DÍVČÍ ÚDOLÍ I.

Myšlenky, jež houstly, zaplavovaly Davidovu mysl během jízdy trolejbusu. Seděl na pohodlné sedačce s upřeným pohledem na spící dívku, jejíž hruď se dmula pravidelnými nádechy. Nakrátko odvrátil zrak a opět se podíval. Kradmo po ni pokukoval, aby nebyl přistižen při tomto činu. Když otevřela ospalá víčka, David z těžké aktovky vytáhnul blok a tužku. Svislými tahy svou favoritku začal malovat. Nakreslil ji na kameni uprostřed moře nedaleko turistické pláže jako bohyni moří. Úplně se do toho zažral, až přejel několik zastávek a do školy dorazil pozdě. Čistou pravdu se říct neodvážil, protože se chtěl vyhnout chytráckých poznámek pubertálních žáků a zpovědi učitelky, i když bylo velice nepravděpodobné, že by takhle zdržovala hodinu. Takže se vymluvil nato, že zaspal. Ostatní minuty či úkoly sotva vnímal.

Soustředil se na horečné přemýšlení o vlastním zážitku, přestože byl seřván vykládající učitelkou. Neudržela nervy na tenké uzdě. Pukala vzteky. Musel být tedy po škole, jakmile definitivně skončilo vyučování. Davidův trest spočíval v opisování školního řádu. Mechanicky ho opisoval. Za chvíli to dokončil, ale stejně mlčel, přičemž předstíral, že stále ještě opisuje.

Ve skutečnosti vytvářel potají umělecké dílo. Zprvu znázornil údolí středověkého typu, kde nežili žádní kluci, jenom mladé krásné slečny, jak pro muže, tak pro chlapce. Vedle některého chlápka na obrázku jednu líbal. Pod ním popisoval jejich vlastnosti včetně vlastních pocitů. A najednou všechna světla zhasla a všichni, kteří zde pobývali, se vytratili. Netopýři mezi jasnými oblaky slétli nejblíže k Davidovi, kterého vzali a odnášeli nebem. Pod nimi čiří duchové okruhem poletovali, hodovali, zpívali nesmyslné písně. Lidé byli překvapivě klidní, ačkoliv jimi procházeli nebo okolo nich. Malý človíček pořizoval snímky nádherné oblohy nasycené béžovou barvou. Netopýři proletovali obláčky, nakonec onoho vystrašeného mladíka odnesli kamsi.

V daleké farmě hýčkané farmářkou Marií, přebývala prasata, o něž se hezky starala. Nyní čuníci spali spánkem spravedlivých a i ve spánku vrtěli ocasem.

Prasata zavedla do klece, kterou zavřela drobným klíčkem. Nastoupila do vozidla s výsuvnou plošinou. Jelo po občas klikaté dráze do stodoly, kde zcela nová moderní technologie umožňovala jízdu oblouky. Vozidlo tudy projíždělo a ona postřehla obří kovový sud, do nějž vepře seslala dolů, a nástroje uvnitř je vyřídily, kusy rozporcovaly. Spadly do dalšího vozíku, který dojel k začátku. Mariino vozidlo sjelo zpět. Dovezené prasečí maso obalila lesklým obalem a dopravila do uzenářství. Pak si lehla na slámu, na níž pravidelně spala. Poddala se zaslouženému odpočinku. Probudilo ji něčí zívání, načež vstala a přistupovala ke zdroji zvuku.

---

Objevila postavu zahalenou jakýmsi pláštěm. Odhalila ji a polila docela vlažnou vodou.

"Kde to sakra jsem a kdo jsi kruci ty?!," vyštěkla, aniž by si uvědomila, jaké potíže si tím může způsobit.

"Jak se jmenuješ, cizinče?"

"David," odvětil David.

"Odkud pocházíš?"

"Zdaleka," odpověděl David.

"Kdo tě sem dopravil?"

"Zvířata," zodpověděl Mariinu otázku tak tiše, jako by se zato styděl.

"Hele, Davide, dovoluji ti tady pobývat, ať jsi, kdo jsi, ale nahoře. Hlavně tě nesmí spatřit má macecha, jasný?"

Předposlední slovo zdůraznila, aby vyjádřila nenávist, jakou k ní cítí. David místo chabé odpovědi jo vyběhl po schodech vzhůru. Schodiště, kterému chyběla polovina schodiště, se postupně rozpadalo. Po zchátralých schodech byl nucen přeskakovat obrovské mezery. Lehnul si do pohodlné, měkké postele. Podlehnul únavě.

Žena, o které se zmínila jistá osoba, ta ze včerejška, se nechovala nejlépe vůči svojí dceři. Nutila ji k úmorným pracím, což se nelíbilo Davidovi. David otevřel šuplík stolku, stojící za jeho zády. Vyndal poměrně vzácný kámen, ozářený mírnými odlesky. Švihl jím po ženině hlavě, která uhnula včas. Tímhle mrštěním odlákal její pozornost. V tu chvíli se ta chudinka mohla oddálit.

Jenže David potřeboval, co nejrychleji vypadnout. Utrhnul záclonu okna a kolem starého prostěradla postele omotal závěs specifický nadměrnou délkou. Zhotovil z něj lano. Seskočil na něj a pevně se jej chytnul. Jak tak lezl dolů, provizorní lano se pohupovalo ze strany na stranu. Přesto se držel, nepřestával. Obezřetně se vyplížil ven na čerstvý vzduch. Území, do nějž se teď dostal, budilo dojem čarokrásného údolí, které by ani malíř nenakreslil lépe. Díky Davidově představivosti?

A pokud ano, jak je potom možné, že zatím nikoho nelíbal? Neměl tušení. Nicméně si všiml prodavače, jenž prodával šaty na ples. Došoural se k nim loudavým krokem a pár si jich ukradnul. Ještě uloupil pozvánku na ples. S těmito věcmi se vracel. Před obávanou macechou se schoval za dřevěnou bednu.

Jakmile se ujistil, že vzduch je čistý, běžel za Marií, na niž brzy narazil. "Půjdeme na ples, až se převlékneš?" zeptal se jednoduše Marie. Marie nadšením přikývla a šaty si vzala. Zaběhla do svého pokoje se převléct. Ačkoliv David věděl, že se nemá tajně rušit ničí soukromí, kontroloval, jestli jí všecko půjde. Když se dostatečně připravila, koupila Davidovi plesní šaty a vyrazili. Cestou hrozně moc mluvila o čemkoliv, zatímco David poslouchal. Málokrát něco doplnil nebo dodal, většinou povídala ona. Ale i tak mu to povídání bylo příjemné. Samozřejmě věděl, jakou má náladu, možná kvůli němu.