HRAČKA OBRŮ

V Alsasku, na zámku Nideck, který se nachází na vysoké hoře u vodopádu, byli rytíři starými velkými obry. Jednou obří panna sestoupila do údolí, chtěla zjistit, jaké to tam dole je, a přišla téměř až k Haslachu na pole před lesem, které právě obdělávali farmáři. Zastavila se v úžasu a pohlédla na pluh, koně a lidi. Bylo to pro ni všechno něco nového. „Ach,“ řekla a přešla k tomu, „vezmu si to s sebou.“ Potom si poklekla na zem, rozložila zástěru, přejela rukou po poli, shromáždila vše a vložila do zástěry. Spokojeně běžela domů a vyskočila na skálu; kde je hora tak strmá, že člověk musí pracně stoupat, udělala krok a byla nahoře. 

Když vstoupila, rytíř seděl přímo u stolu. „Ach, mé dítě,“ řekl, „co to přinášíš, radost ti kouká z očí.“ Rychle otevřela zástěru a nechala ho nahlédnout dovnitř. „Co se to tam vrtí sem a tam?“ „No, otče, moc dobrá hračka! Nikdy v životě jsem neměla nic tak krásného.“ Potom jednoho po druhém vyndala a položila je na stůl: pluh, rolníci se svými koňmi; pobíhala kolem, dívala se na ně, smála se a radostně tleskala rukama, když se to malé stvoření pohybovalo tam a zpět. Ale otec řekl: „Dítě, to není hračka, udělala jsi něco bláznivého! Jdi hned a odnes to zpátky do údolí.“ Mladá dáma plakala, ale nepomohlo to. „Rolník pro mě není hračka,“ říká rytíř vážně, „není mi líto, že reptáš, jemně vše prohrabuješ a odneseš na stejné místo, kde jsi to vzala. Pokud farmář neobdělá svá pole, my obři nemáme z čeho žít na našem skalním hnízdě.“  

Trochu mi to připomíná jiné dvě pohádky. 

Jednu středověkou. „Vy, poddaní, dřete na cizích polích, ať církev a šlechta může luxusně žít!“

A druhou, novodobou: „Vy, tam dole, hejbněte kostrou a neremcejte. Ať velikáni na skalním Čapím hnízdě mohou žít jako v pohádce!“ 

Nevěřte na pohádky. Ne vždy dobro zvítězí nad zlem. Ne vždy velcí, obrovští manipulátoři to s vámi myslí dobře! 

Zdroj:

Brüder Grimm: Deutsche Sagen

Překlad: Mirijam