Přeskočit na hlavní obsah

VĚDOMÍ A VÍRA

Pamatuj si jednu věc: neměl bys opustit tuto Zemi, dokud ji neučiníš trochu krásnější, trochu milovanější, trochu láskyplnější.

Pro mne je toto jediná moc, jediná síla - že můžeme transformovat život, že můžeme transformovat vědomí.
Přijímej to mírumilovně, radostně, kdekoli jsi, kdokoli jsi, jakkoli používáš svou energii k nějakému tvoření.

Vědomí není tvé tělo ani tvá mysl ani tvé srdce. Takže když osoba umírá, umírá pro tebe, ne pro sebe. Pro ni platí, že pouze mění dům, asi se stěhuje do lepšího.

Ale protože starý dům zůstal a ty ji tam stále hledáš a nenacházíš, myslíš si: "Ten ubožák zemřel." Ale všechno, co bys měl říci, je: "Ten ubožák utekl! Ale kam, to nevíme."

Osoba ale neumírá pro mne. Já si smrt žádné osoby nepřeji. Umírá pro sebe. Ne proto, že by ji to činilo veliké potěšení, ale proto že její svíce dohořela, nebylo léku, kterým by se mohla uzdravit, byla tragicky zastavena na své životní pouti.

Umře-li vám blízká osoba, truchlíte nejen nad tou osobou, kterou v podstatě již nic netrápí, nebolí, ale především sami nad sebou. Je to jako by odešlo kus vás. Nedovedete si představit život bez opory té osoby, bez jejího potěšení, názorů, pohlazení, přítomnosti. Svým způsobem je to zrada a cítíte se naštvaní. Na toho, kdo si dovolil umřít, když prožíváte a čeká vás ještě více utrpení, na Boha. Na sebe se obracíte s výčitkami, že kdybych udělala to nebo tamhle to, bylo by všechno jinak. Na lékaře. Bůh mlčí, není s vámi, neznám nikoho, komu by dal v daném okamžiku odpověď, když nevíte, co budete bez milované osoby dělat.

Všechny věci v domě vám osobu připomínají. Není to útěk jednotlivce od vás, nehledá jiný dům a tebe nechává opuštěnou. Stává se. Kdykoliv se to může přihodit. A smrt nemůže ovlivnit ani Bůh, ani ty, ani nikdo jiný. Osoba odešla neznámo kam, nevíme, co je po smrti, je na jiné pouti v jiné formě.

Nehledáme nějaký ráj v oblacích. Jestli tam je, najdeme ho, ale nejdříve musíme udělat ráj zde na zemi; to bude naše příprava. Když budeme umět žít v ráji na zemi, ať je potom ráj kdekoli, je náš.

Pamatuj si jednu věc: pokud pravda není tvou zkušeností, pak ať věříš o pravdě cokoli, je to jen víra.

A všechny víry jsou lži a všichni, kdo věří, jsou slepí.

Víra je velmi laciná. Každý věří - někdo je hind, někdo mohamedán, někdo křesťan. Víra přichází ve všech velikostech, tvarech, ve všech barvách - můžeš si vybrat. A nemusíš za ni nic platit. Vlastně ji dostáváš s mateřským mlékem, zdarma.

Pokud pravda není mou zkušeností, je to jen vypůjčená pravda. A chci-li jí věřit, tak ji proklamuji, říkám a řídím se jí. Ne všechno, co říkají druzí, je ale lež. K tomu bych měla používat svůj vlastní rozum. A něčemu bych třeba ráda věřila, ale ono je to úplně jinak.

Na závěr této úvahy malý vtípek:
Víte, jaký je rozdíl mezi vírou a přesvědčením?
Do dvaceti jsem si myslel, že ho mám na čurání a dnes jsem se o tom přesvědčil.

Zdroj:
Osho: Perly v kapse u vesty
Úprava a vlastní úvahy: Mirijam

Komentáře

  1. Já jednou četl, že opravdový atheista je přesvědčen, že ani bůh nevěří v sám v sebe...

    OdpovědětVymazat
  2. [1]: Tak to vidíš. Bůh byl v mládí týraný a teď má nedostatek sebevědomí ...

