Obejměte své vnitřní dítě I.

OBEJMĚTE SVÉ VNITŘNÍ DÍTĚ I.

Knihu Obejměte své vnitřní dítě jsem zpracovala do pěti kapitol. Snažila jsem se vybrat to podstatné. Publikovat ji budu po částech, a to z několika důvodů. Za prvé, budete mít čas na zamyšlení, za druhé, kratší pasáže se čtou lépe. Alespoň v počítači. Soudím podle sebe. Přeji příjemné počtení, a pokud se kniha týká právě vás (podle mne se týká každého člověka, mne nevyjímaje), čtěte pozorně. Těším se na recenze.

P.S.: Kdybych měla kreslit levou rukou, tak bych sice zaměstnala obě mozkové hemisféry, ale výsledek by byl neefektivní. Neumím totiž moc kreslit - ani pravou rukou. A teď už zpět ke knize.

Tato kniha je o setkání s vlastní citlivostí, zranitelností a opravdovostí. Je o radosti a smutku, o lásce a hněvu, o intuici a tvořivosti. Je také o nejvnitřnějších pocitech, které v sobě při každodenním shonu skrýváme a "nemáme na ně čas". Patří k nim i v hloubi ukryté pocity zranění a bolesti, které nemůžeme dát najevo a se kterými si tak trochu nevíme rady.

Při práci s vnitřním dítětem můžeme znovu zažít radost z jednoduchých věcí, hravost a dychtivost, spontánnost a otevřenost ve vztazích. Naše energie narůstá a dokážeme ji tvořivě a smysluplně použít. Svět se stává zajímavějším.

Když si však začneme znovu uvědomovat své skutečné pocity, objevuje se většinou na prvním místě bolest.

Řada z nás si v sobě po celý život nese určité bloky a problémy z dětství. Někdo zažil velké problémy (rozvod, nezájem, násilí nebo smrt některého z rodičů), které v něm zůstaly nezpracované a neuzavřené, takže ovlivňují i jeho současný život, ale i ti, kteří zažili pěkné dětství, mohou při setkání s vnitřním dítětem pocítit až nečekaně silnou bolest. Většina z nás se totiž odmalička učila vyhýbat nepříjemným pocitům a jejich projevům, protože jsme chtěli být svými rodiči a dalšími pro nás v dětství důležitými lidmi přijati a milováni. Nebyli jsme si jisti, jestli by nás rodiče dokázali přijmout tak "hrozné", jak jsme se někdy cítili. Naučili jsme se proto jednat tak, abychom byli bez ohledu na svoje pocity přijati - a nyní stále dokolečka opakujeme stejné chyby a zvětšujeme svou bolest.

A přitom v duchu toužíme po vysvobození.

Na kurzu Vnitřní dítě bývá vždy plno.

Je za tím touha po hlubším prožívání - po radosti, svobodě a opravdovosti? Nebo touha vyléčit svá stará zranění, osvobodit se od starých scénářů a konečně začít žít? Často je to obojí.

Setkání s vnitřním dítětem

Vnitřní dítě vyjadřuje naše nejniternější a nejhlubší pocity a umožňuje nám opravdové a citlivé setkání s ním. Dobrý vztah k vnitřnímu dítěti nám umožňuje přijmout i jeho negativní pocity - s porozuměním, trpělivostí a láskou.

Setkání s druhými

Abychom se mohli setkat sami se sebou, se svými nejhlubšími a nejpřirozenějšími pocity, většinou potřebujeme druhé. Sami to nedokážeme, zejména když jsou naše pocity obalené hlubokou vrstvou studu a vnitřními zákazy našich rodičů.

Jsme mistři ve vyhýbání - celý život většina z nás před něčím, a hlavně před některými svými pocity utíká.

Setkání s tebou

Setkání se sebou samým jsou pro nás vzácná a díky vnitřnímu dítěti k nim může dojít v atmosféře souznění, porozumění a lásky.

Tato kniha je o léčení starých ran a o radosti ze života, ze setkání se sebou a druhými. O tom, aby náš život neztratil smysl, o vnitřním růstu založeném na sebepřijetí a lásce.

1. PRVNÍ SETKÁNÍ S VNITŘNÍM DÍTĚTEM

Dítě, které v sobě nalezneš, může být smutné, vzteklé, rozbolavělé nebo naštvané. Často s tebou nechce mluvit nebo tě uvádí do rozpaků.

Tvé vnitřní dítě potřebuje tři věci: pozornost, přijetí a vyplnění svých přání.

Těžší je to, pokud má dítě negativní, agresivní přání. Řadu z nich vyplnit lze, něco rozbít, rozsekat, párat. Dítěti ve skutečnosti nejde o to ubližovat druhým, ale o vyjádření vlastního zranění. Není tedy namístě spolu s ním s chutí podniknout vražednou výpravu proti všem, kteří ti pijí krev, ale je místo toho lepší vyjádřit své obavy z bolesti a zranění …

Důležité je umět naslouchat a dopřát dítěti do sytosti to, co si přeje - podle jeho míry, nikoli podle naší!

