Cesta ke svobodě I.

Volné pokračování překladu příběhu o cestě ke svobodě.

Jednou jsem vylezla na malý dřevěný dům. Popadla jsem z kapsy vlněnou deku a lehla jsem si a užívala jsem si jí. Bylo to docela nepohodlné, ale byla jsem docela unavená, takže jsem rychle usnula.

Sluneční paprsky jemně dopadaly na mou tvář. Unaveně jsem otevřela oči a posadila se. Protáhla jsem se a poprvé jsem si uvědomila, co se stalo a proč jsem v malém dřevěném domě na hřišti. Ale mé vzpomínky se rychle vrátily.

Musela jsem přemýšlet o své rodině a nenávist se ke mně vrátila, ale okamžitě jsem ji potlačila. Více jsem si užívala pocitu svobody. Vsunula jsem deku zpět do tašky, potom jsem vylezla z chatky a vydala se do centra města, protože jsme žili docela blízko okraje města. Prošla jsem několika uličkami, než jsem se ocitla v centru, kde už panoval živý provoz. Nejdříve jsem se rozhlédla, než jsem objevila malou lavičku, kde jsem se posadila a vyhrabala z tašky jablko. Jako snídaně muselo stačit.

Najednou jsem uslyšela hlasitý křik. Rychle jsem se otočila, pár teenagerů ukradlo nějaké ženě peníze. Pozorně jsem je sledovala. Trochu jsem o tom přemýšlela a pak se zase otočila. Někdy, kdybych utratila peníze, které bych u sebe měla, určitě bych taky musela krást. Vstala jsem a vzala si tašku. Pořád ještě unavená jsem procházela ulicemi, až jsem přišla na opuštěné staveniště. Podívala jsem se pořádně. Zdálo se, že tam opravdu nikdo není.

Chytila jsem příležitost a trochu se rozhlédla uvnitř. Sklep byl perfektní, mohla jsem tam zůstat. S radostí jsem se tam uhnízdila, když jsem zvenku slyšela policejní sirény.

Podívala jsem se skrz malou díru a viděla tři nebo čtyři policisty, jak běželi za chlapcem. Vlastně jsem ho považovala za velmi roztomilého, takže jsem vyběhla a nasměrovala ho ke mně: "Pojď se mnou," zašeptala jsem tiše a šla kupředu. S tichým přikývnutím mě následoval a prošli jsme spolu budovou. Když jsme dorazili téměř na vrchol, zastavili jsme se a viděli díru, která zůstala pravděpodobně po okně, které směřovalo dolů. Policisté stále běželi a hledali chlapce. Nevědomě jsem se ušklíbla a podívala se na chlapce vedle mě.

Ten se na mne rovněž zašklebil, pak se podíval opět dolů. Sledovala jsem jeho pohled.

Policie to již očividně vzdala, neboť se vracela.

Chlapec se ke mně otočil a podíval se mi do očí: "Díky za pomoc," usmál se. "Žádný problém," řekla jsem a ostýchavě jsem se zašklebila. "Ale co tady děláš?" zeptal se mě a já jsem si všimla, že si mě podrobně prohlíží. "Oh, právě jsem se sem nastěhovala," řekla jsem a oči se mi trochu smály, ale také byly plny nenávisti.

Zdálo se, že to zpozoroval. "Problémy?" zeptal se mile. Jen jsem tiše přikývla. Copak mohu své problémy vyprávět cizímu chlapci?

Byla jsem nerozhodná. Byl první, kdo se mnou mluvil pěkně a nezacházel se mnou jako s kusem špinavého hadru.

"Chceš o tom mluvit?" Nevěděla jsem, co mám dělat.

Ale pak se ve mně něco zlomilo. Posadili jsme se a začala jsem mu všechno vyprávět. K mému úžasu se zdálo, že ho mé problémy zajímají, a tak jsem mu opravdu řekla všechno, a proč zde teď chci zůstat.

Po rozhovoru mě objal, což mi připadalo neobvyklé. Nevědomě jsem se k němu přitulila, zaplavil mě pocit pohodlí. Poté, co jsme takhle několik minut tiše seděli, rameno opřeno o rameno, podíval se na mě a trochu se usmál: "Chceš jít se mnou?" zeptal se tiše. Chvíli jsem na něj zaraženě zírala a pak se usmála: "S radostí, ale jen pokud ti nebudu na obtíž," řekla jsem rozpačitě, protože jsem se cítila trochu trapně.

Zavrtěl hlavou a vstal, vzal mě za ruku a vytáhl mě nahoru. "Pojďme si vzít věci a odejděme odtud," řekl s úsměvem a běžel se mnou z kopce dolů.

Pořád jsem se na něj dívala s údivem, přemýšlela jsem, proč byl ke mně tak milý, ačkoliv jsme se navzájem neznali? Nerozuměla jsem tomu, ale v tuto chvíli mi to bylo jedno.

Sbalila jsem si věci a pak mě přivedl do opuštěného domu.

---

Stála jsem před domem trochu nejistě a dívala se na staré zdi.

