22. května 2020
U uplakaných očí, které se na ni obrátily, se Violetino vyčerpané
srdce téměř zlomilo. Chtěla dítě chytit a utéci s ním daleko odtud, vzít
ji někam do bezpečí, čisté a šťastné. Tady prostě nic takového
neexistuje.
Holčička pozvedla svoji ubohou
mapu, která už byla trochu rozpitá a plná slz. Možná byla příliš mladá
na Dennyho dobře míněné směry, které říkaly zleva doprava. Violet si
prostudovala mapu a vrazila ruku do boku, aby zmírnila divokou sympatii v
hrudi - po všech těch dusivých letech se konečně cítila svobodně.
Chudák malá tulačka, zřejmě opustila dům optimisticky, přesvědčena, že
je dost velká holka, aby mohla na tento výlet vyrazit sama; pak svět jí
ukázal svou marnost.
Přejela prstem po dětské
mapě. 'Tady, vidíš? Jdeš sem - pak tam. "Vážná malá tvář se na ni
dívala: "Ano, mami, děkuji. Vypadala jako druh malé holčičky, která by
mohla říci "madam". Slzy prozatím ustaly - ačkoliv určitě přijdou další
den.
"Dobře, tak jdi."
Bylo
to dojemné a Violet si nemohla pomoci, aby nepocítila trochu více
tepla, když sledovala, jak malá postava kluše pryč, svírajíc mapu pevně a
odhodlaně v jedné pěsti. Možná přece jen někam šla.
V
posledním úseku cesty narazila na Sama. Zapisoval na kousek papíru
narušení provozu a unaveně se pokoušel ignorovat křik "Trhni si,
prase!", když pachatel odtáhl. Opravdu to nestálo za papírování navíc; a
on byl tak nemocný z toho papírování.
Jediné,
co kdy chtěl, bylo pomáhat lidem a odznak se zdál tam nejlogičtější
cestou. Jak byste však mohli někomu pomoci, když jste narazili na zeď
ošklivých podezřelých lidí, kteří neustále podváděli, kteří explodovali
pobouřením, měli byste pochybovat o jejich čistotě, zejména když se
mýlí, a kteří byli přesvědčeni ve svých hrozných maličkých myslích, že
jste byli venku, abyste je dostali, když se dostali sami bez jakékoliv
pomoci.
Lidé, komunita, které chtěl pomáhat, se nikdy nezdála tak daleko. Sam byl ztracen.
Zranilo
ho, když viděl dítě, které očividně něco hledá, ale kdo by nepřišel k
policistovi, který tady stojí, aby požádalo o radu. Zaplaveni v
novinových skandálech o korupci a drogách, to bylo právě to, co matky
dnes řekly svým dětem - nikdy nevěřte policajtovi. Lepší je to náhodou s
cizími lidmi.
Ale Sam si byl vždy jistý, že
bude dělat svou práci, i když ho to zraňuje, zvláště když ho to zraňuje,
protože kdyby neudělal správnou věc, můžete si být jisti, že to nikdo
jiný neudělá.
Poklekl, aby se přiblížil dívce k
úrovni očí - Bože, byla tak malá! A co bylo s těmito směšnými velkými
taškami, které jim školy v těchto dnech naložily? Viděl, jak se v těch
kolena hloupě na bledých tyčovitých nožkách; ta objemná věc ji
pravděpodobně převažovala. Měl jídlo, které vyvážilo chudé dítě, všechna
připoutané a připnuté ke své tašce, jako by to byl nějaký středověký
mučicí nástroj.
Její rodina byla pravděpodobně
hodně chudá. Tento masivní pytel knih, místo notebooku. Oba rodiče by se
skláněli nad prací, neschopní doprovázet svou malou dceru po městě bez
ohledu na to, jak moc po tom touží. Pokud by neměla sourozence,
vyrůstala by sama, sestavila by si své vlastní řídké snídaně a
pravděpodobně i večeře, a to i v prázdném domě, zatímco maminka a
tatínek by pracovali přesčasy. Jejich dcera postrádala své dětství, i
když se snažili, aby se s ní setkali. To byla krutá část.
Ne
poprvé si Sam slíbil, že kdyby je měl, jeho děti by si doma užily
rodiče. Nemusely by snášet osamělost a riskovat osamělé výlety po městě.
