PŘEKVAPENÍ K NAROZENINÁM

Dcera se narodila krátce před novým rokem, ale za to vlastně může švagrová. Přišla k nám na návštěvu a říkala, že pokud už mám porodní indicie čtrnáct dní, neměla bych váhat a zajít za svou gynekoložkou, neboť se miminko pravděpodobně chystá na boží svět. Sice takhle už se chystalo dva týdny, nicméně dala jsem se přesvědčit a nechala nedovařený oběd nudle na sladko s tvarohem a vypravili jsme se s manželem za mojí doktorkou. Lékařka provedla testy a hned mne odeslala do porodnice. Chtěla jsem rodit v rodném městě, tak nás čekala ještě 30 minutová jízda. Naložili jsme syna a vydali se na cestu. Bylo nasněženo, námraza a první větší kopec nebyl schopen manžel vyjet. „Uklidni se, neblázni, žádné bolesti nemám, nespěchej,“ konejšila jsem ho. Dorazili jsme do města, ale moje máma, která měla pohlídat syna po tu dobu, než mne manžel doprovodí do porodnice, nebyla doma. „Je u kadeřnice,“ sdělila nám sousedka. Našli jsme ji pod sušákem. „Nemohu hlídat, musím si nechat upravit vlasy.“ „Neblbni,“ říkaly ostatní čekatelky na vylepšení svého vzhledu, „my ho pohlídáme.“ Dorazili jsme do porodnice, kde mi manžel předpověděl zase syna, obrátil se na schodech a zmizel. Dcera přišla na svět o několik hodin později.

Tahle dcera, která vlastně měla být o rok mladší, plánovaně se měla narodit 3. ledna, dostala k dneska už loňským narozeninám od svého manžela překvapení.

Překvapení prý nemá ráda, ale bylo cítit, že moment vzrušení tam je. Rozdělávala velkou krabici, začalo být vidět pár železných drátů. „Tam bude nějaké zvíře,“ neodpustila si poznámku její tchyně. Dcera stačila ještě pronést „to snad ne“. Její bratr v nestřeženém okamžiku zapnul mobil se zvířecími zvuky. Dcera hrůzou vytřeštila oči; já jsem myslela, že zvuky pochází z televize, než jsem si všimla syna, který se nepokrytě bavil. Zvíře tam být logicky nemohlo, protože by se udusilo v tak pečlivě zabalené krabici.

Z dárku se vyklubala klec s vodotryskem na želvičku. „Já žádnou želvičku nechci, smrdí, žere maso, o terárko se musí někdo starat a kouše,“ protestovala dcera. „Vždyť před dvěma lety sis prohlížela stránky se želvičkami a já splním každé tvé přání a dokonce si to pamatuji,“ nadšeně prohlašoval manžel. „Ale také jsme to hned před dvěma lety zavrhli, že to není vhodné pro naši domácnost,“ zaúpěla dcera. „Půjdeš to vrátit.“ „To ne, pro to určitě najdeme nějaké jiné využití, můžeš tam dát rybičky nebo rostlinky,“ nechtěl se vzdát manžel. „Želvička bude malinká, aby se vešla do terárka, není větší než prsteníček, může se cachtat ve vodopádu a pak se jít schovat do jeskyně.“ Celá stěna s vodopádem a jeskyní je součástí drátěného terárka.

„Ať si dělá manžel, co chce. Pro mne za mne, ať si terárium nechá. Já si koupím sama dárek, který se mně bude líbit.“

Vezmeme-li v úvahu, že se želvička může dožít až 50 let, děti dříve či později odejdou z domu a založí vlastní rodinu, s největší pravděpodobností by želva přežila oba rodiče a stala se samovládcem domácnosti. Vládce velikosti maximálně 10 cm.

Pak mějte rádi překvapení.

Obrázek z googlu Chovzvirat.