"Tady bydlíte?" zeptala jsem se překvapeně a mžourala na něj. Nebyli jsme sami, bydlel v domě s několika přáteli, kteří byli jako já.

"Ano, dům je skvělý, nikdo netuší, že tu jsme," řekl s jemným smíchem a vešel se mnou dovnitř.

Okamžitě k nám přiběhla dívka mého věku a usmála se na nás.

Za ní přišlo několik chlapců, kteří se k nám pomalu přibližovali.

Pozdravil své přátele a představil mě. Okamžitě mě nadšeně přijali. Pak mi je představil, jejich jména a proč tu také jsou. Bylo to trochu šokující, jak jsme tu takhle všichni byli pohromadě.

Ale vycházela jsem dobře se všemi. Poprvé v životě jsem se cítila jako doma. Byla jsem s lidmi, kteří mi byli tak podobní, kteří mi rozuměli a měli mě rádi.

Byla jsem šťastná. Poprvé v mém dosavadním životě.

Večer jsme udělali malý táborák, byl nádherný. Pojedli jsme tu trochu, co jsme měli, smáli se, žertovali a radovali se.

Úplně jsem zapomněla na své rodiče a oni se o mě také nestarali. Vysvětlili mi také, jak zde probíhá každý den. Byla jsem zahrnuta do jejich plánů. Byli jsme si vědomi jedné věci. Musíme krást, abychom přežili. Takže jsme společně vytvořili plán, jak zítřek bude probíhat. Zero, jeden z chlapců se na mě podíval a pak se zazubil: "Potřebuješ zbraň." První okamžik jsem na něj šokovaně zírala. "Zbraň?" Jen přikývl: "Zbraň, nůž?" "To je všechno, co potřebujeme mít u sebe každý den," řekl tiše. Přikývla jsem, nějak měl pravdu.

Hodně jsme si povídali, chtěli vědět, jaký je důvod, proč jsem utekla z domu. Řekla jsem jim všechno a také jsem se dověděla o jejich příbězích. Těsně předtím, než jsme šli spát, se Zero ke mně otočil a divně se na mě podíval. "Ale jsi si také vědoma, že musíš použít zbraň?" řekl tiše, potom se otočil a usnul.

Chvíli jsem se za ním dívala, než jsem si lehla a usnula.

Měla bych to opravdu udělat? V tu chvíli jsem nevěděla, co bych ještě jiného mohla očekávat, ale v tuto chvíli jsem se tím nechtěla zabývat.

Neklidně jsem se otočila. Co to bylo za hluk? Vlastně jsem chtěla ještě spát, ale při tomto hluku to nebylo možné, a tak jsem unaveně otevřela oči.

Zero seděl vedle mě a usmál se na mě. "Dobře, dobře ses vyspala?" "Ano, děkuji," řekla jsem a posadila se. Tiché zívnutí mi uklouzlo přes rty. Slyšela jsem zamumlání a otočila se. Viděla jsem, jak ostatní přicházejí. "Konečně jsi vzhůru, tak můžeme začít," usmála se Kira. Přikývla jsem a vstala.

Můj obličej se trochu protáhl, když můj žaludek zakručel. Ostatní se na mě podívali a pak jsme se hlasitě rozesmáli.

Ale pak jsme se dostali do města. Nakonec jsem byl vzrušená, nikdy jsem se do takové akce nezapojila. Cestou jsme plán znovu probírali, a když jsme byli po několika minutách v centru města, šli jsme každý jiným směrem. Postavili jsme se do pozic a pak Zero dal znamení. Maik běžel pryč a držel v ruce malou tašku. Kira běžela za ním a vykřikla: "Pomoc, zloděj, pomozte mi!" zakřičela a zdálo se, že ji policista slyšel, protože okamžitě začal pronásledovat Maika, ale ten brzy zmizel v uličce. Na tváři se mi objevil úšklebek, připadalo mi zábavné táhnout s ostatními.

Dostala jsem znamení, už bylo na čase, dostala jsem se do plánu. Vyšla jsem z uličky a docela klidně jsem se prodírala davy. Když jsem uviděla chlapa v obleku, přistoupila jsem k němu blíž a "náhodou" jsem do něj narazila. Okamžitě jsem se mu omluvila a šla dále. Zdálo se, že si nevšiml, že jsem mu ukradla peněženku. Usmála jsem se sama pro sebe a ještě jednou jsem to samé několikrát opakovala.

Po hodině byl náš skutek dokončen, manévr odvrátit pozornost fungoval dobře. Měli jsme spoustu peněz. Společně jsme všechno spočítali. Celkově jsme dosáhli 1500 eur.

Dnes se nám podařilo dosáhnout cílů. "A co si myslíš ty?" zeptal se Zero s úsměvem, "myslím, že to bylo v pohodě", přiznala jsem se smíchem. Byl to opravdu skvělý pocit. "Dobře, tak jdeme dál a dostaneme náš oběd zdarma." Vstali jsme a šli do malé kavárny. Tam jsme seděli venku a objednali, kolik jsme chtěli. Číšník se na nás jen podivně podíval a my jsme se museli zasmát.