Přeskočit na hlavní obsah

SVIŠTI

Na cvičišti svišti piští
a běhají až to sviští.
Jenom jeden pecivál
stojí vždycky opodál.

Jeho bratři, běžci známí,
lákají ho, běhej s námi.
Nelenoš furt za pecí,
tretry obuj, pojď přeci.

Jsem nemocen, bolí tělo,
tvoje tělo, to by chtělo
opustit svůj pelíšek,
už na tebe máme vztek.

Nebuď ve svém pelíšku,
pojď trénovat trošičku,
zavrtal se do peřiny,
nemám chutě na modřiny.

Láká ho liška, zajíc, ovečka,
dej s námi jenom čtyři kolečka.
Bude olympiáda, hry, běhy, skoky,
běháme už přece roky.

Šanci máme zvítězit.
Nechceš nám to překazit?
Já mám rád své brášky,
ale musím do lékárny
pro pilulky, prášky.

Ty jsi samá rýma, kašel,
takového lenocha, aby svět našel.
Místo abys běhal v lese, u řeky každý den,
chodíš do lékárny "nafasovat" léky jen.

Celou lékárnu si neseš domů,
prober se už u sta hromů.
Zvířátka se vztekají, zlobí,
svišť krčí rameny, no tak co by.

Olympiáda, soutěže, nominace,
jedeme - to bude štace.
Překonáme rekordy a získáme zlato,
zvířátka se těší - jdeme na to!

Rozloučit se přišel,
smutek v duši mám.
Já se po vás, kamarádi,
asi uvzdychám.

Kapesníčkem začal mávat,
slzičkami kropí zem,
v jeho hlavě rozkvet nápad
a měl hodně silný vjem.

Mašíruje podle trati
v hlavě hučí, vše jsem zhatil.
Dáreček přivézt by si přál,
vedle autobusu svižně rázoval.

Dva bratři se vyřítí,
pojedeme všichni tři.
Copak máte přeludy, můzy?
Závodit budeš, jasně, v chůzi.

Na stupni vítězů mu hymna hrála,
vlajka na stožáru ve větru vlála.
Slzičky po tváři se mu koulely,
vyhrál díky bratrům, že spolu drželi.



Na motiv Pohádek o zvířátkách zbásnila Mirijam

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dovolená v Itálii

Po několika letech jsme se zase ocitli v Itálii. Itálie je naše srdeční záležitost. Tentokrát to nebylo San Benedetto, italské městečko na pobřeží Jaderského moře, s příjemným personálem, písečnými plážemi s lehátky a slunečníkem v ceně, s vyjížďkou na kole do blízkého hnízdiště ptactva, ale Cesenatico, přímořské letovisko s 20 000 obyvateli u Jaderského moře, ležící na území regionu Emilia-Romagna. Cestovali jsme s Českým kormidlem. Řidiči snad drželi bobříka mlčení. Během cesty nám pouze oznamovali půlhodinové přestávky. Cesta trvala dvanáct hodin, ale kupodivu jsem si tak nepřišla rozlámaná jako jindy. Nejspíš to dělal větší prostor na natažení nohou. Po dvanácti hodinách jsme skončili na recepci. K našemu překvapení paní recepční nemluvila ani anglicky, ani německy, tak jsem tahala z paty lámanou italštinu. Měli nás ubytovat až ve 4 hodiny odpoledne. Do té doby jsme okukovali bar, dali si kávu, prošli se po blízkém okolí, zapsa...

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...