Přeskočit na hlavní obsah

VIKING – MŮJ HRDINA

Jsem divoch a ďábel,
který hledá hrdinu,
šlehám všude plamen
a šlapu na minu.

Na otázku jak se máš?
Řku: Jsem v pr …
a můj milý Pepíček,
dál si šlape zelí.

Chci Vikinga krále,
co ovládá meče,
kvůli, kvůli mne,
dá se do nelítostné seče.

Na drakkaru, na lodičce
za chladného večera,
poplujeme po vodičce
a já zasténám.

Jsem dcera Kumána,
ne Vikinga udatného,
copak je to za pána,
co teď lehám vedle něho?

Viking není,
jsem v pr ….
a můj milý Pepíček,
šlape zelí a jí Deli.

Gurmán jeden
a nedá,
ach, já ubohá,
běda, běda.

U Vikinga zaklinká,
přijde k němu malinká,
Mirijam pěkně po špičkách,
aby na ni jemně šáh.

Viking je můj hrdina,
další díl se začíná …



Foto: www.google.com

Komentáře

  1. pribehynaivniblondyny11. září 2019 v 2:00

    Jak tak koukám kol sebe, správní chlapi vymřeli. Ale on se nějaký ten hrdina pro Tebe najde, neboj😉💋

    OdpovědětVymazat
  2. Hned se mi bude klidněji spát. I když dnes se vracím s půlnocí...

    OdpovědětVymazat
  3. Tohle věc hodná kinga,
    prohlásím se za Vikinga.

    OdpovědětVymazat
  4. [3]:
    Dobrá, beru tě,
    nespočívej nehnutě,
    tak jako ty labutě.
    Vikinga má každý rád,
    Viking je můj kamarád.

    OdpovědětVymazat
  5. [4]:
    Rok 2020 hodlám vyhlásiti právě rokem Labutě.
    V tu se proměňoval samotný Zeus.

    OdpovědětVymazat
  6. [5]: Labuť je nádherný, ušlechtilý, vznešený a jemný pták. Labutě táhou Apollonův vůz na onen svět a labutí píseň signalizuje blížící se smrt. Žalostně, ale obdivuhodně zpívá.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dovolená v Itálii

Po několika letech jsme se zase ocitli v Itálii. Itálie je naše srdeční záležitost. Tentokrát to nebylo San Benedetto, italské městečko na pobřeží Jaderského moře, s příjemným personálem, písečnými plážemi s lehátky a slunečníkem v ceně, s vyjížďkou na kole do blízkého hnízdiště ptactva, ale Cesenatico, přímořské letovisko s 20 000 obyvateli u Jaderského moře, ležící na území regionu Emilia-Romagna. Cestovali jsme s Českým kormidlem. Řidiči snad drželi bobříka mlčení. Během cesty nám pouze oznamovali půlhodinové přestávky. Cesta trvala dvanáct hodin, ale kupodivu jsem si tak nepřišla rozlámaná jako jindy. Nejspíš to dělal větší prostor na natažení nohou. Po dvanácti hodinách jsme skončili na recepci. K našemu překvapení paní recepční nemluvila ani anglicky, ani německy, tak jsem tahala z paty lámanou italštinu. Měli nás ubytovat až ve 4 hodiny odpoledne. Do té doby jsme okukovali bar, dali si kávu, prošli se po blízkém okolí, zapsa...

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...