Když věnujete svému vnitřnímu dítěti pozornost, když je přijmete a dovolíte mu naplnit jeho touhy a potřeby, nemusíte už nic víc dělat!

První setkání s vnitřním dítětem

Řekni mu: "Přišla jsem za tebou." Zeptej se ho: "Jak se máš?". Řekni mu, že je máš ráda a že se s ním chceš setkávat. Řekni, že jsi tu pro něj a že mu pomůžeš, když bude s něčím potřebovat … Chvíli s ním zůstaň a dělejte to, co budete společně chtít. … Pak se s dítětem rozluč, ale řekni mu, že zase přijdeš a že se na ně těšíš. (Jestli se nechceš rozloučit, můžeš je "vzít s sebou".)

Práce s řízenými imaginacemi - jak na to a co vás při tom může potkat

Jsem přesvědčený, že imaginace, podobně jako naše sny, jsou zvláštním způsobem komunikací našeho vědomí s "tím, co v nás existuje a o čem (ještě) nevíme". Nepříjemné sny, zejména pokud se opakují, a nepříjemné zážitky, s kterými si při řízených imaginacích nevíme rady, mohou být signály toho, že něco není v pořádku. Vhodná terapie může pomoci tyto problémy vyřešit - je to lepší než je odstonat nebo nevědomě přenášet do svých vztahů.

Je také dobré si své zážitky namalovat nebo napsat (mají tendenci být prchavé) a občas se k nim vracet.

Další experimenty pro setkání s vnitřním dítětem:

Ømístnost mého dětství

Øfotografie z dětství

Øobrázek dětství

Øchvíle, kdy jste byli šťastní

Øtvoje dary

Øprvní zážitky

Øprvní vítězství

Øprvní neúspěchy

Øprvní šrámy

Øprvní setkání s novým životem

Øprvní setkání se smrtí

Øprvní láska

2. SVĚT VNITŘNÍHO DÍTĚTE

Co je to vlastně vnitřní dítě?

Pláč na krajíčku, smutek, láska

Proudící energie - s někým ji cítíme,

A mrtvolná tíha s jinými

S někým si naše vnitřní dítě chce hrát

A před druhými utíká

Pocity, které prorážejí na povrch

Vnitřní a vnější svět

Svět, ve kterém žijeme, nám často přijde smutný, hrozivý nebo nesmyslný. Přitom to většinou bývá obraz toho, jak se sami cítíme - jen do světa promítáme své vlastní pocity. Připadáme si vnitřně vyprahlí a bolaví. Nevíme si rady se svým strachem, nejistotou, smutkem a nespokojeností a jsme vyhladovělí po příjemných pocitech. Kolik kvůli tomu sníme sladkostí nebo vypijeme alkoholu, kolik kvůli tomu ženy přečtou románů o lásce!

Neuvědomujeme si, že pocity, které prožíváme, jsou pocity vnitřního dítěte, které touží po lásce a přijetí. Naše opuštěné a zanedbané vnitřní dítě volá o pomoc - a my je neslyšíme.

Dlouhodobé setrvání v podobném stavu vyvolává pocit zoufalství, prázdnoty a neštěstí.

Naše představy, pocity a myšlenky, naše prožívání a fantazie tvoří náš vnitřní svět. Ve svém vnitřním světě máme o vnějším světě a o druhých lidech určité představy. Z pohledu vnitřního světa vnější svět vlastně neexistuje nebo je prakticky nepoznatelný. Máme o něm určité představy, kterými se řídíme, takže ve skutečnosti jako bychom vlastně stále žili ve svém vnitřním světě. I při setkání s druhými lidmi se setkáváme spíše se svou představou o nich.

C. G. Jung, velký znalec vnitřního světa, pokládal vše, co se s námi děje, za projekci naší vnitřní reality. Věříme-li v lásku a přátelství, nacházíme je i ve světě kolem nás, jsme-li přesvědčeni, že je svět zlý a nikomu nelze důvěřovat, budeme se podle toho chovat a budeme v takovém světě opravdu žít.

Z pohledu vnějšího světa jsou naše představy jenom fantazie. Žijeme v realitě, tady a teď. Celý život můžeme žít s mylnými představami o sobě i o svých nejbližších.

Jak jsme se v této situaci ocitli? Narodili jsme se do ní! Odmalička se učíme prožívat a vnímat své emoce a představy a současně žijeme mezi druhými lidmi. Je to tak vzrušující se s nimi potkávat. Odmalička si to zkoušíme a trénujeme. Rodiče a další lidé nás učí, jak se při tom máme chovat a jaké role máme hrát, abychom ve vnějším světě obstáli. Jak se máme tvářit, jak máme jednat, kdy se můžeme smát a kdy se máme tvářit vážně. Na základě toho, co vidíme a co nám říkají, si ve svém vnitřním světě vytváříme představu o tom vnějším - a o svém místě a roli v něm a současně se v nás ukládají jejich hlasy a emoce, s kterými se k nám vztahují - láska a hněv, uznání a nesouhlas, přijetí i nepochopení. Jako nerozlučný partner a protihráč vnitřního dítěte v nás tak současně vzniká vnitřní rodič. Jeho reakce jsou hluboce zautomatizovány a podpořeny velikou emoční silou, ale probíhají tak rychle, že si je často ani neuvědomujeme.

