18. června 2020
Na venkově Pescara, v San Silvestru, ve Fontanelle, v San Roccu,
dokonce ve Spoltore a na farmách Vallelonga za Alentem a zejména v
malých námořnických vesnicích poblíž ústí řeky a ve všech těch domech z
hlíny a rákosí, kde je oheň osvětlen odpadem z moře, sláva krutého
katolismu, který má barbarské jméno korzára a je slepá podobně jako
starověký Homer, dlouho vzkvétala.
Mungió
zahajuje svou pouť na začátku jara a končí nejdříve v říjnu. Jde na
venkov, vedený ženou nebo dítětem. Za bohatou a velkou úrodu se nesou
žalostné křesťanské písně předzpěváků, hostů, pozvaných, žalmy za
zesnulé. Jelikož jeho postava je známa všem, psi na statku na něho
neštěkají. Zahájení oznamuje klarinetovým trilkem; a na známý signál
staré matky vyjdou na práh, upřímně přivítají zpěváka, umístí židli do
stínu nějakého stromu a ženy se ho ptají na zdraví. Všichni osadníci
přestanou pracovat, sesednou se do kruhu, pořád se nudí a utírají si pot
jednoduchým gestem ruky. Zůstávají pevní, v úctě, v rukou drží
zemědělské nástroje. Paže, nohy i bosá chodidla jsou deformované, což
zpomaluje jejich práci a dává zabrat namáhaným končetinám. Jejich
pokroucená těla, jejichž kůže má barvu nehtů, vynořující se ze země za
denního světla, jsou téměř srostlá s kořeny stromů.
Křesťanská
slavnost se vztahuje i na slepého muže v jejich kruhu. Ani slunce, ani
přítomné plody Země, ani radost z úrody a jídla, ani písně vzdálených
sborů nestačí k tomu, aby bránily srdcím ve vzpomínce a byly prolnuty
smutkem náboženství. Jedna z matek označuje jméno mrtvého příbuzného,
kterému chce zahrát písničky. Mungià se ukáže jako šéfdirigent.
Objeví
se jeho široká a zářící lebka, opásaná šedými vlasy; a celá tvář,
připomínající zkorodovanou masku v tichu, se červená a žije pohybem, kdy
si klarinet přikládá k ústům. Na spáncích, pod dutinou očí, podél uší a
pak kolem nosních dírek a koutků rtů se skládá a rozpadá tisíc tenkých,
drobných vrásek podle rytmu dechu do nástroje. Lícní kosti zůstávají
napjaté, lesklé a vystupující, lemované krevními žilami podobnými těm,
kterými na podzim svítí listy vinné révy. A z očí na spodní straně
oběžné dráhy je vidět pouze načervenalá značka otočeného spodního víčka.
A na všech drsnostech kůže, na všech těch úžasných dílech gravírování a
reliféru jemně vytvořených stářím, mezi tvrdými a krátkými chloupky
špatně oholeného vousu a ve všech těch provazcích a lanech kolem
dlouhého a tuhého krku, pevné světlo se láme, uniká, skoro bych řekl na
stonky, jako rosa na dýni, plné pórů a plísní hraje tisíci způsoby,
vibruje, vypíná se, váhá, někdy dává této skromné hlavě neočekávaný
výraz ušlechtilosti a tajemství.
Z nitra
klarinetu v závislosti na pohybu roztřesených prstů po klávesách
vycházejí zvuky. Nástroj sám o sobě má téměř život a nevýslovný vzhled
lidstva, které kupuje věci pro trvalé použití ve službě člověku. Pouzdro
má mastný lesk. Díry, které se v zimních měsících stávají hnízdy malých
pavouků, jsou stále pokryty plátnem nebo prachem; klíče se pomalu
zabarvují do zelena; a tu a tam panenský vosk a smola odstraní problémy,
papír a nit utáhnou skutečnost a kolem okrajů jsou vidět ozdoby mládí.
Ale hlas je slabý a nejistý. Prsty slepého muže se mechanicky pohybují,
protože dlouho hledají předehru a mezihru.
Dlouhé,
deformované ruce s velkými uzlinami, prostředníček, se stlačeným,
fialovým nehtem na palci, připomínají ruce sešlé opice; obrácená strana
ruky má odstíny jistých nezdravých plodů, směs růžového, nažloutlého a
namodralého odstínu. Na dlani, namáhané části, mají síť rýh mezi prsty a
prstem s pohmožděnou kůží.
