Přeskočit na hlavní obsah

JAK ZVLÁDAT STRES?


V letáku Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR jsem objevila sympatický článeček O boji
proti stresu od PhDr. Ing. Martina Pospíchala. Není to absolutně nic složitého, ale dle názoru PhDr. Ing. Pospíchala tyto věci opravdu pomáhají, snižují stres, mají přímý dopad na zdraví a existuje čím dál více studií, které poukazují i na přímou souvislost s fungováním imunitního systému. I naši předkové mnoho tisíc let před námi většinu z těch věcí užívali. Tancovali, radovali se, byli v přírodě, pohybovali se, žili v širších komunitách a pravděpodobně sdílely i problémy. My jako živočišný druh jsme posledních několik desítek tisíc let geneticky relativně stejní, což znamená, že to, co fungovalo jim, může do značné míry fungovat i nám.

Zde jsou důležité body:

NAUČ SE ODPOUŠTĚT sobě i druhým.
POSLOUCHEJ HUDBU, která ti dělá radost.
HÝBEJ SE PRAVIDELNĚ půl hodiny denně.
BUĎ V PŘÍRODĚ, kterou máš rád.
UDĚLEJ SI ČAS na ty, na kterých ti záleží.
POPLAČ SI, když potřebuješ, ale nesmutni celý den.
NAJDI SI ČAS na rozhovor s přáteli.
Pokud chceš, NAUČ SE ZKLIDNIT SVOU MYSL.
SDÍLEJ S BLÍZKÝMI to dobré i špatné.
SMĚJ SE a ber vše, co jen jde, s nadhledem.
TANCUJ A ZPÍVEJ si pro radost.
DOBŘEJ TĚLU pravidelný spánek.
Z ničeho zde uvedeného si nedělej další povinnost, ale spíše další RADOST.

PhDr. Ing. Martin Pospíchal je psycholog, který se zaměřuje hlavně na oblast zvládání stresu a psychické zátěže. Věnuje se problematice vlivů naší psychicky na imunitní systém a zdraví. Je lektorem na Karlově univerzitě v Praze, člen mezinárodní Psycho-Neuorimmunology Research Society a členem výboru psycho-onkologické sekce při České lékařské společnosti JEP.

Autor článku Jak účinně bojovat proti stresu: M. Pospíchal
Zpracovala: Mirijam

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dovolená v Itálii

Po několika letech jsme se zase ocitli v Itálii. Itálie je naše srdeční záležitost. Tentokrát to nebylo San Benedetto, italské městečko na pobřeží Jaderského moře, s příjemným personálem, písečnými plážemi s lehátky a slunečníkem v ceně, s vyjížďkou na kole do blízkého hnízdiště ptactva, ale Cesenatico, přímořské letovisko s 20 000 obyvateli u Jaderského moře, ležící na území regionu Emilia-Romagna. Cestovali jsme s Českým kormidlem. Řidiči snad drželi bobříka mlčení. Během cesty nám pouze oznamovali půlhodinové přestávky. Cesta trvala dvanáct hodin, ale kupodivu jsem si tak nepřišla rozlámaná jako jindy. Nejspíš to dělal větší prostor na natažení nohou. Po dvanácti hodinách jsme skončili na recepci. K našemu překvapení paní recepční nemluvila ani anglicky, ani německy, tak jsem tahala z paty lámanou italštinu. Měli nás ubytovat až ve 4 hodiny odpoledne. Do té doby jsme okukovali bar, dali si kávu, prošli se po blízkém okolí, zapsa...

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...