Což bylo samozřejmě nesmyslné: nikdo neměl peníze na to, aby žil ten
sen, a rozhodně to nebyla kariéra, která by vůči komukoliv byla
dlouhodobým závazkem. Když přišel k dětem, Sam měl podezření, že už
zmeškal vlak.
Alespoň by mohl udělat tenhle
děsivý den trochu jasnějším. Za předpokladu, že mu neplivne do tváře a
neunikne do davu, jak se stávalo. "Ahoj. Jak se jmenuješ?"
Drobné
prsty se stydlivě stočily. Sam už mohl říct, že nedostal odpověď, ale
to bylo v pořádku, věci se mohly zhoršovat. Poklepal na svoji jmenovku.
"Jmenuji se Sam. Důstojník Sam." Nešikovně se odmlčel: přiměl svůj hlas,
aby zněl jako kreslená postavička, což mu vlastně nevadilo. Předstírat,
že v tuto chvíli patří k čistší a jasnější realitě. "Vypadáš, jako bys
potřebovala malou pomoc."
Váhavě nabídla mapu.
Dobrý bože, někdo s tím poslal své dítě na ulici? Není divu, že ubohý
drobeček se ztratil; Vypadalo to, že to bylo nakresleno pastelkou!
"Knihovna, co? Odvedla jsi opravdu dobrou práci, téměř sis ji vyrobila
sama. Je hned za rohem."
Holčička zářila chválou a Sam se rychle rozhodl. "Tak pojď, půjdu tam s tebou. Mohu ti ten batoh nést; vypadá, že je těžký."
Jeho odměnou byl vážný malý úsměv, když zápasila s popruhy. Jeho den se pořádně rozzářil. Proto se stal policistou! Pomáhal!
Nakonec
se dívka s úlevou zbavila břemene a Sam zázrakem zvedl tu tíhu. Nemohl
uvěřit, že se houževnaté malé dívence podařilo s touto věcí nevrávorat.
Žádné moje dítě, přísahal si. Jeho děti by byly jemné, šťastné a
nadějné. Udělají budoucnost lepším místem.
Oba
dva společensky chodili po chodníku spolu kolem stříkance zvratků, které
se zdály, že nikdy nebyly smyty, kolem pouličních žebráků, kteří v nich
dřepěli - ani zdání, že by si mohli vydupat povolení; stejně si nemohli
dovolit poplatek, ledaže by se za měnu mohla považovat ústa, ze kterých
vycházela spoušť slov o zneužívání. Jako by vycítila Samovy temné
myšlenky, malá holčička se více k němu přitiskla. Když se její křehká
ruka pokusila vklouznout do jeho, cítil, jak jeho opotřebovaný duch
prudce vzlétá.
Schody knihovny byly přeplněny
studenty. Všichni četli, mluvili do svých telefonů, smáli se a usrkávali
kávu v malém slunečním svitu mezi vyučováním. Ruku v ruce se Sam s
malou holčičkou probojovali až k vrcholu a vstoupili velkými dvojitými
dveřmi do místnosti, chlazené klimatizací. Dveře se celý den rozlétaly,
aby přivítaly zvědavce.
Když konečně dorazily
na místo určení, Malá dívka hodila batohem jako výbušninou, která se
okamžitě vzňala. Celé kilometry šli kolem různých lidí, vnímali jejich
obavy a starosti, které byly okamžitě odhozeny a spáleny nárazem zlatého
světla.
Obr.: Google.com/Bejvavalo.cz
Citliví
lidé mohou velmi silně vnímat odvrácenou část světa. Vidí utrpení,
bídu, špínu. Zvláště děti nevěřícně kroutí hlavou a otáčí se za lidmi
vyloučenými z běžné společnosti.
Pustit dítě do
vřavy velkoměsta a vykřičených pasáží vyžaduje velkou odvahu a víru, že
dítě nepodlehne lákadlům velkoměsta. V tom případě je snad lepší, když
okrajově vidí, kam může člověka zavést asociální život. Ale být
konfrontován tváří v tvář takovému úpadku, může zanechat jizvy na
citlivé dětské duši.
Jde o to jen projít. Jako
uličkou hanby. Jako na přechodu. Rozhlédnete se zleva doprava, zprava
doleva a vykročíte. Máte přednost a máte správný směr.
Zdroj:
Autor: BP Gregory: Strangers (ze sebraných krátkých příběhů OROTUND)
Překlad a doslov: Mirijam
Komentáře
Okomentovat