Když "vstupujeme" do vnějšího světa, snažíme se držet své naučené role a předvést se tak ostatním. Protože se při svém jednání nevidíme, můžeme se orientovat jen podle zpětné vazby, kterou získáváme od druhých - a od svého vnitřního rodiče.

Proto na změnu sebezraňujícího chování většinou potřebujeme druhé.

Ve vnějším světě můžeme zase my vidět ostatní, ale nemůžeme poznat jejich vnitřní svět - jenom to, co nám o něm sami prozradí.

Vnitřní dítě žije pochopitelně ve vnitřním světě, ale svým prožíváním a chováním ovlivňuje i vnější svět.

Rozlišení na vnitřní a vnější svět má svůj význam, protože vystihuje základní problém naší civilizace - hluboký rozštěp mezi prožíváním a jednáním, který většina lidí dobře zná.

Vnitřní dialog

Ve svém vnitřním světě si představujeme různé situace a vedeme různé dialogy - jak s druhými, tak se sebou. Základem vnitřního dialogu jsou skutečné rozhovory, které s námi vedli rodiče a ostatní blízcí lidé, bez nichž bychom se nikdy nenaučili mluvit, myslet a uvědomovat si sami sebe. Jejich nejčastější příkazy, přání a komentáře tvoří základ našeho vztahu k sobě samým. Je překvapující si uvědomit, jak jsou v nás obě pozice silně emočně zakotveny - v okamžiku, kdy se v nás vynoří vnitřní dítě, mu automaticky začne odpovídat vnitřní rodič!

Často se také jako uhranutí držíme nějakého ideálu, představy, jací bychom měli být - a nevěnujeme pozornost tomu, jací jsme, ani svým skutečným pocitům.

Podmíněná a nepodmíněná láska

Většinu z nás rodiče milovali a naučili nás spoustě důležitých věcí. Měli své způsoby, jak zacházet s emocemi, s citlivostí, s tvořivostí, se zraňujícími a stresujícími událostmi, se strachem a láskou. Učili nás, jak nejlépe uměli, I oni si však s sebou nesli svá vlastní zranění. Mezi spoustou hezkých a užitečných věcí nám proto dali do vínku i řadu zraňujících poselství. I když se k nám chovali, jak nejlépe uměli, ne vždy nás přijímali takové, jací jsme to, jak nás hodnotili, si v sobě neseme dodnes.

Často se mluví o nepodmíněné a podmíněné lásce. Jsem přesvědčený o tom, že většinu z nás rodiče ve skutečnosti přijímali nepodmíněně, takové, jací jsme, ale ve snaze vychovat nás to překrývali podmíněností - mám tě ráda, jen když jsi hodný, milý …

V jejich vztahu k nám se tak projevovalo víc úzkosti než lásky, kladli větší důraz na to, jak se máme chovat, než na to, jak se cítíme a co potřebujeme. Při pohledu do naší budoucnosti cítili a projevovali více strachu než naděje. Víc chtěli, abychom v dnešním složitém světě obstáli, než abychom se v něm cítili dobře. Předali nám tak poselství, že úzkost je víc než láska a strach je důležitější než naděje.

Má to negativní dopad na naše vztahy a uvnitř se často cítíme vyčerpaní, nejistí a zmatení.

Poselství tvých rodičů

Jak vypadalo poselství tvých rodičů? K čemu tě vedli, co tě naučili? Co z toho vnímáš jako prospěšné a co jako zraňující? Neošetřená bolest ovlivňuje naše prožívání jako mokvající rána. Je těžké si to uvědomit - a přestat se za to obviňovat a skutečně se přijmout.

Výchova vnitřního rodiče

Náš vnitřní dialog je někdy zbytečně rigidní a zraňující. Jde zejména o reakci na některé ze základních emocí, které prožíváme - hněv, strach, ale i radost a pocit štěstí.

Nejprve si musíme svou omezující reakci uvědomit, teprve pak ji dokážeme zkorigovat a můžeme se rozhodnout jednak jinak.

Když přijmeš a oceníš energii svého vnitřního dítěte, můžeš se těšit z jeho radosti a tvořivosti.

Když přestaneš žít v bolavých vzpomínkách na minulost nebo ve strachu z budoucnosti, tvá přítomnost se zbaví nočních můr a obav a ty konečně budeš moci žít.

Když přijmeš svou citlivost a budeš se podporovat v prožívání, zažiješ okamžiky štěstí.

Když prohlédneš stará zakletí a opustíš těžké scénáře, začne svět vypadat daleko lépe, než si teď umíš představit.