Přeskočit na hlavní obsah

STARÝ OSVALDO

Dnes ráno dorazil do hotelu elegantní kočár tažený dvěma koňmi. Bohatý pán, který žije ve městě T ***, sesedl a měl s sebou svoji snachu, krásnou ženu a dvě půvabné děti, hezké jako panenky. Šli strávit několik dní do jedné ze svých vesnic v těchto horách. Tchán mě pozdravil, představil mi paní, která mi pyšně a zároveň půvabně složila chladnou poklonu. Byla oblečená na cestování, přesto elegantní. Ty oči tak černé a ta povýšenost a vrtošivost mě donutila si uvědomit, že jsem ji již viděla. Ona, oblečená v nejkrásnějším sametu, zdobeným krajkou a třpytícími se drahými drahokamy, kterou jsem viděla jednou oslavovanou jako královnu večera, nyní přijde strávit několik dní do Carnie mezi tyto útesy? Přicházela do vlasti svého tchána.

Vzala jsem deštník a sama jsem šla do zdravých vod. Starý horal pásl na úpatí hory San Pietro dobytek. Zdálo se mi, že v jeho úctyhodné tváři vidím některé rysy, které mi nejsou neznámé. Kdyby vykonával cokoli jiného, ​​myslela bych si, že je to otec bohatého obchodníka, který mě před několika okamžiky pozdravil, taková tam byla podoba. Usmála jsem se a posadila se na kameny fontány, která byla v tu hodinu docela osamělá. Za pár minut přišel i stařík, posadil se vedle mě a vyprávěl o minulých dobách. Bylo to sedmdesát pět let, co dvanáctiletý chlapec podle něj poprvé vedl lékaře k tomuto zdroji. Když náhodou přišel do vesnice, povečeřel se dvěma svými přáteli pod širým nebem na malebném břehu řeky But: ucítil síru, zeptal se, odkud pochází, a objevil slavné prameny. Ale pak starý muž pokračoval, bylo jim lépe, když o nich nikdo nevěděl. Vůni, kterou šířily, bylo cítit i v Tolmezzu; krásný trávník je obklopil zelení, kolem nich byly zasazeny akácie, sám od té doby viděl tři sta cizinců prohledávat povodí. V těch šťastných dnech dodal s povzdechem, země byla úplně jiná! Zelenější hory, jasnější noci v Carnii, měsíc svítil více než slunce, které nám nyní dodává záři a obloha byla poseta zářivými hvězdami. Byl to chlapec a zpíval melodie stokrát krásnější, než jaké jsou dnes známy.

Chudák stařík! Jeho oko v pohnutí uronilo slzu. Roky zatemnily jeho pohled, jeho končetiny ztuhly, tlukot jeho srdce se uklidnil. Změnil se, i změněných časů mu bylo líto!  Zůstal tam chvíli se mnou, vypil z mého šálku léčivý doušek, který jsem pro něj sama načerpala, slíbil mi kávu, o které zpíval s láskou svého raného mládí. Vášnivě miloval svou zemi, kterou nikdy neopustil, takže jeho duše byla stále panenská a plná poezie jako nádherná příroda, která byla kolem nás. Dokud jeho mládí trvalo, pracoval v Seze, která stála před námi na protějším břehu potoka a kterou mě s takovou náklonností ukazoval. Nyní žil ze svých úspor v malé chatrči v Avosaco a pije mléko, které získává od pasoucího se dobytka. Vyprávěl mi o tradicích země, zvycích, svátcích. Otevřel mi mysl, jako bych byla jeho dcera. Zeptala jsem se na jeho jméno a zjistila jsem, že je bratr obchodníka a strýc té milé slečny, kterou jsem viděla před několika hodinami. Ti, kteří, když projíždějí po hlavní silnici vedoucí do Paluzzy, by mě našli dlouho sedět s tím otrhaným starcem, by si ani nepomysleli, že bych upřednostňovala jeho prostý rozhovor před jeho zdvořilými příbuznými. 

Krásná, panenská příroda. Klid a ticho venkova. Z ruchu velkoměsta každá druhá rodina utíká do oázy klidu. Ale v dnešní době si nemyslím, že by lidé chtěli slevit ze svého komfortu a uchýlit se k prostému životnímu stylu. Peníze jsou mocná čarodějka, na druhé straně kazí charakter. Lidé z venkova opouštějí svoji rodnou hroudu a jdou za prací do měst, kde je přece jenom více příležitostí.


