ÚNIK

17. května 2020

Co je to vlastně únik? Je to totéž co útěk? Únik. Uniká mi pára nad hrncem, uniká plyn, něco mi uniká v souvislostech, uniká mi paměť, unikla jsem jisté smrti, unikla mi moč, unikla jsem trapasu, unikla jsem nastražené pasti, o chlup, mladý říká: o fous mi uniklo vítězství, úspěch už byl na dosah, pak mi nějak unikl, proklouzl mezi prsty, unikla zpráva v novinách, vězeň unikl z vězení. Útěk. I útěk je vítězství. Utekla jsem z místa činu. Na všechny uvedené příklady by se dalo použít i slovo útěk. Až na to, že mi připadá, že únik je spíše nějaký samovolný, ne vždy ho mohu ovládnout. Při útěku jsem aktérem. Sama rozhoduji, zda se dám na útěk, nebo vytrvám. Jsou ale věci, kterým uniknout nemohu a ani před nimi utéct. Zkuste uniknout nebo utéci sami před sebou. Ještě se můžete přenést do světa fantazie a utéci před realitou. Ale ta vás dostihne. Stejně jako svědomí, pravda nebo lež. Oproti tomu v každé budově máte nouzový východ. Směr, jak se můžete dostat ven z budovy a uniknout tak případnému nebezpečí.

Když jsem byla malá, tak jsem se ze skutečnosti utíkala ke knížkám. Byla jsem a jsem knihomol. Dříve jsem četla vše, od pohádek, přes dobrodružné knihy, historické, romantické, s nějakým humorným nebo smutným příběhem. Ale úplně nejvíce mě dojímaly knihy naturalistické. Přímo mě fascinovalo, že někdo trpí snad více než já. To mi přinášelo úlevu a říkala jsem si: "Ještě nejsi na tom tak špatně." Z mých řádků vidíte, že z žádných ušlechtilých pohnutek jsem nečetla.

Postupem času jsem v knihách hledala radost, moudrost, smutek, odvahu, ale především odborné znalosti. Knihy jsou mi vším. Už je nemám kam dávat, tak upřednostňuji elektronické verze. Jednou skončí na smetišti dějin. Ale sáhnout mi na knihu, je jako sáhnout mi na duši. Asi nikdy neuplatním Radiotechniku do kapsy, ale je to kus mé historie, mých zájmů. Nemohu ji vyhodit, ani žádnou jinou knihu.

Únik se tak nějak děje. Útěk je čin. Říká se, že útěk je zbabělý. Z bojiště se neutíká. Ale věřím, že pud sebezáchovy je někdy lepší poslechnout a útěk je mnohdy lepší než připravenost k boji. Jsem typ člověka, co se vyhýbá i hádkám. Ale jsem-li vhozena do arény a není vyhnutí, tak bojuji. Z uzavřeného prostoru není úniku.

Využiji slovo únik v dnešní situaci. Celý svět je zasažen neviditelným nepřítelem - koronavirem. Konspirační teorie hovoří o úniku z čínské laboratoře. Číňané to svádí na Američany, Američani na Číňany. Mocenské války. Do toho Rusové, Němci, Angličané, hodně zasažení Italové a Španělé. Neviditelný nepřítel se rozšířil po celém světě. Nebo mi něco uniká? Všechny státy jsou zasaženy hlubokou ekonomickou krizí, ztrátami na životech. Všechny státy se utekly k opatřením, někdo více, někdo méně, aby zažehnaly nekontrolovatelné šíření. Nebo mi něco uniká? Život všech byl zmrazen. Říkám, že žijeme na půl plynu. Zkusme si položit otázku. Komu to prospívá? Profituje z toho někdo? Vyjde jako vítěz? Nebo je to nastražená past a od koho?

Nebo malý nepatrný koronavirus utekl ze země nebo z nějakého hostitele, zvířete, upíchl se na lidském jedinci a vydal se do světa? Nehygienické prostředí mu dalo vyrůst do bilionů. I on má právo na život (i když se nám to nelíbí), chce žít a rozmnožuje se, když jsou k tomu vhodné podmínky. Proto existuje.

To, že všechny země utekly ke svým opatřením, byl krok správným směrem. I útěk je vítězství. Někdy si člověk zachrání holý život. Ale nemůžeme se pořád bát a být zalezlí jako krtci. Je třeba se postupně vrátit k normálnímu životu. Covid-19 nám ukázal, kde máme slabiny. Je třeba si vzít z toho poučení.

Ti mrtví v Číně, USA, Itálii, Španělsku, Velké Británii, Rusku se nám nezdají. Ti jsou, spíše už nejsou. Ukázali na zdravotnictví jednotlivých zemí a také na to, kde v kterých zemích dávají přednost ekonomice a kde nezadatelnému právu na lidský život. Stejně tak se nám nezdají lékaři a zdravotní sestry, kteří chodí v ochranných oblecích, potkáváme se s rouškami, dezinfikujeme se. Někdy si připadnu jako na jiné planetě.

Chce někdo těžit z dočasného omezení lidských práv po celém světě? A kdo?

Dá se poměřovat zachování lidského života a to, že si nemohu zajet do Německa nakoupit, jet na dovolenou do Španělska, shromažďovat se v hospodě nebo účastnit se fesťáku?

Když už tak všechny země utekly do svých úkrytů, unikly větším ztrátám na životech a vedou zákopovou válku, měly by se vracet na bojiště s rozmyslem.

Vyhráli jsme nad koronavirem první kolo s velkou devastací ekonomiky. Ještě jsme neroztočili kola průmyslu, tak nepřivolávejme předčasně druhou vlnu. To už by taková podpora především podnikatelům, co tak nahlas křičí o zrušení všech opatření, nenastala, nebylo by z čeho brát.

Jakmile se stabilizujeme, připravíme se na druhou vlnu a určitě se nebude zavírat plošně, bude menší ekonomická podpora a budou se zavírat objekty, případně čtvrtě, města, vesnice, kde dojde k ohniskům nákazy.

Otázka může i znít. Má někdo zájem vyvolávat a udržovat v nás takový strach? A kdo a kam míří? Nebo se nám to všechno zdá? Což jsme takoví mimoni?