Jak předehra končí, Mungià si zazpívá Libera me Domine a Ne recorderis,
pomalu, na modulaci pouhých pěti tónů. Na druhé straně se latinské
konce shodují s tvary rodného jazyka; náhle, téměř s metrickým návratem,
tělem skladby prochází příslovce následované mnoha vážnými rýmy; a hlas
má chvilkové zvýšení tónu; a pak se vlna vrací a pokračuje v tlukotu
mentálních linií. Ježíšovo jméno často sahá až k rapsodii; a Ježíšova
vášeň je vyprávěna nepravidelnými kroky septetu a kvintetu, ne bez
nějakého dramatického pohybu.
Osadníci kolem
nich poslouchají s oddaným duchem a dívají se na zpěvákova ústa. Někdy
se z polí za větru vynoří sbor kombajnů nebo žacích strojů, v závislosti
na ročním období, aby konkuroval chvályhodné zápletce; a větrný strom
všechno zhudební. Mungió, který roztříštil sluch mezi zpěv a okolní
zvuky, dál zpívá o záhadách smrti. Jeho rty ulpívají na opuštěných
pochutinách, po bradě mu začnou stékat sliny. Vezme klarinet, zahraje
mezihru; pak pokračuje ve verších. Tak to jde až do konce. Odměnou mu je
malá dávka pšenice, moštový koláč, zbytky cibule, nebo dokonce slepice.
Vstává
ze židle. Má vysokou, vyzáblou postavu, záda ohnutá, kolena stočená
trochu dovnitř. Má na sobě velkou zelenou čepici a v každém ročním
období má plášť sevřený na hrdle dvěma mosaznými sponami a spadajícím do
půli stehen. Chodí s obtížemi, někdy se zastaví, aby si odkašlal.
Když
jsou v říjnu sklizeny vinice a ulice plné bláta nebo štěrku, odejde do
podkroví. Tam žije společně s krejčím, který má ochrnutou manželku a
čističem ulic, který má devět dětí zasažených scrofulou[1]
nebo křivicí. Za jasných dnů se nechal dovést pod Portanův oblouk; sedí
na slunci, na balvanu, a začne tiše zpívat De profundis pro procvičení
krku.
Téměř vždy kolem něj krouží žebráci. Muži
s pokřivenými končetinami, hrby, mrzáci, epileptici, malomocní; staré
plné vředů nebo strupů nebo jizev, bez zubů, bez řas, bez vlasů; děti
zelené jako kobylky, hubené, s divokýma očima dravých ptáků, s již
uschlou pusou, mlčí, schovávají zděděnou nemoc ve své krvi; všechny ty
příšery chudoby, všechny ty ubohé excesy slabomyslné rasy, milované
bytosti Ježíšovy, se shromáždí kolem zpěváka a promluví s ním jako rovný
s rovným.
Mungiě tedy z laskavosti k
posluchačům zvýšil hlas. Chiachiù, rodák ze Silvi dorazí a za velkých
útrap se vleče po zemi pomocí dlaní s kotoučem kůže; zastaví se, pravou
nohu drží v rukou zkroucenou jako kořen. Přichází Strigia,
nejednoznačná, nechutná postava senilního hermafrodita, jehož krk je
plný červených furunklů[2],
na spáncích některé šedé kadeře jsou zbytečné, a týl má pokrytý vlasy,
jako supi. Dorazí Mammalucchi, tři idiotští bratři, kteří se zdají, že
se narodili z páření člověka s ovcí, v jejich obličejích se výrazně
projevují ovčí rysy. Největší má oční bulvy, které se nekoordinovaně,
samovolně pohybují, degenerované, měkké, modře zbarvené, podobné
oválnému vaku chobotnice,
která se blíží
hnilobě. Dítě má nesmírně oteklý lalok a purpurové ucho, připomínající
fík. Všichni tři jdou spolu, sedlové tašky za zády.
[1]
Nemoc mykobakteriální cervikální lymfadenitida, známá také jako
scrofula a historicky jako královo zlo, zahrnuje lymfadenitidu krčních
lymfatických uzlin spojených s tuberkulózou a také netuberkulózní
(atypické) mykobakterie.
[2]
Abscedující hnisavý zánět vlasového folikulu anebo kožních žlázek,
který vyvolává nekrózu epitelu a šíří se do okolí. Hnis se zbytky
nekrotického tkaniva se provalí ztenčeným epidermálním krytem navenek.
Komentáře
Okomentovat