ZOUFALSTVÍ

29. února 2020 v 22:29 | Mirijam |  Povídky 

Překlad jedné z povídek od italského spisovatele Adolfa Albertazziho ze Starých příběhů lásky.

Adolfo Albertazzi byl italský spisovatel. Narodil se 8. září 1865 v Bologni, kde také 10. května 1924 zemřel.

Byl žákem, přítelem a životopiscem Giosue Carducciho. Byl učitelem v Mantově, Foggii a nakonec v institutu Pier Crescenzi v Bologni. Plodný vypravěč. Někteří jeho dílo povznášeli, jiní kritizovali. Papini o něm píše "jeden z mála zázraků živé italské literatury"; Luigi Russo ho považuje za "vypravěče bohatého na talent a kulturu s velmi ušlechtilými úmysly, ale chudým temperamentem".

Psal romány, povídky ve stylu Maupassant, kritické eseje a dětské knihy. Vydával edice děl Carducciho, Tommasea, Orianiho, Tassoniho a sbírky povídek, ve kterých v realistickém vkusu ukazuje zvláštního ironického ducha a šťastné lyrické okamžiky.

 

Z jeho díla bych jmenovala romány: Ave; Nyní a navždy; Tváří v tvář osudu; z kritických esejí Carducci jako muž; z povídek: Humorné příběhy; Láska a zase láska; Ďábel v ampuli; Podivné pravdivé příběhy. Z dětské literatury Osli a společnost; Příběhy Corcontenta.

ZOUFALSTVÍ

Ze tří panen, které žily ve slunci svého náboženství v domě poblíž kostela Rumello, mladší překonala ostatní dvě zápalem své víry. Pořád ještě dítě, sirotek vznešených rodičů, kteří ji vedli a vychovávali jako další dvě ke strachu ze světa a k bázni boží. Vyrostla jako dívka, udržovala svou čistou mysl a jednoduchou duši v přísném a upřímném zvyku oddanosti. Ani ji nenarušila myšlenka na vývoj k dospělosti. Pokud někdy projevy mystických konceptů a projevy společníků kolem svatby s Bohem a potěšení nebeského ženicha pronikly do představivosti, aby vzbudily podezření a téměř pocit vlastního významu, duch, který byl podněcován tajným smyslným hnutím, se vrátil, aby viděl Nazarenu, která byla vítána, ozářená svým éterickým a vznešeným světlem. Duši každé panny hodné své svatby Madona požehnala a usmívala se všude kolem, mezi koncerty tajemné hudby, světců a cherubínů.

Bůh jí také pomohl ve snech. A zázračné představy, ve dne ji nyní povzbuzovaly k podivným radostem a nyní ji ponížily hořkou bolestí. V radosti to byl Bůh, kdo k ní přišel? Vystoupila k Bohu a cítila, jak se její duše rozrůstá, znovu září, jako by byla rozpuštěna milostí božské lásky; a oddávala se opilým nadlidským únosům.

Pouze za soumraku večera se zdálo, že je Pán od ní daleko, příliš daleko; a aby unikla bezprostřední temnotě, cítila její duše touhu dostat se z tělesného vězení, vrátit se tam, odkud přišla na svět a kde ji Bůh očekával, očištěná od lidského utrpení, s nekonečným dobrem. Ach proč není ptákem, nemá peří, aby mohla být svobodná a šťastná tím, co jí země poskytuje? Ještě nebyla hodna umírání: její manžel trpěl daleko víc než ona; a předtím, než obrátil své opuštěné oči k nebi, bojoval pod tíhou kříže a vykrvácel strašnými ranami a plakal; ona ani nevěděla, jak prolévat slzy ani nemohla vykoupat svou duši v krvi jehněčího, ani necítila v těle křeče Ukřižování. Zatímco plakala, viděla Krista ukřižovaného na slunci, který sestoupil s krvavou září na obzoru.

Ale v den svátku někteří dobří zpěváci zpívali v oratoriu kostela. Z místa, kde byla, neviděla panna žádnou osobu, jen slyšela; a v intervalech zaslechla vágní šepot, slyšitelné ticho malého davu, jak se modlil a poslouchal; a vlny kadidla rostly, horké a téměř pulzující životem. Znovu byla píseň zazpívána skvěle a slavnostně, aniž by měla sama o sobě způsob, který by nesouhlasil s oslavováním Boha; dokonce i hlas mezi ostatními z nejvyšších a nejchytřejších sborů ji rozptýlil a vzbudil ji jako trest starověké katastrofy - a nevěděla, který z nich probuzoval sladkost neurčitého vzpomínání, nebo dříve představu o blízkém trestu, kterému se již oddálila očekávaná útěcha - a nevěděla, který z nich. Bez přemýšlení: ne matka, ani příbuzní, nikdo, kromě Boha! Cítila ve svém prázdném srdci veškerou melancholii této myšlenky.

