Přeskočit na hlavní obsah

VĚDOMÍ A VÍRA

Pamatuj si jednu věc: neměl bys opustit tuto Zemi, dokud ji neučiníš trochu krásnější, trochu milovanější, trochu láskyplnější.

Pro mne je toto jediná moc, jediná síla - že můžeme transformovat život, že můžeme transformovat vědomí.
Přijímej to mírumilovně, radostně, kdekoli jsi, kdokoli jsi, jakkoli používáš svou energii k nějakému tvoření.

Vědomí není tvé tělo ani tvá mysl ani tvé srdce. Takže když osoba umírá, umírá pro tebe, ne pro sebe. Pro ni platí, že pouze mění dům, asi se stěhuje do lepšího.

Ale protože starý dům zůstal a ty ji tam stále hledáš a nenacházíš, myslíš si: "Ten ubožák zemřel." Ale všechno, co bys měl říci, je: "Ten ubožák utekl! Ale kam, to nevíme."

Osoba ale neumírá pro mne. Já si smrt žádné osoby nepřeji. Umírá pro sebe. Ne proto, že by ji to činilo veliké potěšení, ale proto že její svíce dohořela, nebylo léku, kterým by se mohla uzdravit, byla tragicky zastavena na své životní pouti.

Umře-li vám blízká osoba, truchlíte nejen nad tou osobou, kterou v podstatě již nic netrápí, nebolí, ale především sami nad sebou. Je to jako by odešlo kus vás. Nedovedete si představit život bez opory té osoby, bez jejího potěšení, názorů, pohlazení, přítomnosti. Svým způsobem je to zrada a cítíte se naštvaní. Na toho, kdo si dovolil umřít, když prožíváte a čeká vás ještě více utrpení, na Boha. Na sebe se obracíte s výčitkami, že kdybych udělala to nebo tamhle to, bylo by všechno jinak. Na lékaře. Bůh mlčí, není s vámi, neznám nikoho, komu by dal v daném okamžiku odpověď, když nevíte, co budete bez milované osoby dělat.

Všechny věci v domě vám osobu připomínají. Není to útěk jednotlivce od vás, nehledá jiný dům a tebe nechává opuštěnou. Stává se. Kdykoliv se to může přihodit. A smrt nemůže ovlivnit ani Bůh, ani ty, ani nikdo jiný. Osoba odešla neznámo kam, nevíme, co je po smrti, je na jiné pouti v jiné formě.

Nehledáme nějaký ráj v oblacích. Jestli tam je, najdeme ho, ale nejdříve musíme udělat ráj zde na zemi; to bude naše příprava. Když budeme umět žít v ráji na zemi, ať je potom ráj kdekoli, je náš.

Pamatuj si jednu věc: pokud pravda není tvou zkušeností, pak ať věříš o pravdě cokoli, je to jen víra.

A všechny víry jsou lži a všichni, kdo věří, jsou slepí.

Víra je velmi laciná. Každý věří - někdo je hind, někdo mohamedán, někdo křesťan. Víra přichází ve všech velikostech, tvarech, ve všech barvách - můžeš si vybrat. A nemusíš za ni nic platit. Vlastně ji dostáváš s mateřským mlékem, zdarma.

Pokud pravda není mou zkušeností, je to jen vypůjčená pravda. A chci-li jí věřit, tak ji proklamuji, říkám a řídím se jí. Ne všechno, co říkají druzí, je ale lež. K tomu bych měla používat svůj vlastní rozum. A něčemu bych třeba ráda věřila, ale ono je to úplně jinak.

Na závěr této úvahy malý vtípek:
Víte, jaký je rozdíl mezi vírou a přesvědčením?
Do dvaceti jsem si myslel, že ho mám na čurání a dnes jsem se o tom přesvědčil.

Zdroj:
Osho: Perly v kapse u vesty
Úprava a vlastní úvahy: Mirijam

Komentáře

  1. Já jednou četl, že opravdový atheista je přesvědčen, že ani bůh nevěří v sám v sebe...

    OdpovědětVymazat
  2. [1]: Tak to vidíš. Bůh byl v mládí týraný a teď má nedostatek sebevědomí ...

