Přeskočit na hlavní obsah

VŠECHNO DOKONALÉ

Jednou mne jedna známá pozvala: "Přijď se podívat, mám nové koberce." Proč bych nepřišla, ještě jsem u ní nebyla.

Zazvoním na zvonek: "Tak pojď dál," hlaholí zpoza dveří. Vyzuji se venku. Napochoduji do pokoje. Podlaha pokrytá Rudým právem. "Kde máš koberec?" "Je pod novinami, aby se neumazal a byl dokonale čistý." Rudé právo mělo dostatečně široký formát, takže stačilo jen pár výtisků a plocha byla pokryta. Hlasitě jsem polkla.

Při pozvednutí zraku mi něco nehrálo. A pak mi to docvaklo. Obrazy! Obrazy byly zastřeny igelitem, aby se na ně neprášilo. Jasně má to logiku.

Při jídle jsem dostala skvostně vyleštěný příbor. Známá si ho ještě jednou pro jistotu přetřela ubrouskem. Co kdyby. Modlila jsem se, aby mi náhodou neupadl drobeček, nebo nedej bože jsem nepolila ubrus. Při mé šikovnosti všechno možné a v této zvláštní atmosféře. To bych narušila tohle ryze sterilní prostředí.

Málem jsem uvažovala, zda nepožádat o kyslíkovou masku, kdybych se zakuckala, mohla bych roznést bacily.
Bílé stěny, nikde žádná ozdoba. Naprosto dokonale chladné prostředí, kde jako by se nežilo. Člověk měl tendenci někam utéct. Cítil se nesvůj.

Paní neustále s hadrem a tucty chemických prostředků, pečující o dezinfekci. Nevím, zda manžel, pokud vůbec měl možnost sednout si do křesla, aby ho neumazal, netrávil raději svůj čas s kamarády u piva v hospodě.

Když jsem návštěvu opouštěla, slušně jsem poděkovala za pozvání a pohoštění. Za dveřmi jsem zhluboka vydechla.

Než žít v takovéto dokonalosti, raději si budu doma hýčkat můj malý, velký nepořádek, kdy budu pokřikovat: "Který blbec mi to zase uklidil. Kdo to má pořád hledat?" Ale kde každý má svůj prostor k životu a kde se cítí dobře.

Komentáře

  1. pribehynaivniblondyny16. srpna 2019 v 3:35

    😀😀😀😀 Husté...také jsem již slyšela o takových lidech. Pro mě nepředstavitelné...já radši dokonalý nepořádek, ale pohodlíčko. Parádní článek, děkuji Mirijam👍🏻😉

    OdpovědětVymazat
  2. Já mám taky ráda uklizeno, ale nebaví mě uklízet...:)

    OdpovědětVymazat
  3. Skvěle napsaný článek, z takových lidí bych se zbláznila 😁

    OdpovědětVymazat
  4. [1]: já jsem z ní byla na větvi. Ještě že poodhrnula kousek novin, abych ten koberec viděla. 🙂

    OdpovědětVymazat
  5. [2]: Já mám ráda normálně uklizeno, i když uklízet mě baví jen občas. Ale nemám ráda takové extrémy jako u ní. Fakt aby sis ještě snad vzala návleky. To se s ní raději setkám na nějaké neutrální půdě. Ale aby to nebylo posezení jako s M. Jacksonem. 🐵🙉😺

    OdpovědětVymazat
  6. [3]: To vůbec nevíš, co máš říct a jak se chovat. Hrůza. 🙄

    OdpovědětVymazat
  7. Před takovou návštěvou odporučuje se polítí své tělo savem.
    --------------------------------------
    Nicméně v Rudém Právu býlo tolik tioskařské černi, že by to i ten koberec mohlo poškodit.

    OdpovědětVymazat
  8. [7]: To je dobrá rada, ale kdo to moh tušit. 🙂

    OdpovědětVymazat
  9. Sterilní domácnosti...dokonalá nuda,často vkusné, ale je z nich cítit často chlad než teplo zabydlení.Brrr!

    OdpovědětVymazat
  10. [9]: Připadá mi to, že tam nikdo nebydlí a nic nemůže ani dělat, aby něco neroztahal. Pravdu díš. Také je nemám ráda. 😐

    OdpovědětVymazat
  11. Třeba dotyčná trpí obsedantně kompulzivní poruchou. Ať tak nebo tak, žít v takové domácnosti je utrpení.
    Mám ráda pořádek, ale přiměřený a hlavně musí byt mít takové to útulno, cítit z něj prostě teplo.

    OdpovědětVymazat
  12. [11]: Také mně napadlo, že je nemocná. Takhle uklízet, to už je úchylka.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dovolená v Itálii

Po několika letech jsme se zase ocitli v Itálii. Itálie je naše srdeční záležitost. Tentokrát to nebylo San Benedetto, italské městečko na pobřeží Jaderského moře, s příjemným personálem, písečnými plážemi s lehátky a slunečníkem v ceně, s vyjížďkou na kole do blízkého hnízdiště ptactva, ale Cesenatico, přímořské letovisko s 20 000 obyvateli u Jaderského moře, ležící na území regionu Emilia-Romagna. Cestovali jsme s Českým kormidlem. Řidiči snad drželi bobříka mlčení. Během cesty nám pouze oznamovali půlhodinové přestávky. Cesta trvala dvanáct hodin, ale kupodivu jsem si tak nepřišla rozlámaná jako jindy. Nejspíš to dělal větší prostor na natažení nohou. Po dvanácti hodinách jsme skončili na recepci. K našemu překvapení paní recepční nemluvila ani anglicky, ani německy, tak jsem tahala z paty lámanou italštinu. Měli nás ubytovat až ve 4 hodiny odpoledne. Do té doby jsme okukovali bar, dali si kávu, prošli se po blízkém okolí, zapsa...

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...