 

Zdroj:

Caterina Percoto: Il vecchio Osvaldo (z cyklu Příběhů) 

Překlad a doslov: Mirijam   

 

Komentáře

  1. Člověk vždycky chce to, co nemá.

    OdpovědětSmazat
  2. Odpovědi
    1. Jean Jacques Rousseau - návrat k přírodě. Výčitkou je ekologie.

      Smazat
  3. Se stářím přichází moudrost, ale jak říkal Horníček, věk někdy přichází sám :).

    OdpovědětSmazat
  4. Záleží na každém, co má pod kůží, studentská léta jsem strávila v Praze (a užila jsem si je) i poté se vracím do Prahy ráda, ale za svou samotu u lesa bych ji měnila jen s těžkým srdcem.

    OdpovědětSmazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Der Untersberg

Untersberg nebo Wunderberg leží na jednu malou německou míli od města Salcburk na nepodloženém mechu, kde kdysi stálo hlavní město Helfenburg. Hora je uvnitř úplně vyhloubená a vybavená paláci, kostely, kláštery, zahradami a zlatými a stříbrnými prameny. Malí mužíci si tam schovávají poklady a často o půlnoci putují do Salcburku, aby tam konali bohoslužby. Kromě dalších knížecích a vážených pánů sedí ve Wunderbergu císař Karel se zlatou korunou na hlavě a žezlem v ruce. Byl zakouzlen na velkém Walserfeldu [1] , ale zachoval si zcela své vzezření, jaké měl na tomto světě. Jeho vousy zšedly a byly dlouhé a zcela zakrývaly zlatý pás na hrudi jeho oděvu. O svátcích a zvláštních dnech jsou vousy rozděleny na dvě části, jedna leží napravo, druhá nalevo a jsou omotány vzácnou perleťovou stuhou. Císař má ostrou a hlubokou tvář a projevuje se přátelsky a společensky ke všem podřízeným, kteří s ním chodí sem a tam po krásné louce. Proč se tam zdržuje a co tam dělá, nikdo neví a je to přikryto Bo

Až zemřu

  Až zemřu, Láska, pokud je to tento krutý odchod,   nemůže pod tíhou takové bolesti ukončit můj život?   Jakkoli si představuji, co říct tímto posledním pohledem, vidím pomalý a pozdní odchod, tak zanícené povzdechy, jak ve mně může zůstat duše a smysly?   Pokud nenávidím říkat ta poslední slova v takovém zapálení, neztratila jsem srdce a nemohla jsem zemřít, kdy někdy znovu vystoupím ze života?   Opustím ho, krutého mučedníka, nevydržím ta muka, vidím se zbavena života, tak daleko od něj a přece žiji, žije! Foto google: Veronica Gambara Báseň Až zemřu od italské básnířky, státnice a významné političky Veronicy Gambary (1485 – 1550) volně přeložila z italštiny do češtiny Mirijam          

ROZLOUČENÍ S BLOGEM

„Tak nám zabili Ferdinanda,“ řekla posluhovačka Švejkovi, který když před léty opustil vojenskou službu, byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba. „Tak nám odstřelili blog,“ ozval se znovu Švejk. „To máme pěkné léto,“ navázala Mirijam na vážný rozhovor. „Stojí to všechno za hovno,“ odvětil posté prý um, který si říkal Stuprum. „To nám to na blogu pěkně vyvedli,“ se slabou nadějí v hlase se ozvala Pade. „Na jakém? Kde? Na blogu.cz? Tam se perou už dlouho každý den s technickými problémy,“ doplnil kulaťoučký Pablo. „To ví celá Praha.“ „Zařízli ho jako kuře, pane hostinský. Odstřelili ho. Co tomu říkáte?“ pokračoval v rozhovoru Pablo a nalil si novou sklenku vína. „Já vím, proč mám raději kocůry,“ pomyslel si smutně. „Já se do takových věcí nepletu, s tím ať mi každý políbí pr…l,“ odpověděl ještě slušně Stuprum, zapaluje si dýmku. „Dneska se do toho míchat, to by mohlo každému člověkovi zlomit vaz. A nějaká blogerská politika, to pro nás nic není,