chybného světa.

Ale chceš a všichni to chtějí s tebou, to, co chceš ty. A pokud to vezmu v úvahu, nemusel bych se už víc o tebe třást, protože tvoje cesty mohou být pouze objížďky, ale ne odchylky, jak tě znám. Kdybys jen vždy věděla, že chceš.

Přijdeš a posadíš se, když všechny dámy v čajovně vaší matky, si dychtivě povídají, dělají pokoj neklidným, jako by se auto valilo nahoru a dolů. Posadíš se do volného koutu rozkládacího divanu s klidem šestnáctileté dívky a necháš své končetiny jen tak, jako když jsi nahá bez šatů, nevědomě, a nezapomnělas na své tělo, jak to dělá mnoho oblečených dam.

Tvoje ústa ještě nepromluvila, tvoje končetiny také ne. Ještě se necítíš. A ty jsi ve své temnotě přede mnou, pečlivě oblečená tvou matkou v jednoduchých jemných hedvábných šatech. Jednalo se o novinku, o zelené bylinné hedvábí, jehož zelená neměla nic společného s rostlinami nebo kovy nebo zvířecími barvami. Byl to světu vzdálená zelená, protože z tebe zářil zážitek. Přišla jsi ze světa, kde svítilo zelené slunce, a z toho jsi ještě slavnostně jemně zářila a sladce svítila.

Sedíš přede mnou svým nenápadným způsobem a já slyším všechno, i to, co neříkáš, hlasitěji než všude dokola brilantní projevy mluvících. Ale tvoje srdce je tekuté, a i když nic neříká, mluví k nám ke všem a k nikomu. Zatímco se šálky v našich prstech chvějí a vtipy sousedů se nás snaží informovat o událostech, které se odehrávají v našich životech, hned lhostejně, hned puzena hvězdnou zvědavostí, marnivostí a chytrými dovednostmi, jsi, Odo, zmizela a znovu se objevila. Lze to nazvat božsky bezúčelný účel.

Onehdy, když jsem tě poprvé navštívil po mnoha letech, to byl ten malý krotký kanár, kterého jsi přinesla v ruce a posadila jsi mi ho na rukáv; a smála jsi se, zatímco já jsem ohromeně zíral.

Proč jsi nepřinesla všechny kanárky města, abych tě slyšel smát tisíckrát! Sotva jsem uviděl krotkého ptáčka, jen jsem cítil bolest v srdci, protože ses jen krátce zasmála, a protože když jsi hlučná jako ostatní, mohu si užívat tvé přítomnosti, neskutečného a k tomu ještě světu vzdáleného bytí.

Při mé druhé návštěvě jsem tě našel, jak hněteš mezi dvěma prsty z hromádky tabáku malou kuličku u stolu tvého otce a vycpáváš s ní malou japonskou stříbrnou dýmku, kterou pak kouříš. A znovu ses smála, když jsem odešel z vedlejší místnosti a procházel dalšími, naplněnými čajem a hudbou a našel jsem tě. Jako veverka schovaná v lesním keři jsi dřepěla na pohovce pod modrou mlhou tabákového kouře a nenechala ses rušit. Jen jednou ses zasmála krátkým, přerývaným smíchem a mě náhlým malým trhnutím zabolelo u srdce, protože ses mohla smát jednou a ne tisíckrát. Protože rozkoš je tak krátká. Trvá jen po tu dobu, co ji vyvoláš a než uhasne.