Přeskočit na hlavní obsah

V LESE III.

"Pille! Kde jsi? ..." a pískám, takže .... zatímco já jdu do louže za hlukem, Battistino bere dýmku levou rukou a vysílá ostrý lovecký sykot, který zaznívá v celé osamělosti. Druhý darebák, který nikdy nemluvil a kterého jsem znal jako Ruda, se usmál a tvářil se při tom jak krétská žába.

Pill .... Necítím nic, jdu dolů do louže a zjistím, že ubohý křesťan se hněte ve džbánu vody jako netvor v bahně a který našel způsob, jak se utopit.

Je to pelagra (červené malomocenství), která přináší do pekla žízeň.

Často se stává, že se nemocní vrhají do studny.

"Budete se bát, Battistino."

"Není to poprvé. Minulý rok, vzpomínáte si na toho šílence z Mombella, který unikl z továrny a který se oběsil mezi dvěma rostlinami? Prvního ledna ráno jsem ho viděl. Lezl přes velmi vysokou borovici, kde připevnil lano; pak šel k jiné vyšší rostlině a zaútočil na druhý konec, a Bůh ví, jak se mohl zavěsit ve vzduchu ve výšce zvonice."
Šílený má velkou sílu.

Dotklo se mě, když jsem to viděl mezi světlem a temnotou. Chlad ztuhl i lano a blázen vypadal jako průhledný.

La Bortola, krejčí, získala padesát šest lir s čísly blázna.

Ruda se znovu zasmál a koulel svýma bledýma očima.

"To byl hrabě, který se zbláznil do alkoholu.

Kdo chce příliš mnoho, nemá nic …"

Je tu maršál.

Přišel také starosta a doktor. Mrtvola byla objevena. Vypadala jako zažloutlá mumie. Hlína stále vyplňovala její ústa a malé dírky v nose.



Zdálo se, že se Pill proměnil v kámen a podíval se na mrtvého muže se slzou v oku.

Chudák Gasparino! Bylo řečeno, že to je fosilie stará tři tisíce let, a jak tam byl sám opuštěn a v chladu nebylo vidět, že na okrajích úst mu hraje jen slabý výraz ironie. Rozhodně to nebyla hlína, která ho rozesmála.

Pill toho dne jedl málo.

Zdroj:
Emilio de Marchi: Nei boschi
Překlad: Mirijam

Komentáře

  1. I já si dnes připadám jako fosilie. Takový prakapraď.

    OdpovědětVymazat
  2. [1]: Nápodobně. Všichni zdechlí, nachlazení a já to od nich odkoukávám.
    Prakapraď je ten, samec, že ano? Žádné to kapradí, jak si pořád myslím. Ani ta kapraď, jak jsem dělala chyby ve škole. Bez kapradi - bez kosti.

    OdpovědětVymazat
  3. [2]: Ano. Toho jsem měl na mysli.

    OdpovědětVymazat
  4. [3]: Ha. Prehistorik. Prakapraď.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dovolená v Itálii

Po několika letech jsme se zase ocitli v Itálii. Itálie je naše srdeční záležitost. Tentokrát to nebylo San Benedetto, italské městečko na pobřeží Jaderského moře, s příjemným personálem, písečnými plážemi s lehátky a slunečníkem v ceně, s vyjížďkou na kole do blízkého hnízdiště ptactva, ale Cesenatico, přímořské letovisko s 20 000 obyvateli u Jaderského moře, ležící na území regionu Emilia-Romagna. Cestovali jsme s Českým kormidlem. Řidiči snad drželi bobříka mlčení. Během cesty nám pouze oznamovali půlhodinové přestávky. Cesta trvala dvanáct hodin, ale kupodivu jsem si tak nepřišla rozlámaná jako jindy. Nejspíš to dělal větší prostor na natažení nohou. Po dvanácti hodinách jsme skončili na recepci. K našemu překvapení paní recepční nemluvila ani anglicky, ani německy, tak jsem tahala z paty lámanou italštinu. Měli nás ubytovat až ve 4 hodiny odpoledne. Do té doby jsme okukovali bar, dali si kávu, prošli se po blízkém okolí, zapsa...

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...