POMALU, ALE JISTĚ

Karel byl muž k pohledání. Urostlý, milý, kamarádský, chlapecký, však byl a vypadal velmi mladě, s širokým úsměvem na tváři, trochu stydlivý. Lída se do něho bláznivě zamilovala. Navštěvovali čajovny, hleděli si hluboce do očí, milovali se. Každý okamžik, kdy byli od sebe, se jim zdál věčností. Vzali se.

Lída, s ještě nedokončenou střední školou, Karel, který chtěl na svatbu přivést bílého koně a odjet se svou milovanou do dalekých krajů, kde budou jen oni dva. Svatba jako z pohádky. Obsluha v restauraci se jen rozplývala: "Tak krásní a tak mladí."

Nemohli udělat žádné rozhodnutí. Žádný nechtěl ublížit tomu druhému. "Jak chceš ty, Kájo, jak chceš ty, Liduško." Protože k nějakému kroku museli dojít, převzal nakonec Karel iniciativu.

Po narození Patrika zjistila Lída, že nevidí. S obtížemi četla písmenka, která se jí ztrácela před očima z pěticentimetrové vzdálenosti. Neodstranitelná vada zraku. Neoperovatelná. Prognóza: postupné slábnutí zraku až téměř k úplné slepotě, snad rozeznání bílé a černé. Ona s nádhernýma hnědýma očima, s nádhernými, dlouhými vlasy, s postavou top modelky.

Někdy v této době přešel Kája od čajů k alkoholu. Nevím, jestli spouštěčem byla diagnóza jeho manželky, nebo zda měl zálibu alkoholu v genech. Nicméně svého syna Patrika nesmírně miloval. Zůstal na mateřské (otcovské) dovolené, aby Lída mohla dokončit školu. Zanechal zaměstnání, které ho stejně nebavilo, jak říkával. Do dvou let se jim narodil druhý syn, Jakub. Kuba má zdravotní problémy, ale je tak zoufale hodný a ctižádostivý, až je to k uzoufání. Jeho máma říká: "Proč zrovna já? Jestli je nějaký Bůh, proč trestá zrovna mne? Co jsem komu tak špatného udělala?" Ona, nejmilejší, nejtolerantnější člověk pod sluncem, která není schopna ublížit ani mouše, měla dojem, že se snad všechno proti ní zpyklo. Člověku se z její beznaděje chtělo až brečet. Srdce mi poskakovalo až v hrdle, vyschlo mi v krku, když jsem jí tvrdě radila. "Na co si stěžuješ? Máš milovaného muže Káju, dvě malé děti, které tě potřebují. Žiješ a žij pro ně. Tak dlouho, jak to jen půjde." Stejně houževnatá jako její mladší syn, Lída tuto nabídku přijala. Bojuje s životem, zas má radosti i starosti. Dokonce má tolik energie, že je schopna rozdávat i druhým.

Lída byla poprvé v zaměstnání. Vracela se z práce, nejedla, nepila - prý se to v práci nehodí, vystresovaná, vyzvedla děti ze školy a školky. Špatně šlápla, sesypala se, v křečích upadla do bezvědomí. Odvezla jí sanitka. Zdevastovaný obličej, několik stehů, vyražené zuby, otřes mozku. Další peprná diagnóza. Magnetická rezonance odhalila cystu v mozku, diagnóza střídala diagnózu: roztroušená skleróza, epilepsie, totální vyčerpání organismu.

Děti se v nemocnici bály k mámě přiblížit. Zafašovaná od hlavy až k patě, vypadala jako mumie. Dlouho jí nikdo nechtěl dát zrcátko. Byla jsem ji v nemocnici navštívit.

Kájovi se zhroutil svět. Bezradně seděl u počítače, kolem něho pobíhali bez dozoru dvě děti, neskutečný nepořádek. Bez Lídy nemá smysl žít. A tak znovu sáhl po lahvi.

Lída se vrátila z nemocnice. Milión příkazů, co smí a co nesmí. Po pár měsících se Lída dala dohromady. Karel zůstal alkoholu, který mu byl oporou v dobách dobrých i zlých, věrný.

Lída s Karlem se dále bláznivě milují. Jsou na sobě závislí. Jeden bez druhého, jako by nebyl. Lída nastoupila do zaměstnání. Pracuje na částečný úvazek jako osoba se zdravotním znevýhodněním. Karel od rána do večera pije, upadá do depresí. Někdy mi připadá jako pijan z knížky Malý princ. "Proč piješ?" "Protože piju." "Proč máš deprese?" "Protože piju." "Tak nepij." "Mám deprese, protože nepiju."

Kája nebyl schopný v důsledku střevních potíží dojít do zaměstnání, odjet na služební zahraniční cestu nebo na dovolenou, kam jezdí pouze vlakem. "Musí tam být pivo a čistý, uzamykatelný a jenom moje záchody. To mám rád." Když zdravotní problémy dosáhly vrcholu, vyhledal Kája lékaře. Po odborném vyšetření mu diagnostikovali vysoký krevní tlak, poškození jater a nález v hrtanu. Má přísný zákaz pití alkoholu v jakýchkoliv jeho podobách. Kája se obává, že má rakovinu, protože ji mají v rodě. "Jsem v pr..., jak Baťa s dřevákama. Aspoň že lékaři nade mnou bdí," konstatuje Karel. Přesto abstinovat mu činí nepřekonatelné problémy. Démon alkohol se na něm již zaháčkoval. Kája, mladistvý čtyřicátník, se srdcem na dlani, mu není schopen sám čelit. Přes všechnu lásku a podporu okolí.

Lída se svým omezením, s obrovskou vervou a energií proplouvá životem, zase s úsměvem. "Kájo, cožpak tě musíme hlídat? Kolikrát ti to máme říkat, že nesmíš pít. Vůbec. Podívej na Pomejeho. Kubo, proč jsi nepohlídal tátu?" "Vždyť to ví, že nesmí chlastat. Má svůj vlastní rozum," rovněž s úsměvem odvětí Kuba. Líba bezradně pokrčí rameny. "To je náš Kája, zase zlobí," unaveně ale v dobrém reaguje Lída. Veselé jiskřičky jí hrají v očích. Má je všechny ráda. Kája říká: "Miluju Lídu. Vždycky jsem jí byl věrný. Manželství pro mne znamená, že manželé mají spolu zestárnout."

Modlím se za Káju a jeho rodinu. Aby se neupil k smrti. Pomalu, ale jistě. Nevím, co by si jeden bez druhého počali.