A další den v podvečer, z vesnice, mezi šepotem hlasů a práce, k ní zazněla píseň muže a ona věřila, že poznala zpěvačku oratoria. Mužův hlas se již nedržel pomalých a pevných tónů žalmu a sledoval různorodý rytmus písně, tak sladký, že slyšel, jak ji panna poslouchá, aby pochopila každé slovo: slova lásky, sladká, vroucí, úžasná přišla k ní. Prošla a zmizela daleko v temném hluku, takže nyní zanechala definitivní dojem úžasu a zděšení, protože z nich pochopila, jak se proniká ke slunci a na volný vzduch celé, plné a odvážné štěstí lidského života.

Protože viděla mladíka zpívat takhle. Překvapeně se nevzdala, když ho viděla a v následujících dnech znovu spatřila. Užasla a neodstoupila, když si uvědomila, že ocenil krásu milované ženy v ní, čekal na ni, hledal ji a naléhal na ni, aby v sobě pozorovala krásu milované ženy. A konečně ji tlačí síla, touha silnější než ona, zabalená do lichotek a už ne v bezvědomí viny, v podvodu. Když ho konečně viděla poblíž, ten muž, slyší ho, je tak blízko, podlehla.

 

S odporem k brutálnímu jednání, které bylo přijato samo o sobě, následoval hořký úžas: to je ta tajná smyslnost smyslů? Je to neodolatelné tajemství lásky? Pak se styděla za nahotu, která jí byla známá a o které věděla; k tělu, které se vnímalo; k panenství odhalenému silou a úmyslně potlačovanému a s pláčem přemýšlela o dalším trestu, o vině, která by v jejím těle byla vidět, o konečném trestu, který by při smrti těla dosáhl její duše.

Začala se nenávidět víc než ti, kteří ji podrobili. Ale strach z trestu nebyl dostatečným trestem: ani ne hanba, za kterou by se ráda schovávala před svými společníky a utekla by; ani ne sebenenávist, pro kterou se chtěla zničit: to nestačilo. V každém okamžiku jejích smutných dnů v ní hlodala myšlenka na spáchaný hřích na její duši jako kapka, která nahlodává kámen. Bolest na hrudi se stala balvanem, rostoucí váha ji udusila. Rty ztratily hlas a její srdce omdlévalo: její nehybné bílé ruce spuštěné na kolena, zbědovalý obličej, oči bez slz a necitlivého světla, její společníci ji obdivovali; obdivovali dokonalost pokory a víry.

A to nestačilo. Musela v sobě vnímat veškeré zlo své duše, považovat je za věčné bez jakéhokoli léku a bez naděje na uzdravení, bez oddechu a bez lítosti: sama musela zkoumat jemným pozorováním svou vlastní vinu: Horší než cizoložnice: cizoložnice postrádá víru pozemského ženicha; ona je nevěstou nebeského ženicha. Horší než nevěstka: nevěstka, která se dá všem lidem a neodevzdá své panenství Bohovi. Horší než zloděj: ukradla Bohu duši, její. Horší než vrah: zranila Boha, Bože!

A to nestačilo. Křičela o odpuštění a cítila, že je odmítána neustálým a trvalým trestem; nechala se uškrtit svou vlastní bolestí a nezemřela. Bůh, který označil cestu svou krví, aby šla za ním, potlačil bolest od cizoložnice, odpustil zlodějovi, odpustil Magdaleně, rozdělený svou myšlenkou navždy se schoval uvnitř své neúnavné a trvalé mstitelky a zkousl to, ohlodal to, spotřeboval, zkonzumoval, nemilosrdně, pomalu. Důvod chyběl. S ní, neviditelnou, kdo se takto smál? Kdo mluvil?

Aby si zachovala panenství, Agnese tvrdila, že byla vystavena špíně bordelu, a aby toho nebylo moc,

rozpuštěné vlasy skryly její nahotu před mužnými pohledy. Tisíc mužů nebylo schopno odtáhnout Lucii ze Syrakus do bordelu.

Démon ji zesměšňoval zblízka, neviditelný.

Regina, aby si zachovala panenství, trpěla sevřením v železném kruhu a slzami kropila rozžhavené kleště. Orsolu a její společníky propíchli zloději v lese, ale panny zemřely.

Démon se smál, vesele a potměšile.

A Petronilla než by ztratila panenství, raději by zemřela hlady. Domitilla byla spálena zaživa.

Démon se zašklebil.

A démon byl na ní, zamračil se na ni, vtrhl do ní, zkroucený v jejím řevu a křičel skrz zaťaté zuby: mocně se jí roztřásly končetiny a z úst vytékala bílá pěna.

Mezitím společníci plakali a řekli: "Ó zlý duchu, vyjdi z tohoto služebníka Božího!"

Ale ona v křeči křičela: "Znečištěna! Jsem nečistá!"

"Kdo s čím zachází, tím také schází…"

 

 

 

 

 

 

Zdroj:

Adolfo Albertazzi: Vecchie storie d'amore

Překlad: Mirijam

 

 

Počet komentářů: 6