25. června 2020 v 19:23 | Mirijam | Poezie
Můj nejlepší přítel
po všechny dny
na rukou měl mě nést
ke světlu měl mě vést
víc nežádám
víc nemohu snést.
Neplačte pro mne
přání jsem vyjevila
velká skála
se na mne převalila
každý den mě tlačila níže
ke konci už byla nesnesitelná tíže.
Můj nejlepší příteli
každý den
v místnosti plné temnoty
ty a já jen.
Sedím tu a ty jsi při mně
neodvážím se ptát
zda jsem tvé břímě.
Tu bolest nesnesu
hluboký do prázdna krok
na čele vyvstal mi pot
následuje dlouhý skok.
Už nikdy prázdné srdce
už nikdy nebudu se bát
už nikdy hluboká bolest
už nikdy za živa umírat.
Jsem pryč
můj čin byl dokonán
jsem na vytouženém místě
nebe je mi dokořán.
Ale štěstí, štěstí není
vidím každý váš obličej
je to ku zbláznění.
Slzy mi kanou
vzpomínky bolí
nepustili jste mne
přijímám podobojí.
Zavtipkovala jsem
přinesla utrpení
proč jsem na to nepomyslela dřív
nemohu vzít zpět, co už není.
Chtěla jsem se potrestat
omluvit svou trýzeň
nemám jinou volbu
sedím tu
mám po životě žízeň.
Hněvem mám podrápané ruce
jsem vinna vaší bolestí
navěky vina bodá mi do srdce
cestu zpět si ani trny neproklestím.
Ach, příteli drahý
drahý po všechny dny
teď budeš pít kalich
hořký, bezedný.
Komentáře
Okomentovat