Znám krajinu tichou na stráni,
tam dýše vůkol krása ticha.
Ticho a zpěv ptáků smutek zahání,
radostí a štěstím člověk sotva dýchá.
Ruce za hlavu, oblaka plují,
vleže v čerstvé, zelené trávě.
Ten klid tisíce generací pamatují,
kde já si klid ticha užívám právě.
K svatému Jakubu pramálo lidí chodí
a já vší civilizace prosta,
užívám si samoty
a počítám do sta.
Zda zaslechnu aspoň bzukot včel,
které opylují sedmikrásky,
jen tichý vánek zavěje
a nejsou slyšet žádné hlásky.
Přitahují mě tiché hřbitovy.
K té nesmírné kráse,
kde mrtví už nemluví,
se budu vracet zas a zase.
Umrlci vylézají ze hrobů,
zvony Jakuba odbíjí,
zbaveni života okovů,
krása ticha nepomíjí.
Až v kráse ticha budeš snít,
v trávě pod Jakubem na stráni,
zkus mysl svoji uklidnit
a šťastna budeš tisíc a více dní.
Poutní kaple svatého Jakuba s křížovou cestou, Ivančice
Ze začátku mi ty verše připomínaly J. V. Sládka nebo K. H. Máchu... Závan historie...
OdpovědětVymazatJe to jakási básnická staroslověnština. Psávali tak Sládek, Xaverský, Mácha, Sova a můj kamarád, který již nežije a říkal si František Xaver Barták. Jeho básním porozumět a zformovat do grafické podoby byla vyšší dívčí.
OdpovědětVymazatKrása... Rozněžnělá... 👍🏻
OdpovědětVymazatNěkdy čtu verše a nebaví mě. Někdy se u nich zasměji. Někdy mě i potěší. Ale tohle jsem skutečně cítila. Dobrá práce :)
OdpovědětVymazat[3]: Děkuji.
OdpovědětVymazat[4]: Verše měly spojovat krásu ticha, přírody, citu. Pokud jsi to tak cítila, jsem ráda. Děkuji za comment.
OdpovědětVymazatPlovoucí oblaka... to jsem viděl kdysi na koupališti. Pak už jen zhuntovaný kavalír!
OdpovědětVymazat[7]: Ten kavalír musel být v nějaké obrácené poloze, když koukal na oblaka do vody.
OdpovědětVymazat