Když totiž byli vlci, byli mohutnější, chlupatější a cítili se silnější. Lidskou vizáž přímo nesnášeli, odmítali. Uměli hovořit nesrozumitelným vrčením a většina zlobivých neuměla lidskou řeč. Nikdy nepoznali dotyčného podle spojení pokrevními svazky.
Patrikův poklidný let netrval věčně. Zuřivé výboje blesků shodily Patrikovo vznášedlo do čokoládové polevy. Šplouchlo to, jeho oblečení se promočilo polevou, která zdobila zimní jahody totálně ledové a chutné. Disponovaly příchutí zmrzlých bonbonů naplněných sladkou náplní lahodných, sladkých jahod. Náplň nezmrzla, krásně se vevnitř roztékala. Patrik tuto nezvyklost ani nevnímal, cítil se osaměle. Není divu, postupně přestával být vidět, postupně se vytrácel vší intenzitou. Nastával konec pobytu tady, v zemi neznáma, opatřené různými sladkostmi. Už najednou nebyl kluk, už najednou neměl promočený oděv, a už najednou neměl parametry čtrnáctiletého kluka. Měl strniště vousů, měl vězeňské sako, měl děsivé nutkání někoho nemilosrdně zavraždit, trošku se pobít. S velikou námahou potlačoval a odháněl své ďábelské myšlenky pryč.
Byl nyní ubožák uvězněným ve vlastním těle, jímž skutečně byl. Všechny tyhle nešťastníky pouštěli se provětrat, okysličit si mozek zatěžkaný nekalými tužbami. Venku se hemžila spousta nepříznivců, kteří pořádali hromadné rvačky, pranice, nelítostné šikany. I přes tyhle nevábné okolnosti, dva staříci hráli mlýn uprostřed písčité země. Obestíral je písčitý kruh, který jsem překročil. Přitom se rozlehl zvuk mých kroků kovovými ozvěnami. "Dobrý den, pánové," pozdravil jsem starce nevinně.
"Dobrý, dobrý," odvětili staříci a přátelsky se zeptali chraplavým hlasem: "Chcete se přidat ke hře?"
Milerád jsem kývnul a posadil se naproti starci sedícího na druhé straně jakési kulaté desky. Její rovnováhu držela tenká kovová tyčka. Můj protihráč rozdal devět hracích kamenů, ačkoli nebyly z kamene. Celý plánek tvořil tvar mlýnu s drobnými kulatými políčky. Princip hry mi nepřipadal nijak složitý, stačilo postavit mlýn či mlýny a lidově řečeno jimi vymlít soupeřovy kameny. Komu zbyly tři, mohl se libovolně pohybovat a blokovat mlýny stvořené ze tří hracích kamenů. Z mlýnu se smělo odcházet a zase vracet. Ze začátku se kameny nudně pokládaly na příslušné pole, pak se jimi posunovalo vpřed, nikoli šikmo. Vyhrává ten, kdo soupeři odstraní příslušný počet kamenů. Kdokoli, kdo ztratil jeden hrací kámen ze tří, prohrává a následně končí hra. Zvítězil jsem, načež se ony kameny zasunuly dospod a barva políček vybledla a vystřídala barva chladného kovu. Čtvercovitá deska se starou kulatou deskou se zasunula do země. Zakroucená tyčka se zasunula hluboko. Úporný vítr svál všechen písek a odhalil masivní poklop, v jehož prostředku se skvěla hrací deska čtverce. Zmáčknutím vmáčknutých figurek jsem figurky očísloval náhodnými číslicemi kovově zbarvenými. Namátkově jsem takto zadal heslo, při němž se poklop odklopil. Vlezl jsem dovnitř. Za mnou se poklop znovu se skřípěním zavřel.
