Přeskočit na hlavní obsah

KŘENÍCÍ SE OPICE

Malý Oldík potácí se,
v pravé ruce piva máz.
V levé ruce opici,
na něho se křenící.

A promluví k opici,
protože má v čepici.
Proč se směješ opičáku?
Nemám chutě, ani máku,
s tebou vésti řeč,
to je teda kec.

Nemluv blábol,
vždyť jsi namol.
Ty jsi teda velký píp ...
S úsměvem jde všechno líp!!!


Štítky:

Komentáře

  1. Miroslav Skopal26. března 2019 v 5:05

    Tvé verše i obrázek nemají chybu, takhle nějak si představuji vnitřní dítě... :)

    OdpovědětVymazat
  2. Mirijam26. března 2019 v 5:14

    Jupí!!! Díky za komentář.

    OdpovědětVymazat
  3. helmii26. března 2019 v 7:08

    Vtipné!

    OdpovědětVymazat
  4. Ježurka26. března 2019 v 7:42

    Je to moc hezké, UMÍŠ!

    OdpovědětVymazat
  5. Mirijam26. března 2019 v 15:06

    [3]: Děkuji. Jsem ráda, že básnička pobavila a vykouzlila úsměv na rtech. To byl záměr.

    OdpovědětVymazat
  6. Mirijam26. března 2019 v 15:07

    [4]: Děkuji. Doufám, že jste se s manželem aspoň trochu zasmáli. Všechno ok? Viděla jsem, že cesta do Prahy za vnoučátkama a kočičkama se vydařila.

    OdpovědětVymazat
  7. Meduňka31. března 2019 v 13:15

    Konečně úterní dílko, které mi ten úsměv dokázalo přivolat
    Díky za originální zpracování tématu týdne, zařazuji do výběru na tema-tydne.blog.cz

    OdpovědětVymazat
  8. Mirijam31. března 2019 v 13:39

    Děkuji. Snad se touto kratičkou básní podaří vyloudit úsměv na několika tvářích.

    OdpovědětVymazat
  9. Marionete2. dubna 2019 v 5:04

    Hezky napsané :)

    OdpovědětVymazat
  10. Mirijam2. dubna 2019 v 9:53

    Děkuji za komentář.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dovolená v Itálii

Po několika letech jsme se zase ocitli v Itálii. Itálie je naše srdeční záležitost. Tentokrát to nebylo San Benedetto, italské městečko na pobřeží Jaderského moře, s příjemným personálem, písečnými plážemi s lehátky a slunečníkem v ceně, s vyjížďkou na kole do blízkého hnízdiště ptactva, ale Cesenatico, přímořské letovisko s 20 000 obyvateli u Jaderského moře, ležící na území regionu Emilia-Romagna. Cestovali jsme s Českým kormidlem. Řidiči snad drželi bobříka mlčení. Během cesty nám pouze oznamovali půlhodinové přestávky. Cesta trvala dvanáct hodin, ale kupodivu jsem si tak nepřišla rozlámaná jako jindy. Nejspíš to dělal větší prostor na natažení nohou. Po dvanácti hodinách jsme skončili na recepci. K našemu překvapení paní recepční nemluvila ani anglicky, ani německy, tak jsem tahala z paty lámanou italštinu. Měli nás ubytovat až ve 4 hodiny odpoledne. Do té doby jsme okukovali bar, dali si kávu, prošli se po blízkém okolí, zapsa...
11 komentářů
Další informace

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...
23 komentářů
Další informace

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...
15 komentářů
Další informace