Přeskočit na hlavní obsah

CO JE TO MEZI NEBEM A ZEMÍ?

Co je to mezi nebem a zemí? Život.

Já věřím na něco mezi nebem a zemí. Věřím na život. Život je věčný a přesto neopakovatelný. V nevědomí, v duši máme zakomponovanou zkušenost z pozemského života, se kterou odcházíme. Do dalšího života si tuto zkušenost bereme sebou. Máme ji uloženu v lidském nevědomí. To proto, abychom se z přemíry informací nezbláznili. To, že jsme tu již jednou byli, může dokazovat fakt, že k některým lidem jsme abnormálně přitahováni. Setkáváme se "inkognito", aniž bychom věděli, že jsou to ti, kteří zůstali v naší mysli. Na některých místech máme pocit, že jsme tu již někdy byli. A co indigové děti? Dcera prostitutky a alkoholika, vyrůstající v nedůstojném prostředí. Abnormálně nadaná. Kde k tomu přišla?

Syn, racionalista, říká, že smrt člověka je jako počítač. 010101 - binární kód. Nefunguje, přestane dýchat, už to nerozchodí. Vypneš ho ze zásuvky, dosloužil. Vyhodíš ho, zahrabeš a nahradíš novým, lepším, výkonnějším. Život mu nevrátíš. Pragmatik.

Komentáře

  1. Doufám, že smrt není úplný konec, že duše tu někde zůstávají.

    OdpovědětVymazat
  2. Já to znám, já jsem třinácté převtělení kocůra seslané na svět, aby lidem působilo radost.

    OdpovědětVymazat
  3. [1]:
    Smrt je konec i začátek nového života. Život je věčný. Duše si někde lítají. Na zemi jsou v tobě, když žiješ. S každým narozením zase navštíví zem. Duše je nesmrtelná, nestárne, nepodléhá času.

    OdpovědětVymazat
  4. [2]:
    Rozumím ti. Najala jsem si soukromého detektiva, aby pátral v mých minulých životech. Byl úspěšný, ale nevyřešil záhadu, co jsem byla před Kristem.

    OdpovědětVymazat
  5. pribehynaivniblondyny12. září 2019 v 14:56

    Vše je jak má být...nic se neděje náhodou...

    OdpovědětVymazat
  6. [5]: Právě že je to mezi nebem a zemí a my tomu nikdy neporozumíme. Je to tak, jak to je. Vysvětlovat si to můžeme různě, ale tak to zůstane.

    OdpovědětVymazat
  7. Ano, rozumím ti. Já taky věřím, že je něco mezi nebem a zemí. Nedávno jsem četla něco na ten způsob a dala jsem si za úkol sehnat knihu ŽIVOT PO ŽIVOTĚ.

    OdpovědětVymazat
  8. [7]: To je hezká a zajímavá kniha, pojednávající o této problematice. To si počteš.

    OdpovědětVymazat
  9. K té dceři těch nezdárných rodičů chci jen připomenout, každý jsme upleteni 50 na 50, moje sestra je např jako kdyby z oka vypadla sestře mého otce, já jsem prý celá prababička. A můj syn,tak ten to schytal z obou stran. Někdo mezi nebem a zemí si z nás dělá pěknou legraci

    OdpovědětVymazat
  10. [9]: Zkoušela jsem aplikaci face up, kde se můžeš nechat představit v mládí nebo ve stáří. Překvapilo mne, že jsem vypadala jako kdybych z oka vypadla mamce. Přitom všichni mi říkali, že jsem na otce. Tak nevím.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dovolená v Itálii

Po několika letech jsme se zase ocitli v Itálii. Itálie je naše srdeční záležitost. Tentokrát to nebylo San Benedetto, italské městečko na pobřeží Jaderského moře, s příjemným personálem, písečnými plážemi s lehátky a slunečníkem v ceně, s vyjížďkou na kole do blízkého hnízdiště ptactva, ale Cesenatico, přímořské letovisko s 20 000 obyvateli u Jaderského moře, ležící na území regionu Emilia-Romagna. Cestovali jsme s Českým kormidlem. Řidiči snad drželi bobříka mlčení. Během cesty nám pouze oznamovali půlhodinové přestávky. Cesta trvala dvanáct hodin, ale kupodivu jsem si tak nepřišla rozlámaná jako jindy. Nejspíš to dělal větší prostor na natažení nohou. Po dvanácti hodinách jsme skončili na recepci. K našemu překvapení paní recepční nemluvila ani anglicky, ani německy, tak jsem tahala z paty lámanou italštinu. Měli nás ubytovat až ve 4 hodiny odpoledne. Do té doby jsme okukovali bar, dali si kávu, prošli se po blízkém okolí, zapsa...

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...