Přeskočit na hlavní obsah

NEDOROZUMĚNÍ

Mám rozečtenu knihu Prázdné zrcadlo od indického mystika Osho. Je to vážná, spíše duchovně-fizolofická kniha, zaměřená na osobní rozvoj, ale tato rozprava se mi velmi líbila.

Dilly a Dally jsou náhodní sourozenci, dvojčata, žijící v malém městě blízko moře.

Dilly je ženatý a Dally je svobodný, ale vlastní malý veslový člun.

Jednoho dne Dillyho žena umře a o pár dní později se Dallyho člun potopí.

Dally jde o týden později po ulici a potká tam paní Godballovou, biskupovu ženu. Paní Godballová si splete Dallyho, veslaře, s Dillym, který právě ztratil ženu.

"Je mi té tvé ztráty tak líto!" říká paní Godballová.

"Ó, děkuji Vám!" odvětil Dally, veslař, "ale mě to není vůbec líto. Ona byla shnilá stará bárka již od počátku. Měla ohromnou škvíru na předku a velkou díru vzadu, která se zvětšovala pokaždé, když jsem ji použil. Smrděla rybinou a měla ve zvyku pořád propouštět vodu. Její spodek byl skutečně silně poškrábán a kdykoliv nastal vítr, nebylo bezpečné být v její blízkosti.

Poslední týden se tu potulovali tři chlápci a chtěli se rozveselit, tak jsem jim ji půjčil. Řekl jsem jim, ať si to s ní klidně rozdají, ale ti tři idioti se do ní zkusili dostat naráz ve stejnou dobu. Samozřejmě, že se rozpukla vejpůl. Nyní je pryč, a já z toho mám radost!"

Paní Godballová omdlela.

Zdroj:
Osho: Prázdné zrcadlo

Komentáře

  1. Nedorozumění bývají nejhorší

    OdpovědětVymazat
  2. Plně souhlasím. Tak to bývá, i když každý mluví o něčem jiném a každý myslí na něco jiného.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dovolená v Itálii

Po několika letech jsme se zase ocitli v Itálii. Itálie je naše srdeční záležitost. Tentokrát to nebylo San Benedetto, italské městečko na pobřeží Jaderského moře, s příjemným personálem, písečnými plážemi s lehátky a slunečníkem v ceně, s vyjížďkou na kole do blízkého hnízdiště ptactva, ale Cesenatico, přímořské letovisko s 20 000 obyvateli u Jaderského moře, ležící na území regionu Emilia-Romagna. Cestovali jsme s Českým kormidlem. Řidiči snad drželi bobříka mlčení. Během cesty nám pouze oznamovali půlhodinové přestávky. Cesta trvala dvanáct hodin, ale kupodivu jsem si tak nepřišla rozlámaná jako jindy. Nejspíš to dělal větší prostor na natažení nohou. Po dvanácti hodinách jsme skončili na recepci. K našemu překvapení paní recepční nemluvila ani anglicky, ani německy, tak jsem tahala z paty lámanou italštinu. Měli nás ubytovat až ve 4 hodiny odpoledne. Do té doby jsme okukovali bar, dali si kávu, prošli se po blízkém okolí, zapsa...

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...