    OdpovědětVymazat
  3. Vėřit v Boha, být dobrým křesťem, stačí znát desatero přikázåní, smrtelné hříchy, cnosti a necnosti. Není to o tom, jak chodit do kostela, ale o svých morálních hodnotách, o tom, jak žít podle Krista a jeho učedníků, ne podle totalitní organizace jménem církev.

    OdpovědětVymazat
  4. [3]: Promluvila jsi mi z duše. Pěkně vystiženo.

    OdpovědětVymazat
  5. pribehynaivniblondyny29. srpna 2019 v 5:16

    Ztráta blízkého člověka je těžká. Táta mi chybí. Ale má víra je, že se zase uvidíme...

    OdpovědětVymazat
  6. Mně chybí máma. Jediný člověk, který mi absolutně rozuměl. Náhrobek mi říká: Čím bolestnější bylo rozloučení, tím radostnější bude naše shledání. Už se těším, až přijde čas. Akorát nevím, jak se poznáme.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

SILVESTROVSKÁ PROCHÁZKA ROKU 2023

K poslední dlouhé noci jsme vykonali krátkou 1,5 hodinovou túru přes Kraví horu a Wilsonův les.   Vyhlídka na Brno z bývalé sjezdovky v Žabovřeskách. Počasí bylo teplé, kolem 5 o C. Slunce se ale schovalo. Oblíbené graffiti   Studánka ve Wilsonově lese   Všem a nejen těm, co zavítáte na můj blog, přeji krásný Nový rok 2024 a všechno dobré. Velice si vážím vaší věrnosti a doufám, že se zde budeme setkávat i nadále. V srdci chovám naději, že naše zemička bude vzkvétat. Vždyť je zde tolik dobrých a schopných lidiček.  Převzato z Pinterestu V Novém roce 2024 vítá Mirijam  

VÝSTAVA ALFONS MUCHA

Nedávno jsem navštívila výstavu v mém rodném městě v Ivančicích, kde se narodil 24. července 1860 i malíř světového jména Alfons Mucha. Žil v období secese, a to ovlivnilo i jeho tvorbu. Jeho práce zobrazují především ženskou krásu. Jeho otec Ondřej byl vyučený krejčí, pocházel z vinařské rodiny a v pozdějším věku působil jako soudní úředník v zadním traktu budovy v Ivančicích. V bývalé budově soudu se nyní konají výstavy významných osobností města Ivančic. Nejznámější jsou Alfons Mucha a český herec Vladimír Menšík. Ondřej poslal syna Alfonse na Slovanské gymnázium do Brna. Pražská akademie mu byla zprvu odmítnuta z důvodu nedokončené střední školy. Školu nedokončil ne v důsledku svého zdravotního stavu, jak prohlašoval, ale pro velký počet neomluvených hodin. Dobré známky měl Mucha z kreslení a ze zpěvu. Přesto Muchovy tvorby si všimnul profesor Lhota. Po školním neúspěchu působil Alfons Mucha jako písař u soudu v Ivančicích. Jedna z jeho prvotin bylo zhotovení divadelní dekorace pro

PŘEKVAPENÍ K NAROZENINÁM

Dcera se narodila krátce před novým rokem, ale za to vlastně může švagrová. Přišla k nám na návštěvu a říkala, že pokud už mám porodní indicie čtrnáct dní, neměla bych váhat a zajít za svou gynekoložkou, neboť se miminko pravděpodobně chystá na boží svět. Sice takhle už se chystalo dva týdny, nicméně dala jsem se přesvědčit a nechala nedovařený oběd nudle na sladko s tvarohem a vypravili jsme se s manželem za mojí doktorkou. Lékařka provedla testy a hned mne odeslala do porodnice. Chtěla jsem rodit v rodném městě, tak nás čekala ještě 30 minutová jízda. Naložili jsme syna a vydali se na cestu. Bylo nasněženo, námraza a první větší kopec nebyl schopen manžel vyjet. „Uklidni se, neblázni, žádné bolesti nemám, nespěchej,“ konejšila jsem ho. Dorazili jsme do města, ale moje máma, která měla pohlídat syna po tu dobu, než mne manžel doprovodí do porodnice, nebyla doma. „Je u kadeřnice,“ sdělila nám sousedka. Našli jsme ji pod sušákem. „Nemohu hlídat, musím si nechat upravit vlasy.“ „Neblbn