Přeskočit na hlavní obsah

Hrdlička

Byli manželé. Manžel našel na ulici zbědovalé ptáče, hrdličku. Nebyla úplně jako holubi, tak ji vyhodili z hnízda. Ležela, ještě neuměla létat, srdéčko ji poplašeně tlouklo. Manžel přišel domů. V náručí malé stvoření: „Já ji naučím létat!“ jásal ve dveřích. „Jak to uděláš? Ty jsi se zbláznil. To nemyslíš vážně,“ odvětila manželka, v očích otázku. „Zůstane tu pták s námi, nebo ho manžel uloží někde do křoví, aby nepřišel k úrazu?“ „Napřed ji musíme nakrmit, aby se postavila na nožičky.“ Krmení vzal doslovně, když nechtěla z lahve, použil metodu z úst do úst. „Tebe už nikdy nebudu líbat! Víš kolik má bacilů a co za nemoci všechno přenáší?“ osopila se na něho manželka.

 „Vždyť je to ještě miminko. Podívej, jaké má nádherné peří!“ rozplýval se manžel. Hrdlička po několika dnech dospěla do stavu, že byla schopna učit se létání. „Tady po bytě tedy ne. Jestli jí to chceš názorně předvést, otevři okno ve druhém poschodí, roztáhni křídla, tedy ruce a leť!“ S hrdličkou na prstě manžel poskakoval po bytě.

Situace byla neúnosná. Když už hrdlička, kterou pojmenovali Pepík, byla schopna aspoň trochu vzlétnout, rozhodli se, že ji dají k panu hajnému do hájovny. Tam bude o ni postaráno. Odvezli ji autem a pozorovali, jak vzlétla na strom.

Doma manžel propukl v pláč. „Pepík je ještě tak neohrabaný, co když spadne a jeleni, kozy a ovce ho ušlapou?“ Manželce se manžela zželelo. Nasedli znovu do auta, přijeli do hájovny a viděli, jak Pepík odpočívá na stromě. Manžel začal volat: „Pepíku, pojď dolů, pojď, půjdeme domů!“ Pepík slétl a znovu ho odvezli do svého bytu.

Manželka ale odmítla s ním sdílet společné místnosti. Měli na praní menší košík. Postavili ho na okenní parapet a v něm Pepík přebýval. Vždy se vracel. Jednoho dne přišla silná bouře. Když manželé kontrolovali košík, zjistili, že hrdlička v něm není. „Po bouři nenašla cestu domů, ale určitě se jí daří dobře,“ utěšovala manželka svého manžela.

O dva dny později při cestě do práce viděla o dvě ulice dále ležet rozsápané tělíčko hrdličky. Nejspíš Pepík, pomyslela si. Kočka si na něm pochutnala. Nebyl zvyklý na taková nebezpečí. Ani neměla to srdce, aby to sdělila manželovi.

Láska ke zvířatům se v téhle rodině nejspíš dědí. Jejich vnuk Marek našel hrdličku, kterou její rodiče vypudili z hnízda. Bez pomoci by nepřežila. Byla slabá, potřebovala především potravu a ještě se neuměla o sebe postarat. Tak jednoho dne stanul před dveřmi svých rodičů a v náručí svíral hrdličku.

Svá zvířata má u sebe v domku po dědovi. Jezdí za nimi, někdo je musí krmit. Sousedka se nabídla, ale nemá ten správný cit pro zvířata, protože když dorostou, tak skončí na pekáči. To dobromyslné srdce Markovo nemůže přijmout.

Práci si našel o 30 km dále. Tak proto občas zůstává u rodičů, aby neprojezdil výplatu. Musí splatit své dluhy. „Bylo mne jí líto, tak jsme tady,“ oznámil rodičům s odzbrojujícím úsměvem. Ale co rodiče v bytě s hrdličkou? Je v pokoji s Markem. Z papírové krabice má udělaný domeček. I pítko má. Další hladový krk navíc. Ještě že se spokojí se zrním. Ne Marek, hrdlička.



 

Komentáře

  1. Odpovědi
    1. Tu lásku ke zvířatům máme v rodině. Alespoň z jedné strany. 🙂

      Vymazat
  2. Milý, lidský příběh. Takové mám rád. Obzvlášť v dnešní, rozbouřené době.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na dnešní dobu se hodí to: čím více poznávám lidi, tím raději mám rád zvířata. 🙂

      Vymazat
  3. Odpovědi
    1. Opravdu skutečné. Manžel měl být myslivec. Miloval les a měl tolik lásky ke zvířatům.

      Vymazat
  4. Já mám k hrdličkám trochu jiný vztah a co se týká našich psů…😂
    Můj příběh by se Markovi nelíbil…

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já všeobecně jsem ke zvířatům ostražitá. Kdybych měla domek, tak by zvítězil jedině pes. A to kdoví jestli. 😉

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...

Dovolená v Itálii

Po několika letech jsme se zase ocitli v Itálii. Itálie je naše srdeční záležitost. Tentokrát to nebylo San Benedetto, italské městečko na pobřeží Jaderského moře, s příjemným personálem, písečnými plážemi s lehátky a slunečníkem v ceně, s vyjížďkou na kole do blízkého hnízdiště ptactva, ale Cesenatico, přímořské letovisko s 20 000 obyvateli u Jaderského moře, ležící na území regionu Emilia-Romagna. Cestovali jsme s Českým kormidlem. Řidiči snad drželi bobříka mlčení. Během cesty nám pouze oznamovali půlhodinové přestávky. Cesta trvala dvanáct hodin, ale kupodivu jsem si tak nepřišla rozlámaná jako jindy. Nejspíš to dělal větší prostor na natažení nohou. Po dvanácti hodinách jsme skončili na recepci. K našemu překvapení paní recepční nemluvila ani anglicky, ani německy, tak jsem tahala z paty lámanou italštinu. Měli nás ubytovat až ve 4 hodiny odpoledne. Do té doby jsme okukovali bar, dali si kávu, prošli se po blízkém okolí, zapsa...

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...