Hrdlička

Byli manželé. Manžel našel na ulici zbědovalé ptáče, hrdličku. Nebyla úplně jako holubi, tak ji vyhodili z hnízda. Ležela, ještě neuměla létat, srdéčko ji poplašeně tlouklo. Manžel přišel domů. V náručí malé stvoření: „Já ji naučím létat!“ jásal ve dveřích. „Jak to uděláš? Ty jsi se zbláznil. To nemyslíš vážně,“ odvětila manželka, v očích otázku. „Zůstane tu pták s námi, nebo ho manžel uloží někde do křoví, aby nepřišel k úrazu?“ „Napřed ji musíme nakrmit, aby se postavila na nožičky.“ Krmení vzal doslovně, když nechtěla z lahve, použil metodu z úst do úst. „Tebe už nikdy nebudu líbat! Víš kolik má bacilů a co za nemoci všechno přenáší?“ osopila se na něho manželka.

 „Vždyť je to ještě miminko. Podívej, jaké má nádherné peří!“ rozplýval se manžel. Hrdlička po několika dnech dospěla do stavu, že byla schopna učit se létání. „Tady po bytě tedy ne. Jestli jí to chceš názorně předvést, otevři okno ve druhém poschodí, roztáhni křídla, tedy ruce a leť!“ S hrdličkou na prstě manžel poskakoval po bytě.

Situace byla neúnosná. Když už hrdlička, kterou pojmenovali Pepík, byla schopna aspoň trochu vzlétnout, rozhodli se, že ji dají k panu hajnému do hájovny. Tam bude o ni postaráno. Odvezli ji autem a pozorovali, jak vzlétla na strom.

Doma manžel propukl v pláč. „Pepík je ještě tak neohrabaný, co když spadne a jeleni, kozy a ovce ho ušlapou?“ Manželce se manžela zželelo. Nasedli znovu do auta, přijeli do hájovny a viděli, jak Pepík odpočívá na stromě. Manžel začal volat: „Pepíku, pojď dolů, pojď, půjdeme domů!“ Pepík slétl a znovu ho odvezli do svého bytu.

Manželka ale odmítla s ním sdílet společné místnosti. Měli na praní menší košík. Postavili ho na okenní parapet a v něm Pepík přebýval. Vždy se vracel. Jednoho dne přišla silná bouře. Když manželé kontrolovali košík, zjistili, že hrdlička v něm není. „Po bouři nenašla cestu domů, ale určitě se jí daří dobře,“ utěšovala manželka svého manžela.

O dva dny později při cestě do práce viděla o dvě ulice dále ležet rozsápané tělíčko hrdličky. Nejspíš Pepík, pomyslela si. Kočka si na něm pochutnala. Nebyl zvyklý na taková nebezpečí. Ani neměla to srdce, aby to sdělila manželovi.

Láska ke zvířatům se v téhle rodině nejspíš dědí. Jejich vnuk Marek našel hrdličku, kterou její rodiče vypudili z hnízda. Bez pomoci by nepřežila. Byla slabá, potřebovala především potravu a ještě se neuměla o sebe postarat. Tak jednoho dne stanul před dveřmi svých rodičů a v náručí svíral hrdličku.

Svá zvířata má u sebe v domku po dědovi. Jezdí za nimi, někdo je musí krmit. Sousedka se nabídla, ale nemá ten správný cit pro zvířata, protože když dorostou, tak skončí na pekáči. To dobromyslné srdce Markovo nemůže přijmout.

Práci si našel o 30 km dále. Tak proto občas zůstává u rodičů, aby neprojezdil výplatu. Musí splatit své dluhy. „Bylo mne jí líto, tak jsme tady,“ oznámil rodičům s odzbrojujícím úsměvem. Ale co rodiče v bytě s hrdličkou? Je v pokoji s Markem. Z papírové krabice má udělaný domeček. I pítko má. Další hladový krk navíc. Ještě že se spokojí se zrním. Ne Marek, hrdlička.