A srdce, když posledně zatluče,
poslední vydá ránu,
tu svrhne zeď stínovou
a povedeš mne, matko, k Pánu.
Již jednou jsi mi ruku dala,
já na kolenou odhodlaně,
následovala Tě na věčnost
a tiskla tvoje teplé dlaně.
Když jsem byla ještě na živu
a chvění tvých paží cítila jsem
a čas, co píseň dozpíval,
dopěl a já sama vinila se.
Můj Bože, zda mi odpustíš,
všechny mé pády,
i matka s rychlým povzdechem,
ošetřila všechny mé rány.
V očích má radost
z našeho setkání,
vidíme se zas,
bylo to dlouhé čekání.
poslední vydá ránu,
tu svrhne zeď stínovou
a povedeš mne, matko, k Pánu.
Již jednou jsi mi ruku dala,
já na kolenou odhodlaně,
následovala Tě na věčnost
a tiskla tvoje teplé dlaně.
Když jsem byla ještě na živu
a chvění tvých paží cítila jsem
a čas, co píseň dozpíval,
dopěl a já sama vinila se.
Můj Bože, zda mi odpustíš,
všechny mé pády,
i matka s rychlým povzdechem,
ošetřila všechny mé rány.
V očích má radost
z našeho setkání,
vidíme se zas,
bylo to dlouhé čekání.
S maminku je všechno snažší.
OdpovědětVymazatV podstatě je to jediná osoba, které jsem plně důvěřovala. A znala mě nejlépe.
VymazatCesty, loučení, matka, to je celý požehnaný voják!
OdpovědětVymazatUngaretti je voják každým coulem. Zkusím najít něco o válce. To by bylo, aby se nikde nezmínil, když tak silně zasáhla jeho život a city.
OdpovědětVymazatMoje drahá maminka,
OdpovědětVymazatdnes už je jen vzpomínka.
Kéž na cestě neznámé,
zas se spolu setkáme...
Děkuji za pěkný komentář.
Vymazat