Strašlivou, vyloženě děsnou atmosféru umocňoval zvuk kapiček kapající vody vydávající strašidelné zvuky. Jedenkrát či dvakrát jsem šlápl do louže nahromaděné vody, načež jsem uslyšel náhle žbluňk. Na konci cesty poklopem, jsem začal procházet kanálem plným vodních břeček přeplněné trusy, močí a různých dalších nevábností. Pochodoval jsem nejistými krůčky podél nich, prostě jsem se raději držel bokem. Nakonec jsem smrdutým kanálem prošel na konec. Odsunul jsem stranou víko kanálu a vyšel ven se smradlavými hadry. Abych nepůsobil příliš podezřele, zaskočil jsem do obchodu oděvů. Tam jsem si nějaké koupil a staré hadry jsem kamsi zahodil. Akorát jsem nevěděl, kam vyrazit, kam se uchýlit a cítit se dostatečně bezpečně. A samozřejmě se oholit a neustále se skrývat před policií na každém rohu, dávat si pozor, aby mě nechytli. V tu chvíli mě přepadl záblesk mé náhlé nově vzniklé minulosti.
Uvědomil jsem si, že jsem ženatý se ženou Helenou Násilnou. Bydlel jsem uvnitř paneláku, kde jsem se převlékl do domácího oblečení. Opět mě přemohly záblesky minulého stylu života, a po něm stylu života drsného chlapa. V okamžení jsem se přeměnil na naprosto novou osobnost, na niž jsem si musel zvyknout a přizpůsobit se jí. Tato osobnost oplývala nezbytnou kuráží, vůbec nepřemýšlela o ničem a o nikom. Jediné, nač jsem se zmohl, bylo upínat své vodopády úvah k Heleně, se kterou jsem zažil uspokojivý sex. Sex probouzel mou vášeň, téměř zapomenutou minulost prožitou s ní, se čtyřmi nezletilými syny. Ti se nořili, čím dál hlouběji do hloubky neustávajících proudů zelené řeky. A já se snažil topící se syny osvobodit, vytáhnout. To jsem si bohužel pouze myslel, neudělal jsem nic, nechal jsem je napospas osudu. Pociťoval potěšení, zatímco oni máchali rukama, mohutně zabírali tempy kraula, jenže proudy byly přespříliš prudké. Žena to nemohla zaregistrovat, protože si vychutnávala krásu přírody a pak postřehla, jakým způsobem se dívám, jak se topí její synové. Proto již mě odstrčila a seznámila mě s vysokým přívalem nadávek, jenž se mi nechce ani uvádět, jsou natolik ohavné, odporné, že to za to nestojí. Horečně jsem si přál být někým jiným, lepším.
Tížily mě ohromné pocity viny, i když má druhá část mé osobnosti to nechtěla připustit. Ta první část mé osobnosti si myslela, že jsem zrůda a že tu ženu, absolutně vzteklou, plně chápe. Jenže hlučela přehnaně, vyjmenovávala všechny mé hříchy, jež jsem napáchal. Nezbývalo mi nic jiného než ji jakkoli umlčet. Udržoval jsem horečné nutkání to udělat násilnicky. Vymýšlel jsem ze všech svých sil nějaký lepší způsob, méně násilnický. Mohl jsem ji překřičet a to by slyšeli také policajti. Podrazil-li bych jí nohy, mohla by se ošklivě uhodit. Zatraceně, potřeboval jsem nějak ukojit její křik, při kterém vypočítávala všechny mé domnělé i skutečné zlé činy. Co si teda počít?
Skočil jsem na ni a umlčel ji. Všech deset prstů jsem přiložil k jejím ústům. A pak jsem se vtělil nazpátek do původního sebe stojícího před skelným objektem zrcadlícího nesmělého čtrnáctiletého mládence, vedle nějž se též zrcadlil onen drsný chlap. Kým se stát? Pokud nesmělým mladistvým, dokonale by dokázal navazovat téměř nezlomitelná pouta. Také by ho však převálcovaly výčitky svědomí vůči své nevědomosti. Nedokázal by se ubránit, postarat se o problémy, o něž by se nezvládal správně postarat ani ten drsný chlap. Ten si způsoboval samé problémy vyvolávanými spory, absolutně kašlal na správnosti. Cítil útěchu z neštěstí druhých. Tupě se tomu pochechtával. Pořádně si někoho podat uměl božsky. Nikdy se nepozastavil nad tím, zda nejedná příliš konfliktně, prostě si vychutnával porážku soupeře, i když nevyhrál čestně. Pokaždé se mu pranice vymkla z ruky a tak raději odpelášil dále bez hanby sám do baru, než se o tom dozví policie.