    OdpovědětVymazat
  3. Vėřit v Boha, být dobrým křesťem, stačí znát desatero přikázåní, smrtelné hříchy, cnosti a necnosti. Není to o tom, jak chodit do kostela, ale o svých morálních hodnotách, o tom, jak žít podle Krista a jeho učedníků, ne podle totalitní organizace jménem církev.

    OdpovědětVymazat
  4. [3]: Promluvila jsi mi z duše. Pěkně vystiženo.

    OdpovědětVymazat
  5. pribehynaivniblondyny29. srpna 2019 v 5:16

    Ztráta blízkého člověka je těžká. Táta mi chybí. Ale má víra je, že se zase uvidíme...

    OdpovědětVymazat
  6. Mně chybí máma. Jediný člověk, který mi absolutně rozuměl. Náhrobek mi říká: Čím bolestnější bylo rozloučení, tím radostnější bude naše shledání. Už se těším, až přijde čas. Akorát nevím, jak se poznáme.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

UŽ TÉMĚŘ VÁNOCE A NOVÝ ROK 2025

Jak tak jdem tím zdejším světem, uniká nám, v čem se pletem …. spletla jsem se, že do zimy budu mít ponožky; ale ne s pomocí boží, ale s pomocí kamarádky jsem dokončila můj první pletací výtvor po 38 letech, kdy jsem definitivně odložila jehlice, těsně před vánocemi. Obr. 1: Jedna ponožka První ponožka je krpatá, jako vlnobití. Hlavně to přidávání, abych zachovala rovinu, mi činí problém. Pletařky ví. Prý mezi dva kopečky. Nevím, co mám pokládat za kopeček, tak splétám křivě. Přítelkyně mne nabádala, abych ji vypárala, ale já jsem si ji chtěla nechat jako odstrašující příklad na vzorek. Ale neodradilo mne to a pokračovala dál. Obr. 2 + 3: Dvě ponožky a tři ponožky Na obrázcích horní ponožka je ta nepovedená. Zbývající použitelné dvě se mi podařilo před vánocemi dokončit za značného přispění kamarádky, která občas se mnou ztrácela trpělivost. Občas jsme odložily jehlice, daly si panáka, ohlásila jsem, že dnes už plést nebudu. Do příště mi to opravila. Jinak bych ...

COPAK SE TO UDÁLO?

Copak se to událo bylo toho nemálo vypravil se na svět klouček kolem sebe velký hlouček.   Komu se to podobá mámě, tátovi či na oba dědovi či bábě odpoví vám hravě.   Jsem jaký jsem sobě podoben přináším vám radost, smích podoben komu? To je ve větvích.     Obr. 1: V porodnici    Obr. 2: Po třech dnech doma   Obr. 3   Obr. 4: Výbavička pro „velkého kluka“    Obr. 5: A po měsíci už si hraje     Obr. 6: Velikonoční Dostala se mi do rukou veselá velikonoční říkanka: Hody, hody, doprovody, kuřátko šlo do hospody, dalo si tam frťana, tancovalo do rána.   Obr. 7: Kuřátko   Mějte se hezky.  

John G. II.

A tak, kladením prken po celé délce, udělali průchod, kůň se pohyboval s krajní opatrností, třásl se s plným vědomím nezvyklého nebezpečí, ale vydržel. Oporou mu byla přítomnost jeho pána a přátel na obou stranách. Když se pohybovali, vichřice na ně udeřila s veškerou svou zuřivostí. Teď už bylo chladněji a déšť se změnil na dešťové srážky a zabodával se do jejich kůže malými ostrými jehličkami. Skelet mostu je držel vysoko zavěšené v samém srdci bouře. Znovu a znovu mocné poryvy, které se náhle objevily, jim přímo nabízely, aby jejich nohy ztratily rovnováhu. Přesto pomalu postupovali a neztratili své držení těla. Pak přešel další kůň. Převáděli vždy jen jednoho koně. Neodvážili se jich převést více najednou. Nakažlivá obava jednoho, reagujícího na druhého, by mohla způsobit paniku. Kůň, který by se bál postupovat vpřed nebo byl plachý, by si dozajista v nejlepším případě zlomil nohu na tomto pražcovém přechodu. Takže jeden po druhém pokračovali v přechodu přes vodní překážku a když s...