Přeskočit na hlavní obsah

NEBE A PEKLO

Nějaký filozof řekl: "Kdyby nebe nebylo a pekla, vytvořil by si je člověk sám."

Lidstvo po celé věky hledá nebe. Lidé nemění sebe, upínají své naděje k nebi, ale svou činností mohou stvořit pouze peklo. Oni jsou tím peklem. Není možné najít kdesi nebe. Dokud ho nemáte sami v sobě, tak ho prostě nemůžete najít.

K tomu existuje jeden krásný příběh:

Kdysi jsem znala muže, který vyhrál luxusní zájezdy do nebe i do pekla. Ptali se ho, kam by se chtěl podívat dříve. "Nejprve bych chtěl navštívit peklo," odpověděl. A stalo se. Po příjezdu do pekla se jeho očím naskytla báječná podívaná. Ocitl se v obrovské místnosti, kde se stoly prohýbaly těmi nejvybranějšími jídly, jaká si jen člověk dokáže představit. U stolů seděli lidé, vidličkami si nabírají pokrmy, které kouzelně voněly a naplňovaly prostor lákavou vůní, ale nikdo z nich nejedl.

Muž byl tím zaskočen, ale když se podíval pozorněji, všiml si, že všichni ti lidé trpí podivnou paralýzou lokte. Ať se snažili sebevíc, nedařilo se jim zvednout sousto až k ústům.

"Tak tohle je peklo," pomyslel si muž. "Žít v takovém štědrém prostředí, kde lze ukojit všechna přání a touhy, ale přitom trpět hlady a nebýt schopen se nasytit. To je peklo."

Muž se otočil a požádal, aby ho zavezli do nebe. V nebi spatřil stejnou rozlehlou síň, v níž byly také stoly plné vybraných jídel. Při troše pozornosti zjistil, že lidé tady trpí stejnou nemocí. "Tohle že je nebe?" téměř vykřikl nahlas. Ale při bedlivějším prozkoumání si všiml, že jeden rozdíl mezi nebem a peklem je, kterým se všechno zcela podstatně mění. Uviděl totiž, že v nebi se lidé krmí navzájem.


Osho: Diamantová sútra
Úprava: Mirijam

Komentáře

  1. pribehynaivniblondyny23. května 2019 v 3:10

    Krásné. Byla bych ráda kdyby měli k sobě lidi blíž i na Zemi. Stále se je co učit no...

    OdpovědětVymazat
  2. Všude ti říkají týmová práce. Ale (že by většinou?) jsou lidi na sebe jak psi. Pořád jen já, já, já, jenom já ...
    Když najdeš pár jedinců - je to zázrak!

    OdpovědětVymazat
  3. Já to řešit nemusím, půjdu rovnou do pekla! :)

    OdpovědětVymazat
  4. [3]: Tolik jídla a pití. A ani ťuk. To musí být peklo!!! A to neříkají, jak je to s ženskýma...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dovolená v Itálii

Po několika letech jsme se zase ocitli v Itálii. Itálie je naše srdeční záležitost. Tentokrát to nebylo San Benedetto, italské městečko na pobřeží Jaderského moře, s příjemným personálem, písečnými plážemi s lehátky a slunečníkem v ceně, s vyjížďkou na kole do blízkého hnízdiště ptactva, ale Cesenatico, přímořské letovisko s 20 000 obyvateli u Jaderského moře, ležící na území regionu Emilia-Romagna. Cestovali jsme s Českým kormidlem. Řidiči snad drželi bobříka mlčení. Během cesty nám pouze oznamovali půlhodinové přestávky. Cesta trvala dvanáct hodin, ale kupodivu jsem si tak nepřišla rozlámaná jako jindy. Nejspíš to dělal větší prostor na natažení nohou. Po dvanácti hodinách jsme skončili na recepci. K našemu překvapení paní recepční nemluvila ani anglicky, ani německy, tak jsem tahala z paty lámanou italštinu. Měli nás ubytovat až ve 4 hodiny odpoledne. Do té doby jsme okukovali bar, dali si kávu, prošli se po blízkém okolí, zapsa...

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...