STARÝ OSVALDO

Dnes ráno dorazil do hotelu elegantní kočár tažený dvěma koňmi. Bohatý pán, který žije ve městě T ***, sesedl a měl s sebou svoji snachu, krásnou ženu a dvě půvabné děti, hezké jako panenky. Šli strávit několik dní do jedné ze svých vesnic v těchto horách. Tchán mě pozdravil, představil mi paní, která mi pyšně a zároveň půvabně složila chladnou poklonu. Byla oblečená na cestování, přesto elegantní. Ty oči tak černé a ta povýšenost a vrtošivost mě donutila si uvědomit, že jsem ji již viděla. Ona, oblečená v nejkrásnějším sametu, zdobeným krajkou a třpytícími se drahými drahokamy, kterou jsem viděla jednou oslavovanou jako královnu večera, nyní přijde strávit několik dní do Carnie mezi tyto útesy? Přicházela do vlasti svého tchána.

Vzala jsem deštník a sama jsem šla do zdravých vod. Starý horal pásl na úpatí hory San Pietro dobytek. Zdálo se mi, že v jeho úctyhodné tváři vidím některé rysy, které mi nejsou neznámé. Kdyby vykonával cokoli jiného, ​​myslela bych si, že je to otec bohatého obchodníka, který mě před několika okamžiky pozdravil, taková tam byla podoba. Usmála jsem se a posadila se na kameny fontány, která byla v tu hodinu docela osamělá. Za pár minut přišel i stařík, posadil se vedle mě a vyprávěl o minulých dobách. Bylo to sedmdesát pět let, co dvanáctiletý chlapec podle něj poprvé vedl lékaře k tomuto zdroji. Když náhodou přišel do vesnice, povečeřel se dvěma svými přáteli pod širým nebem na malebném břehu řeky But: ucítil síru, zeptal se, odkud pochází, a objevil slavné prameny. Ale pak starý muž pokračoval, bylo jim lépe, když o nich nikdo nevěděl. Vůni, kterou šířily, bylo cítit i v Tolmezzu; krásný trávník je obklopil zelení, kolem nich byly zasazeny akácie, sám od té doby viděl tři sta cizinců prohledávat povodí. V těch šťastných dnech dodal s povzdechem, země byla úplně jiná! Zelenější hory, jasnější noci v Carnii, měsíc svítil více než slunce, které nám nyní dodává záři a obloha byla poseta zářivými hvězdami. Byl to chlapec a zpíval melodie stokrát krásnější, než jaké jsou dnes známy.

Chudák stařík! Jeho oko v pohnutí uronilo slzu. Roky zatemnily jeho pohled, jeho končetiny ztuhly, tlukot jeho srdce se uklidnil. Změnil se, i změněných časů mu bylo líto!  Zůstal tam chvíli se mnou, vypil z mého šálku léčivý doušek, který jsem pro něj sama načerpala, slíbil mi kávu, o které zpíval s láskou svého raného mládí. Vášnivě miloval svou zemi, kterou nikdy neopustil, takže jeho duše byla stále panenská a plná poezie jako nádherná příroda, která byla kolem nás. Dokud jeho mládí trvalo, pracoval v Seze, která stála před námi na protějším břehu potoka a kterou mě s takovou náklonností ukazoval. Nyní žil ze svých úspor v malé chatrči v Avosaco a pije mléko, které získává od pasoucího se dobytka. Vyprávěl mi o tradicích země, zvycích, svátcích. Otevřel mi mysl, jako bych byla jeho dcera. Zeptala jsem se na jeho jméno a zjistila jsem, že je bratr obchodníka a strýc té milé slečny, kterou jsem viděla před několika hodinami. Ti, kteří, když projíždějí po hlavní silnici vedoucí do Paluzzy, by mě našli dlouho sedět s tím otrhaným starcem, by si ani nepomysleli, že bych upřednostňovala jeho prostý rozhovor před jeho zdvořilými příbuznými. 

Krásná, panenská příroda. Klid a ticho venkova. Z ruchu velkoměsta každá druhá rodina utíká do oázy klidu. Ale v dnešní době si nemyslím, že by lidé chtěli slevit ze svého komfortu a uchýlit se k prostému životnímu stylu. Peníze jsou mocná čarodějka, na druhé straně kazí charakter. Lidé z venkova opouštějí svoji rodnou hroudu a jdou za prací do měst, kde je přece jenom více příležitostí.

 

Zdroj:

Caterina Percoto: Il vecchio Osvaldo (z cyklu Příběhů) 

Překlad a doslov: Mirijam