Kvůli přehrávajícím paměťovým útržkům, kdy se mi objevovala stále dokola Alena, zvolil jsem možnost stát se tímto chlapem natrvalo. Opět jsem se navrátil do něj, čímž se mi rozplynuly veškeré psychické meze, Alena navždycky. Svou ženu jsem určitě omráčil a vyšel jsem rozhodně ven od policie. Majáčky policejních aut houkaly. Auta přejížděla z jedné ulice do druhé. Vyhlašovali pátrání po mé totožnosti rozhlasem, který vřískal naplno. Hlášení se rozléhalo ulicemi. Vtom jsem konečně pochopil závažnost svých prohřešků.
Zašel jsem proto do kostela se zrcadlem přibitém vzadu a dosahujícím ke stropu. Jasně zobrazilo mé dětství. A pak se najednou rozzářilo a vtáhlo mě dovnitř. Převtělil jsem se do žáka sedícího v první řadě v předposlední lavici nijak počmárané ve třídě s oranžovými stěnami. Na ní se po mé pravici nacházely hodiny na vrchu, pod nimiž se nacházela zásuvka na napájení poblíž žlutobílých dveřích beze skvrn. Vlevo stál stolek s vysouvatelnými šuplíky pro vyučujícího, na němž ležela třídní kniha, hrnek teplého čaje, štosy papírů. K němu bylo přistrčeno sedátko pro zaměstnance. Zeleno zelenou tabuli ušpinili naši vandalové bělavými křídami a nabělenou utěrkou povalující se na žluto žluté podlaze nejblíže k našemu bělavému umyvadlu v rohu. Na našem bezbarvém stropu visela obdélníková svítidla. Naše nyní neosvětlená třída pro patnáct osob se dalo osvětlit asi čtyřmi vypínači na oranžové zdi vpravo. Nástěnka v pozadí naplněna našimi výtvarnými výtvory z výtvarné výchovy poskytovala příležitost si je prohlédnout. Já se ale nedokázal odtrhnout od účastnic gymnastického kroužku sedící v třetí řadě lavic v blízkosti stolku a oken. Horlivě jsem zvažoval, jakou z nich si vybrat. Vtom náhle zazvonil hodně zvučný zvonek, který opravil náš školník.
Vyháněl nás do staromódní tělocvičny. Tělocvik se nedělil zvlášť na mužské pohlaví a zvlášť na ženské pohlaví. Každé z dívek jsme dávali přezdívku, třeba dlouhonožka, prsatka, zadečnice a mnoho dalších. Dlouhonožka, mající končetiny dlouhé, právě lezla po tyči s růžovými kraťasy. Ostatní na rozdíl ode mě přezdívky prohlašovaly nahlas, nikoliv potichu. Provokovali je plácáním po všem možným. Jednou mě vyzvali, abych se k nim přidal, nikoli však k plácání opačného pohlaví, ale k vandalismu.
Právě jsem svíral svislé příčky kovového a chladného žebříku směřující k naplněné nádrži. Lezl jsem vysoko, vůbec jsem nemluvil. Řekl jsem akorát jedenkrát "páni." Kluci mě okamžitě řekli, ať používám vulgárnější slovník. Pokračovali jsme.
O nádrž se opíral jeden z vandalských kluků. Ti poškozovali soukromý majetek. Jako vycvičená opice jsem se opičil, abych nepůsobil slabošsky. Typické, nemyslíte? Jistěže, touhle partií jsem se nechával strhnout, ovlivnit. Ani můj prospěch nepatřil k nejlepším, nosil jsem čtyřky, pětky. Stále jsem se horšil a horšil, nic míň, nic víc. Stával se ze mě vandal, a to jenom proto, abych se neztrapnil.
Komentáře
Okomentovat